Článek
Naša slivovica
A protože se u nás mluví nářečím, uvedu svůj příspěvek v mé rodné malohanáčtině. S nostalgií musím ovšem připomenout, že toto nářečí, jakož i ostatní nářečí v rámci celé ČR, pomalu mizí jako pára na hrncem.
Stary strome só jako staři ledi, majó plno spominek. Sténě jako náš staróšek strom zvané po našim doranec. Sázel ho kdese eště muj děda František. Z jeho sladkéch podzemnich kadlátkovéch plodu nakapala nejedna medocina na zkažené žalódek, chraptivy hrdylko če na ranni pohlazeni smotné doše… Bez jeho voňavé a pruzračné vode se nevobešle v naši familii křte, svatbe, pótě e rozlóčeni, jakožto e prosty ťoknoti na zdravi. Jak decky řikával drohé dědóšek Josef: „Tož ať nám slóži!“
V poslednich letech stál ož dosť nahrble, ale statečně. Až do chvilke, než ho jeden májové pátek vodpoledně skolela větrná smršť, kerá se k němo přehnala až vod Volomóca. Ož ož to vepadalo, že si s nim jen zatancoje jeden taneček a přepije si na zdravi, ale nakonec ho macešske vešklóbla ze ževota aji s kořeněma, kery měl sténě hloboky jako náš staré moravské rod, po staleti hosazené na Malé Hané – kósek vod Jevička.
P.S. Kdež ho nás Jaroměřečti zednici ďále fasádo, každé z nich měl v kapsečce butylko slivovice. A kdež belo néhuř, tak si nahle. Muj skřipovské děda Josef zase každy ráno vepil pul štamprle. Řikával, že je to dobry na roztaženi cév. Večer si pak dal eště jedno štamprlko – pré abe hosnol a dobře spal.
