Článek
Bohužel, z podobných příběhů z válečné doby i krátce po ní se vyrojila různorodá mozaika obyčejných lidských osudů…
Moje babička Marie (zvaná Máry) pocházela z německé rodiny, jejichž předci kdysi dávno doputovali z Německa k nám na Moravu. Mluvila místním německým nářečím, ale uměla také dobře česky. Ovšem bylo znát, že její rodnou řečí byla němčina. Provdala se za úsobrnského skláře, tedy mého dědu Josefa. Byl to pravověrný Moravák a německy neuměl ani slovo. Po první světové válce se přistěhovali do obce Skřípov nedaleko města Konice. Tato obec tvořila v rámci vnitrozemí brodecko-skřípovský německý ostrůvek. Samotný Skřípov (německy Wachtl) byl osídlen převážně německými usedlíky. Když přišel Mnichovský diktát, děda i s celou rodinou přes noc utíkali lesem do sousedního Úsobrna, kde děda pracoval v místních sklárnách coby brusič skla (šléfliř). Provizorně se usadili u dědova bratra Aloise.
Jejich nejstarší syn Josef se v té době učil u německé strojírenské firmy v Brně. Přes dědův zásadní nesouhlas se ve svém nerozvážném mladistvém věku přidal k Němcům… Můj Děda, tedy Josefův otec, mu to nikdy neodpustil! Po válce se Josef nevrátil do rodného Skřípova, ale usadil se ve Frankfurtu nad Mohanem.
Teprve počátkem šedesátých let minulého století za ním mohla přijet jeho matka Marie. Setkali se tedy až po dvaceti letech. Své vyprávění z válečné vřavy uzavřel její syn Josef slovy: „Kdyby začala válka, hned se zastřelím…“
Dvě sestry babičky bydlely v Brně a provdaly se za pravověrné Čechy-Brňáky… Ovšem nejmladší sestra babičky Filoména (zvaná Ména) si vzala brněnského nácka. I ona coby jeho manželka se hlásila k německé národnosti. Jak jsem zjistil, moje babička stejně jako děda měli uvedenou českou národnost. Potvrdily mi to i výsledky ze Sčítání lidu z roku 1930, kde se také uváděla národnost.
Sestra Filoména se s celou rodinou na konci války přestěhovala z Brna na Skřípov. Posléze se této rodině nevyhnul tzv. odsun. Měli dvě starší dcery, které musely nastoupit na nucené práce v Prostějově. Aby se jedna z nich vyhnula této šikaně, nechal si ji můj otec Jan zapsat jako služku ve své rodině v osadě Nový Dvůr. Oba mí rodiče měli národnost čistě českou, otec pocházel ze starého moravského rodu. Moje matka Lidvína německy mluvila jen málo, a tak babička říkávala, že umí jen „pisl dojč“. Nicméně snad rozuměla, když babička s ní mluvila skřípovským německým dialektem.
V roce 1946 odcházela rodina sestry mé skřípovské babičky na odsun do Německa. Zpočátku bydleli ve stodole u jednoho sedláka, spali na slámě a v noci po nich lezli myši. Navíc u domácích usedlíků nebyli obzvláště vítáni.
Za několik dní sestra Ména psala babičce a prosila, aby ji vyreklamovala k cestě zpátky. S tím, že když se to podaří, bude zde každému čistit boty…
Záhy po roce 1989 starosta obce Skřípov Herman Ošlejšek (pochází z česko-německé rodiny, která zde zůstala) pozval původní rodáky a jejich potomky, kteří dnes žijí v Německu. Setkání bylo velmi přátelské a němečtí účastníci věnovali příspěvek na zhotovení pomníku – na památku padlým ve světových válkách.
