Článek
Vystoupí-li člověk v pražském metru ve stanici Muzeum a vydá se po schodech nahoru na Václavské náměstí, první, co uvidí je nadživotní socha svatého Václava na koni. Je to pro mě doslova občasný rituál.
Zároveň čas od času na mě dýchne některá ze vzpomínek právě na toto až magické místo. Jedna téměř nostalgická vzpomínka má datum zrození bratru již padesát let.
Když jsem na podzim v roce 1974 coby venkovský student z Moravy poprvé dorazil do Prahy, mými hlavními orientačními body v centru Prahy byly tyto dva: Hlavní nádraží a socha sv. Václava v horní části Václavského náměstí pod muzeem.
Zejména uvedená nadživotní socha pro mě, coby pražského eléva, se stala i místem srazů a setkání s mými spolužáky či známými.
Jednoho podvečera jsem si na tomto místě, které je zároveň milníkem historických události naší vlasti, dal sraz s jednou dívkou z našeho studijního kruhu. Odbyla pátá, milá dívka nikde, a tak jsem si přisedl na ozdobný řetěz obehnaný kolem mohutné sochy se sv. Václavem na koni. Mnohé pohodlí sice neposkytoval, alespoň jsem zde nestál jako venkovský balík i když jsem jím stejně nechtěně byl.
V ten moment kolem jeli policajti. Přibrzdili a jeden z okna jejich vozu na mě doslova vztekle zařval: „Vypadni!“ Jsa z tělesné a branné výchovy znalý povelu vztyk, tak jsem okamžitě povstal a oni naštěstí odjeli. Holt bylo to období tuhé politické normalizace, kdy mnohá „citlivá“ místa byla zkrátka v hledáčku nejen policie.
Ještě jsem chvíli čekal, ona dívka nepřišla, a tak jsem se vrátil s nepořízenou zpátky na koleje.
Pravda, na jednu stranu by se mohlo zdát, že pro pravověrné Pražany křtěné Vltavou je toto místo zcela všední, a ne příliš zajímavé. Přesvědčil jsem se ale, že skutečnost je zcela opačná. Je pro ně stejně oblíbené, magické, přitažlivé i orientační jako pro návštěvníky a turisty, kteří do Prahy míří praktický z celého světa. Což ostatně potvrzují odpovědi v níže uvedené anketě.
xxx
Nedávno jsem uspořádal malou anketu na téma: Co se v mysli člověka vybaví, když uslyší známou písničku Václava Neckáře Podej mi ruku a projdem Václavák. Nazpíval ji také Jarek Nohavica. Vybírám namátkově vybrané odpovědi, které mně přistály v e-mailové poště.
Paní doktorka Jitka Klemanová mi napsala:
Mně se vybaví rande pod koněm, letní večer, pomalu se rozsvěcující světla a Ovocný bar vlevo nahoře, točená tmavě červená zmrzlina. A s ní pomalu přes Václavák, Mosteckou dolů a courání v uličkách, kde po setmění nejsou žádní lidé. Jo, bejvávalo…
Ondřej Kepka, herec, režisér, scenárista, moderátor a fotograf uvedl:
Já bych si ho prošel s tátou a dal si přepálenýho buřta… A zastavil se ve Foto-kino pro zahraniční film, který stejně nebudou mít.
Novinářka Daniela Schreibová mi poslala tento vzkaz:
Po Václaváku bych se prošla brzy ráno, kdybych měla čas (a ten si někdy udělám), když ještě nikde nikdo, ale už je světlo… a pak až k Národnímu muzeu, kde jsou barevné stromy Petřína na horizontu, a všechno je to takové sváteční… a možná i zachumlané do mlhy…
Spolužačka ze základní školy Růženka Stodolová svoji odpověď sepsala rovnou ve verších:
Někdo z přírody si energii nese
a já ji najdu v Praze zase.
Podej mi ruku a projdem Václavák
nahoru a dolů, znovu a zase.
Těší mě ten rušný klid
a svatý Václav mi říká:
Přijď se znovu potěšit.
Petra Lišková přidala:
Jednoznačně mě první napadne: „Sejdeme se pod ocasem,“ ať už jde o rande nebo sraz s kamarády, rodinou…
Malířka a ilustrátorka Milena Kvasničková zavzpomínala:
Když se řekne Václavské náměstí, hnedle se mi vybaví první rande pod „Vocasem“. V dětství jsem s dědou za ruku pravidelně šněrovala celý Václavák nahoru a dolů a u každé prodejny mi děda koupil zmrzlinu (takže dohromady tři: nahoře kopečkovou vanilkovou, uprostřed točenou pistáciovou a dole polévanou čokoládou), mňam. Bydleli jsme hnedle vedle v Opletalové ulici a velmi ráda na toto období mého dětství vzpomínám.
Text a foto: Pavel Kyselák
