Článek
Probudil jsem se na nemocničním lůžku, sice vyholen, ale v plné blaženosti. Mám tu operaci slepého střeva konečně za sebou a nic mě už netrápí. Najednou se tam objevila dívčina s injekcí v ruce a mířila ke mně. Zeptal jsem se, co je to? Prý proti bolesti. Protože jsem žádnou bolest necítil, odmítl jsem tu zbytečnost. Vystříkala to do umyvadla a odcupitala. Za několik dní mě primář propouštěl. Všimnul jsem si, že na chvíli zaváhal u mé zvýšené teploty.
Doma se teplota den ode dne zvyšovala, až dosáhla přes 39°C, a břicho bylo nateklé, že jsem nedopnul kalhoty. Usoudil jsem, že takhle asi nevypadá rekonvalescence po extrakci slepáku, a rozhodl jsem se dolézt do nemocnice. Nejdřív jsem si chtěl ulevit na záchodě. A teď se stalo něco šíleného – z jizvy na břiše mě začala vyvěrat hustá, šedivá a pronikavě smradlavá břečka, která mě mezi stehny stékala do záchodové mísy – asi půllitr!!! Když jsem se z toho zdravotnického šoku vzpamatoval, vymačkal jsem, co se dalo, zalepil a dolezl do nemocnice.
Po několika negativních zkušenostech se zdravotnictvím jsem se dočkal další absurdity – vynadali mě, že jsem si tu ránu překryl vatou a přeposlali v horečce na polikliniku, kde se mě konečně ujal lidský doktor. Opatrně rozevřel srůstovou jizvu, vymačkal hnis, vložil drén a ovázal. Hlavně nezapomněl na to nejdůležitější – předepsal antibiotikum! Pak už to šlo všechno rychle k lepšímu.
Místo několika dní jsem tak marodil přes měsíc, a při tom jsem měl ještě veliké štěstí. Kdyby se ten hnis vyvalil do dutiny břišní, umíral bych ve velkých bolestech (jako později tchyně).
Následně jsem přemýšlel, jak je možné, že jsem, na takový běžný a triviální chirurgický zákrok, mohl chcípnout. Ujasnily se mi skutečnosti, které k tomu vedly. Je to velice jednoduché a naprosto jednoznačné!
Vrchní sestra, která předávala žačce stříkačku, měla mít za povinnost informovat tu praktikující dívčinu o tom, že se jedná o antibiotikum, které se vždy po operaci aplikuje, aby se předešlo možnému zánětu. Dívenka ke mně přicupitala, aniž by věděla s čím. Aby nevypadala blbě, rychle vymyslela injekci proti bolesti. Ani na 3. pokus by se jistě na nic jiného nezmohla. Do denních záznamů sestra určitě nezapomněla uvést aplikaci antibiotika. A bylo zaděláno, i když realita byla zcela opačná!!!
Kdybych umřel, určitě by to inkriminované osoby nevztáhly na sebe. Důsledkem vzájemného informačního embarga by zabíjely i nadále, aniž by si toho někdo povšimnul. Tato nemocnice tím byla vyhlášená. Asi týden přede mnou tam na slepák zabili nějakého mladíka. Samozřejmě, že zase beztrestně. Viníka by mohlo určit až detailní policejní vyšetřování, ale to nikoho ani nenapadne, vždyť všechny úkony proběhly předpisově, což dokazují zápisy v denním hlášení.
Zdravotnický personál by se měl povinně vzájemně informovat o léčebných zákrocích a stavu pacienta. Vypadá to jako profesionální samozřejmost, ale v oné nemocnici na to nehráli. Asi ten jejich kolektiv nestál za moc. Tehdy se psal asi rok 1970.
