Článek
Události 17. listopadu 1989 a dnů následných jsou obecně známy. Každý z nás, tehdy žijící, však toto období prožíval po svém, s vlastními postřehy a pocity. Sedmnáctého listopadu byl tehdy pátek, a zatímco na pražském Albertově začínalo shromáždění studentů, já jsem na Florenci nasedal do autobusu na pravidelnou cestu domů k rodičům na Moravu.
Doma jsem pomáhal s pracemi zejména kolem baráku. Také jsem zkontroloval, zda proces kvašení švestek v modrém sudu ve sklepě probíhá, jak má, a zprávy v rádiu a televizi jsem poslouchal jen tak na půl ucha. Nakonec nic zvláštního jsem neslyšel. V neděli dopoledne jsem čekal v České Třebové na rychlík do Prahy a tam na nástupišti číslo dvě se bavili dva mladí a z jejich rozhovoru jsem zaslechl, že v Praze na Národní třídě byla v pátek v podvečer nějaká mela mezi studenty a zakuklenci. A to byla pro mě vlastně první informace, že se rozbíhá tzv. sametová revoluce.
Druhý den ráno jsme odjížděli podnikovým autobusem na školení vedoucích pracovníků do školicího a rekreačního střediska v Káraném, které jsem i já jakožto brigádník – úředník jezdíval dobudovávat. Už v autobuse jsem slyšel plno špitání o posledních událostech, a když jsme projížděli kolem jednoho gymnázia na Žižkově, tak na školní budově vlál černý prapor. Jak známo, tehdy se roznesla fáma, že při pátečním střetu s policií na Národní třídě zahynul jeden student…
V rámci týdenního programu v pondělí odpoledne jsme měli přednášku psychologa, který nám dal nejdříve testík a pak se pustil do výkladu. Byl to celkem velmi žoviální lektor a svůj odborný výklad prokládal různými životními postřehy, z nichž si například pamatuji následující moudrost či poučku: Pánové, život bez průšvihů, je jako dlouhá cesta bez hospod!
Na závěr se nám svěřil, že v rámci výzkumného programu, byl naoko zavřený spolu s kriminálníky – zejména vrahy. Smyšleným důvodem jeho pobytu v base bylo zabití vlastní manželky, kterou přistihl při manželské nevěře, tzv. in flagranti. A aby nás do zítřejšího dne pořádně napnul, tak nám sdělil, že jak to všechno dopadlo, nám řekne až následující den odpoledne.
Jsa unaven z celodenní přednášky, šel jsem brzy spát, ale předtím jsem ještě naladil rádio, kde se to už hemžilo ještě „prosívanými“ informacemi o posledních událostech v Praze.
Druhý den v poledne přijel podnikový ředitel a po obědě naše školení vzhledem k politické situaci rozpustil. Já jsem hned běžel k telefonu, abych zavolal manželce, že jedu domů, a tedy vyzvednu dcerku ze školky. Ta byla vždy ráda, když mohla jít domů „poo“, protože nemusela jít po obědě spát. Ještě než jsem vytočil číslo, v rozbouřeném telefonním éteru se mísil jeden rozhovor za druhým, takže jsem například zaslechl radostnou hlášku: „Konečně půjdou komouši do háje…“
Dalším telefonujícím byl také ekonom Ivan ze závodu v Teplicích, který pro jistotu volal domů, že přijede ještě téhož dne, a nikoliv až v pátek. Ještě téhož večera si však pro milého Ivana přišli přímo do bytu a v noci skončil na pražském Staroměstském náměstí, kde bylo shromáždění lidových milicí, jichž byl řadovým členem. Ráno volal z telefonní budky k nám na podnik, že tím pádem nestihne v termínu odevzdat statistický výkaz o pracovnících a mzdách pod tajemnou zkratkou P 2-04.
Jak víme, shromáždění milicionářů bylo nakonec naštěstí rozpuštěno a sametová revoluce mohla pokračovat dál. A náš milý Ivan se vrátil domů k rodině a hlavně v práci dokončil výkaz P 2-04.
Jenom já jsem se už nikdy nedozvěděl, jak to dopadlo s naším přednášejícím psychologem, který „seděl“ za zabití vlastní manželky, kterou nachytal in flagranti.
Pavel Kyselák
