Článek
Vím, že se zápisem jména měli hodně problémů a průtahů, ale nakonec se jim to podařilo prosadit. Její šťastný tata Milan požádal o výjimku, kvůli které musel tenkráte jet za příslušnými úředníky až do Prahy. Nutno ovšem podotknout, že v této záměně měla prsty i babička, které se jméno Kateřina nezamlouvalo…
K tomu mně milá Katka napsala: „Babička z Biskupské nechtěla, abych se jmenovala Kateřina, protože prý, kde je Kateřina, nemusí být u pár domů pes neboli „Kde je Kača, tam je pes.“
Přiznám se, že Katčině vysvětlení jsem příliš nerozuměl. A tak jsem bádal, co uvedená rčení vlastně znamenají. V nářečních slovnících jsem našel následující lidová krajová pořekadla:
Kača néni zrovna pjekný méno. Dyž je v nekerým domě Kača, nemusijó mět ani v desátým domě psa. (Viz A. Gregor, Slovník nářečí slavkovsko-bučovického, 1959).
Další lidové pořekadlo či moudrost praví: Kde maj Káču, nepotřebujou psa (přes tři lumera nebo na hodinu cesty), tj. Káča to odštěká. (Viz Hodura, Nářečí litomyšlské, 1904).
A konečně jsem byl „doma“, a zároveň jsem se dozvěděl, jak to babička Katky vlastně myslela. Jak už jsem uvedl, milí rodiče nakonec zvolili kompromisní řešení, když prvorozené dceři nechali do rodného listu napsat křestní jméno Katka.
Jak mi samotná Katka dále sdělila, i ona sama s tímto oficiálním jménem zažívá občas různé peripetie. Na každém úřadě musí totiž důrazně vysvětlovat, že její křestní jméno dle právoplatného rodného listu jest Katka, neboť příslušní vyšší i nižší úředníci většinou v kolonce pod názvem „Jméno“ napíší obvyklé pojmenování Kateřina. Plno legrace si užila i s vysvědčením, kdy na jednom má napsáno, že se jmenuje Kateřina, a tudíž se tomu směje, že je vlastně neplatné…
