Článek
Byl to Slovák jako poleno a pocházel přímo z Topoľčan.
Pro jeho klidnou povahu a rozvážnost jsme mu neřekli jinak než žoviál. Nic si příliš nepřipouštěl, a pokud se ho něco více dotklo, tak nad tím mávnul rukou a prohodil jen: „Á, chuj s tim.“
Byl svobodný, a tak s ním nadřízení „vydrbávali“, jak jen mohli. Většinou na Vánoce, a hlavně na Štědrý večer dostával službu útvarového „dévéťáka“, a když se rozdělovaly různé odměny po úspěšném cvičení apod., jeho kolegové „lampasáci“ dostávali věcné dary, peněžité odměny a jemu dali jen cestopisnou knihu…
Jeho slovenská matka mu pravidelně na Vánoce posílala vlastnoručně napečené cukroví. Když si k nám na podací stanici, kde jsem tenkráte sloužil, přišel pro balík, hned ho otevřel a dával nám ochutnat.
V lásce mu ale štěstí příliš nepřálo. Dlouhá léta chodil s jednou dámou, až mu ji jednoho dne přebral jeho kamarád. A když se novopečeným manželům narodil potomek, tak ho náš milý Tibor vozil v kočárku… a s oběma manželi se i nadále přátelil…
Jako správný spojovací náčelník měl hnedle dva telefony, jeden oficiální a druhý tajný, na který mu volali jen jeho nejbližší známí a hlavně ženské.
Jednou pískli u našeho útvaru ostrý poplach. Zatímco celý útvar byl vzhůru nohama, na naší rotě panoval šílený ruch, cvrkot i zmatek zároveň. Jediný, kdo zůstal v té době zcela klidný, byl právě náš spojovací náčelník kapitán Halló. Nicméně jedna věc ho však zcela klidnou nenechala. Honem volal k nám na rotu s naléhavým dotazem, zda v jeho velitelském rádiovém vozu máme cukr, že kafé prý má!
Inu, zkrátka ŽOVIÁL.
