Článek
Němci zde totiž před odsunem převažovali. Mezi nimi byli i příbuzní babičky, kteří se hlásili k německé národnosti. Poté se sem přistěhovali různí lidé nejen z okolí, ale i z jiných odlehlých částí republiky. Mezi nimi byli také slušní a pracovití lidé z jižní Moravy, kteří sem ovšem byli „dosazeni“ vlastně za trest. Museli opustit své rodné domy na jižní Moravě, kde obývali zejména tři vesnice. Ostatně takových zcela podobných případů bylo po válce a také po roce 1948 na našem území více. Zkrátka, lidské tragédie naplňovaly i toto poválečné období.
Jako kluk jsem občas pobýval u babičky a dědy, kteří začali hospodařit ve svém domě stejně jako před válkou. K domácím zvířatům, která chovali, patřilo i prasátko vyžadující pořádnou porci stravy čili žrádla. U nás se říkalo, že se jde popravit (nakrmit) dobytek. Jednou jsem šel s dědou k sousedům, kteří měli šroťák, na kterém děda sešrotoval obilí ze svého políčka, aby měl zásobu pro nenasytného pašíka. Tenkráte mi děda říkal, že v tomto domku po Němcích bydlí rodina Chorvatů, kteří se museli donucením odstěhovat ze svých příbytků na jižní Moravě. Bral jsem toto sdělení jako fakt a vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Navíc jsem o tom nic nevěděl a ve škole jsme se o takových událostech neučili.
O nevlídném osudu těchto nešťastníků, jejichž předchůdci po staletí žili zejména ve třech vesnicích poblíž státní hranice s Rakouskem, jsem se dozvěděl a začalo mi vše docházet, až když Česká televize uvedla dokument pod názvem Moravští Chorvaté – zrazený národ. Tento hodinový historický příběh mapuje osud etnické skupiny z jižní Moravy, která byla násilně vystěhována zejména na severní Moravu. Několik rodin se ale také ocitlo na Skřípově, který byl po odsunu původních německých obyvatel téměř vyprázdněný.
Tím pádem jsem si konečně dal do souvislosti pár střípků svých vzpomínek, když jsem byl ještě bezstarostný kluk. Jakmile skončil hukot šroťáku, zapálil si děda Josef cigaretu a se sousedem panem Slunským prohodili pár slov. S ním tam byl také jeho syn. A právě o něm jeho otec dědovi říkal, že ho dá na studia, protože není příliš fyzický zdatný. Nicméně po nedlouhém pobytu na Skřípově se sousedovic rodina odstěhovala jinam. Do svých původních příbytků se ovšem nesměli vrátit a o tom, že jsou národnostně Chorvaté se také nemohli moc zmiňovat.
Další „skřípovská“ rodina – Šabatkovi – se za nedlouho odstěhovala do Jaroměřic, kde zakoupili vilku na okraji vesnice nedaleko mlýna. Měli dceru a dva chlapce, kteří mně byli věkově blízcí. Jejich tata dlouhá léta kočíroval huťsky nákladní auto s-pětko. Vozil z jevíčského nádraží hlavně uhlí, dokud huť na toto pevné palivo „jela“. Jeho závozníkem byl Ondrej, shodou okolností ze Skřípova. Během vojenské služby, kterou strávil nedaleko, si našel místní děvče a na Skřípově do konce života „zakotvil.“ Pocházel z Maďarska, odkud se rodina odstěhovala na Slovensko. Svůj původ, pokud šlo o výslovnost, ve výslovnosti nezapřel. Potkával jsem ho na skřípovském hřbitově, když jsem jezdíval „navštívit“ své prarodiče. V roce 2009 jsem ho však spatřil jen na fotografii umístěné na náhrobní desce.
Pamatuji také babičku svých vrstevníků. Dodnes ji mám před očima oblečenou do typické široké modré sukně, jak sedávala venku, když jsem chodíval kolem. Svého vrstevníka Honzíka Šabatky jsem se ptal, jakou si píše národnost. Odpověděl mi, že českou. Narodil se v roce 1953 v Konici, kde v té době byla ještě porodnice a ve dvanácti letech se ze Skřípova s rodiči odstěhoval do Jaroměřic. Zkrátka stal se už místním usedlíkem. Sdělil mi také, že ve zmíněném televizním dokumentu účinkoval i bratr jeho maminky pan Josef Lawitschka, který napsal knihu Lipo naše selo.
I když se vesnice Skřípov nachází v hlubokém vnitrozemí, v padesátých letech vypadala jako mnohé vysídlené pohraniční obce našeho území. Hodně zcela zpustošených domů poté bylo zbouráno.
Skřípovský starousedlík pan Herman Ošlejšek, bývalý starosta obce, mi na nechtěně přistěhované Chorvaty z jižní Moravy sdělil několik vzpomínek:
„Těch nešťastných rodin bylo kolem osmnácti. Byli to vesměs lidé, kteří pracovali v zemědělství. A protože Skřípov je výše položený, tak se většina z nich postupně odstěhovala do níže položených vesnic – do Úsobrna, Jaroměřic či Jevíčka. Hodně z nich našlo novou práci v úsobrnské sklářské huti. Nejčastější křestní jména byla Matěj a Magda. Zejména ženy dodržovaly tradice, a hlavně v neděli, když šly do kostela, nosily sváteční kroje včetně naškrobených širokých sukní. Nejvyššího věku se dožil jeden přistěhovalý Charvát. Jeho pozemský život trval úctyhodných 105 let. Údajně nejraději jedl uzený bůček, který si vařil v polévce.“
„Kostelové“ oblečení nosily chorvatské ženy také tehdy, když jezdily autobusem do Jevíčka odevzdávat hotové sítě. Když jsme ráno coby školáci nastupovali do autobusu do Jaroměřic, a zrovna jely skřípovské Chorvatky, byl autobus plný až k prasknutí. Každá z nich seděla totiž zvlášť a vedle sebe na druhém sedadle měly položené svoje zboží. Můj kamarád Tonda často přidával k „lepšímu“ i svoji zkušenost či možná vlastní bajku. Když prý se nějaký školák i nechtěně opřel či dotkl jejich zboží, tak ho píchly připraveným špendlíkem…
Čas od času zajedu za babičkou a dědou, kteří odpočívají na místním hřbitově, a zjišťuji, že tato nevelká vesnice už vypadá zcela jinak: vyšňořená a upravená jako kterákoliv vesnice v okolí, kterou ovšem nepotkal podobný migrační osud.
A také si uvědomuji, že historie, a hlavně její strůjci jsou mnohdy velmi, velmi krutí. A obyčejní a prostí lidé jsou hnáni dějinami jako ovce, aniž by svůj osud kolikrát mohli ovlivnit. Či se o něj přičinit.
Konec konců podtitulek zmíněného televizního dokumentu zní: Příběh nepojmenované a neodčiněné křivdy.
