Článek
V oné poslední hodině se můžete přenést do jakéhokoliv období své životní pouti a zachovat se dle současných zkušeností, tedy i jinak než tenkrát. Nyní se zachovat dle moudrosti nabyté ze svobody, již vám dává vědomí vašeho nevyhnutelného konce. Teď už si nemusíte na nic hrát, nic předstírat, nejste už povinni něco říkat nebo dělat jen proto, abyste se druhým zavděčili. V tento okamžik vaše tužby vychází z pravých a pravdivých hlubin vaší duše.
Prakticky všichni dotázaní si přejí některou z těchto čtyř možností:
- Přeji si, abych si ve svém uplynulém životě byl býval dovolil být šťastnější. Vždyť být šťastný je důvodem našeho pobytu na tomto světě. Život nám byl darován pro pocit naplněného štěstí. Nežijeme proto, abychom byli nešťastní. Celá uplynulá léta mi tato skutečnost tancovala v podvědomí a žadonila slovo, avšak pokaždé se našlo něco naléhavějšího, co ji zatlačilo do pozadí. A nakonec mi tato základní životní mise protekla mezi prsty, aniž bych si to vůbec uvědomil.
- Přeji si, abych ve svém uplynulém životě byl býval strávil daleko víc společných chvil se všemi svými milovanými. Obětoval jsem většinu času své práci, honbě za kariérou a penězi. Neustálý stíhací závod za vším materiálním a hmatatelným, za vším měřitelným a vyčíslitelným, mne dovedl k zapomnění, že ty nejzásadnější věci kvantifikovat nelze. Přestože mi bylo jasné, že blízcí jsou stěžejním pilířem mého života, nedokázal jsem se jim dostatečně věnovat a dokonce jim to ani náležitě dát najevo.
- Přeji si, abych ve svém uplynulém životě žil podle sebe a ne podle druhých. Žít podle sebe tak, jak skutečně chci, to si žádá daleko více odvahy, než jsem si jako dítě kdy dokázal představit. V útlém věku si nevšímáme společenských konvencí, které na nás v pozdějších letech číhají na každém kroku jako nášlapné miny na průzkumníka protizáškodnické jednotky. Čím jsme starší, tím víc nás společenské zvyklosti svazují, zbavují svobody a nenechávají dýchat. A já teď lituji, že jsem těmto kolektivním pravidlům tak strašně podlehl.
- Přeji si, abych ve svém uplynulém životě byl býval upřímnější vůči druhým, a především vůči sobě. Až příliš jsem se tajil svými pocity, přesvědčeními a postoji, protože jsem nechtěl nikomu ublížit. Domníval jsem se, že budu-li lidem ukazovat pouze svoji přívětivější tvář a souhlasné názory, stanu se pro ostatní oblíbenějším a hodnotnějším. Dnes již vím, že hodnota se skrývá jen ve vlastní identitě a vlastní víře, byť se s ní většina lidí nemusí ztotožňovat. Každým svým nevysloveným názorem jsem pozbyl malý kousek své vlastní duše.
Pokud by si každý z nás, byť jen jednou týdně, položil onu magickou otázku „Když bych měl(a) za hodinu zemřít, co by bylo mé poslední přání?“ a poté jsme i šli a věnovali zbytek onoho vyvoleného dne dosažení příslušného přání, měli bychom všichni neporovnatelně uspokojivější pocit z naplněného života. Náš soulad se sebou samotnými, stejně jako i s okolním světem, by byl v úplně jiných výšinách.
Jenomže na to všichni jaksi pozapomínáme. Či spíše si namlouváme, že nám to opakovaně vypadává z paměti. Budeme-li se totiž tvářit, že jsme si dnes znovu nevzpomněli udělat to, co je v našem životě nejdůležitější a můžeme to tudíž zase odsunout až na zítra, na chvíli pocítíme alibistickou úlevu ze zbavení se zodpovědnosti. I já se pravidelně přistihuji, že to takto dělám.
Ovšem bezpochyby je už načase vytáhnout hlavu z písku. Vyndat ji na denní světlo a zahledět se tam, odkud přicházejí ty nejsilnější paprsky našeho života. A vzápětí také ihned namířit své kroky vytyčeným směrem.
Protože jednou nastane den, kdy splnění našeho nejdůležitějšího přání opět odložíme na zítra, ovšem žádné zítra už nepřijde.
Co o nás říká naše tvář se dozvíte v tomto článku.
