Článek
Každým rokem na jaře jsme brali od paní Květy Blahové (zvané Blahuvka) z vedlejší vesnice z Úsobrna, pět malých žlutavoučkých housátek. Nastalo krmení, cesta na mlíče, kopřivy, pastva na louce a také osvěžující koupel v našem potoce Úsobrnka, kde se husy doslova vyřádily.
A náhle nastal podzim a blížil se svátek svatého Martina. V tu chvíli naši již bílé husy nechaly ve chlívku a nastalo závěrečné krmení. Nejdříve se udělali šrotové šišky, kterým jsme říkali šulánky a poté nastalo krmení. Mama na sebe vzala starou zástěru a husičku si hezky posadila na klín a krmila ji těmi šiškami. Pomalu vplouvaly zobákem do žaludku husy, a aby to bylo průchodnější, tak je předtím ještě namočila ve vodě. V mezipřestávce strčila zobák husy do vody, aby se trochu napila a poněkud odpočinula od krmení. A když už se naši domnívali, že je dobře rostlá a vykrmená, povolali pana Švece z horního konce dědiny, kterému se neřeklo jinak než Pepiš, aby provedl závěrečný ortel.
Poté nastalo šklubání peří, křídla se nechávala na vymetání komínů a když byla husa dohola, tak se ještě vypálili drobné chloupky na kůži.
A po odstranění vnitřností, už pomalu putovala do keramické formy, která nám zůstala po babičce Ludmile. Z trouby to parádně vonělo a my se s bráchou už nemohli dočkat, až si pochutnáme na krásně vypečené husičce. Mama pak ještě sesbírala sádlo, a to byla lahoda na krajíci plechtinského chleba
