Článek
Tuzemská média uváděla jen sporé zprávy, nicméně mezi obyčejnými lidmi se rychlostí blesku šířily probíhající události včetně zpráv o „pražské“ cestě východoněmeckých občanů na cestě za svobodou.
Zatímco v útrobách pražské ambasády Spolkové republiky Německo na Malé straně nalézalo azyl tisíce občanů tehdejší DDR, v ulicích samotné Prahy přibývalo odstavených aut, zejména trabantů. V poledne jsme chodívali na oběd do společnosti Ferromet, která měla v ulici Politických vězňů menší jídelnu. Pravidelně jsme procházeli Růžovou a Olivovou ulicí v Praze 1 a jednoho zářijového dne jsme s překvapením zjistili, že jsou doslova přeplněná bakelitovými trabanty, které měly jedno společné: Vedle zadní poznávací značky auta byla připevněna i jednotná cedulka se třemi velkými písmeny: DDR. Některé vozy měly žel rozbitá okénka, neboť „horliví“ domorodci si z útrob auta vzali, co se jim hodilo a co zoufalí majitelé tam zanechali: autorádia, lékárničky apod. Můj kolega to tenkráte s posmutnělým až stydlivým povzdechem glosoval slovy: „No vidíš je, nenechaví Čecháčci!“ Jak to s těmi opuštěnými trabanty tenkráte vlastně dopadlo ani nevím. Ale snad je zástupci tehdejší NDR hromadně odváželi.
Koncem září téhož roku jsme měli v Děčíně podnikovou poradu ekonomů. Spolu s kolegy z Českého Brodu jsem se domluvil, že využijeme blízkosti hranic a odpoledne zajedeme do blízké Pirny. Jak jinak než za účelem nákupu, neboť bývalá DDR byla kdysi pro našince známá jakožto výkladní skříň socialismu. Jak jsme ale zjistili, podivná situace byla i v tomto městě. Některé obchody zely prázdnotou, a i nálada kolemjdoucích obyvatel byla ponurá.
Když jsme se zpátky s malým fiátkem přibližovali k hraničnímu přechodu, bylo tam pusto prázdno, před námi u hraničních závor stál jen jeden Polák. V té době východoněmečtí občané měli cestování do tehdejšího Československa už omezené či dokonce zatrhnuté.
Jindy úředně vážní až zasmušilí celníci a „pasáci“ si z nás dělali legraci a ptali se mě a kolegyně, sedíce stísněni na zadních sedadlech s koleny téměř u brady: Jak se nám tam sedí. V tu chvíli jsem si vzpomněl, jak jsou asi stísněni východoněmečtí občané v omezených prostorách západoněmecké ambasády, kterým se poštěstilo dostat se do ní. Nakonec ale i oni se dočkali.
V rámci dne otevřených dveří jsem se několikráte nostalgicky postavil na onen balkon Lobkovického paláce, odkud tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher oznámil, že jejich cesta do západního Německa je volná. V tu chvíli jim zcela určitě nevadilo, že jsou natěsnáni jeden vedle druhého a já si na tom balkoně po letech alespoň virtuálně představoval, jaký jásot a nadšení u těchto lidí v tu chvíli vypukl.
