Irbis: Spanilá kočka z asijských velehor

Na strmý kamenitý svah Himaláje ve výšce několika tisíc metrů nad mořem se pomalu snáší soumrak. Nezdá se, že by v okolí byl někdo jiný než malé stádo nahurů modrých, kterým se někdy přezdívá modré ovce, ale ve skutečnosti mají blíže ke kozám než ovcím. Sami však nejsou. Zatímco kopytníci mezi skalními výchozy pátrají po šťavnaté trávě, seshora se k nim pomaličku plíží nebezpečný predátor, jehož našedlá srst pokrytá černými skvrnami dokonale splývá s okolní nevlídnou krajinou.

Když se lovec přikrade dostatečně blízko, na pouhých pár desítek metrů, bleskově vyrazí ze svahu dolů. Teprve v tu chvíli nahuři zpozorují blížící se nebezpečí a dají se na zběsilý, přesto navzdory obtížnému terénu ladný úprk. Jeden se však maličko opozdil a ten zlomek vteřiny se nakonec ukáže jako osudný. Za chvíli už predátor svírá kopytníkovo hrdlo a z těla pomalu vyprchává život. Irbis byl tentokrát úspěšný a tenhle úlovek mu vystačí na několik dní.

Irbis neboli levhart sněžný, někdy také irbis horský (Panthera uncia), patří do stejného rodu jako tygr (P. tigris), lev (P. leo), jaguár (P. onca) a levhart (P. pardus) a je jedním z nejméně známých a ve volné přírodě nejméně vídaných zástupců velkých koček (Pantherinae). Ačkoli alternativní český název svádí k tomu, abychom si jej spojovali právě s levhartem, genetické analýzy odhalily, že blíže má ve skutečnosti k tygrovi.

Dospělí irbisové váží mezi třiceti až padesáti kilogramy a samice a samci se od sebe příliš neliší. Typický je pro ně dlouhý a silný ocas, který měří kolem osmdesáti až sta centimetrů, tedy skoro tolik, co zbytek těla, jehož délka se pohybuje od devadesáti po sto dvacet centimetrů. Dlouhé chlupy nejsou doménou pouze ocasu, nýbrž celého těla a v zimních měsících mohou na břiše měřit až dvanáct centimetrů.

Huňatá srst je pro irbise životně důležitá. Pomáhá mu přežít kruté podmínky, které panují vysoko v horách, kde tato šelma žije. Jejím domovem jsou vysoká pohoří Střední a Východní Asie, včetně Altaje, Himaláje, Pamíru, Hindúkuše, Ťan-šanu, Kchun-lun-šanu a Karákóramu. Mimoto bychom jej našli také v jižní části pouště Gobi či na Tibetské náhorní plošině.

Běžně se vyskytuje ve výšce mezi 3000 až 5000 metry nad mořem a v Himalájí bývá k vidění ještě o pět set metrů výš. Na severní hranici svého areálu naopak žije i níže než 1000 m. m. m. Na pobyt v řídkém horském vzduchu je irbis uzpůsoben širšími nozdrami či delší nosní dutinou, které mu napomáhají dostat do těla dostatek potřebného kyslíku. Poměrně dlouhé nohy a široké tlapy mu zase usnadňují pohyb ve sněhu, kterého si na horách užije dosyta.

Vyhledává suchá, kamenitá a strmá úbočí se stržemi, roklemi a skalními výchozy, křovinatá či travnatá stanoviště a případně řídké jehličnaté lesy, ale hustějším hvozdům se vyhýbá. Většinou nicméně zůstává nad hranicí lesa v takzvané alpínské a subalpínské zóně. Barevně poměrně monotónnímu prostředí je irbis uzpůsoben bílošedou, šedohnědou až šedožlutou srstí, kterou zdobí skvrny a rozety s tmavě hnědým až černým okrajem a trochu světlejším vnitřkem. Dobře patrné bývají na ocasu. Spodní část těla je skoro bílá.

K čemu irbisové takové maskování potřebují, jsme si prozradili už úvodu článku. Chrání je před zrakem kořisti, které v těchto drsných a neúrodných oblastech nikdy nebývá přehršel, protože větší stáda býložravců by se zde neuživila. Potravou irbisů se stávají hlavně divoké ovce a kozy, zejména již zmíněný nahur modrý (Pseudois nayaur), dále například argali (Ovis ammon), markhur (Capra falconeri), kozorožec sibiřský (Capra sibirica) nebo tahr himálajský (Hemitragus jemlahicus).

Na jeho jídelníčku se objevuje i kabar zlatobřichý (Moschus chrysogaster), svišti, pišťuchy a jiní zajícovci, ptáci a samozřejmě i domestikovaná zvířata, obzvláště v zimě, kdy je jiné potravy nedostatek. Tehdy dokonce mohou představovat i více něž polovinu zkonzumovaného masa. Větší kořist ve volné přírodě irbisové často loví výše popsaným způsobem, tedy plížením se z výše položeného místa a naháněním zvířete po svahu dolů. Pokud je nic neruší, u úlovku, který se v chladném prostředí příliš rychle nekazí, mohou strávit klidně týden.

Irbisové jsou samotáři a se svými soukmenovci se scházejí pouze v době rozmnožování. Období páření u nich trvá od ledna do března a kočky se při něm dorozumívají feromony i různými vokálními projevy, ale kvůli morfologii svých hlasivek nedokážou vydávat onen hluboký řev typický pro lvy, tygry a jiné velké kočky. Březost tvá 93 až 110 dní, načež samice na svět v doupěti vystlaném chlupy přivede jedno až pět slepých a bezbranných koťat. Zpočátku se krmí mlékem a asi ve dvou měsících se začínají živit masem. O měsíc později s matkou už vyrážejí ven, aby se učila lovit.

Je to ale běh na dlouhou trať. Malí irbisové se zcela osamostatní až ve věku 18 až 22 měsíců a někdy pak ještě chvíli zůstávají ve skupině s ostatními sourozenci. Irbisové se tím pádem mohou rozmnožovat jen jednou za dva roky. Pohlavní dospělosti dosahují asi ve dvou až třech nebo čtyřech letech a déle to trvá samcům než samicím. V zajetí se tyto krásné kočky mohou dožít až dvaceti let, ve volné přírodě to bývá méně.

Vzhledem k tomu, že irbisové žijí v poměrně odlehlých oblastech, nevíme moc přesně, jak velká je vůbec jejich populace. Podle posledních odhadů by mohla sestávat ze sedmi až osmi tisíc jedinců, z nichž dospělé kočky tvoří necelou polovinu. Předpokládá se nicméně, že populace irbisů dlouhodobě klesá, a i proto je Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) vede ve svém červeném seznamu jako zranitelné.

Jelikož se jedná o vrcholové predátory, od jiných nonhumánních tvorů jim nebezpečí moc nehrozí, a jejich největším nepřítelem tak v současnosti zůstává člověk. (Irbis mimochodem člověka nikdy nenapadá, a to i přesto, že si jinak troufne na kořist, která je až třikrát těžší než on sám.) Lidé irbisům zatápí hned v několika směrech. Nejenže je zabíjejí kvůli občasnému zakousnutí nějaké té domácí kozy či ovce, ale loví je také pro krásnou kožešinu nebo kosti a jiné tělní partie užívané v čínské medicíně.

Další problém představuje nadměrný trofejní lov kopytníků, kteří jsou hlavní složkou irbisova jídelníčku. Už tak vzácná kořist se pak totiž stává ještě vzácnější a nemusí stačit ani to, že v některých částech svého areálu, například v Pákistánu, irbisové obývají teritoria o úctyhodné rozloze tisíc kilometrů čtverečních. V Nepálu je to ovšem jen asi deset až čtyřicet kilometrů čtverečních.

Základem efektivní ochrany irbise, který je považován za takzvaný deštníkový druh, bude mnohem detailnější výzkum, který nám pomůže lépe stanovit velikosti jeho populace nebo zjistit, proč v hranicích svého areálu obývá jen některé z potenciálně příhodných lokalit, zatímco jinde zcela chybí.

V posledních letech se na irbisy zaměřilo také několik genetických studií, které kupříkladu ukázaly, že v rámci celého jejich areálu existují tři vzájemně víceméně izolované subpopulace, které lze klasifikovat jako poddruhy: Panthera unicia irbis (severní skupina), P. unicia uncioides (středoasijská skupina) a P. unicia uncia (západní skupina).

Celkem znepokojivé zprávy přinesla studie z loňského (2025) října, podle které vykazují irbisové kvůli dlouhodobě malé velikosti populace extrémně nízkou genetickou diverzitu, dokonce nejnižší ze všech velkých koček. A nízká genetická diverzita znamená, že druh nemůže na různé nepříznivé faktory, vlivy a okolnosti (například nakažlivou nemoc) reagovat tak pružně, jak by bylo potřeba.

Pokud byste irbise chtěli vidět naživo, možnost máte hned v několika českých zoologických zahradách, například v Plzni, Jihlavě či Ústí nad Labem. Pokud tedy některá z nich mezitím chov této úžasné kočkovité šelmy neukončila.

Zdroje:

Bellani, G. G. (2020). Subfamily Pantherinae. In Felines of the World (ed. Bellani, G. G.), Academic Press, 93–144. https://doi.org/10.1016/B978-0-12-816503-4.00005-2

McCarthy, T., et al. (2017). Panthera uncia. The IUCN Red List of Threatened Species 2017: e.T22732A50664030. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2017-2.RLTS.T22732A50664030.en. Navštíveno 9. října 2026.

Raina, P., et al. (2025). Comprehensive assessment of snow leopard distribution and population in the Indian Trans-Himalaya, Ladakh: Standardizing methods for evidence-based conservation. PLoS ONE, 20(5), e0322136. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0322136

Shehzad, W., et al. (2012). Prey Preference of Snow Leopard (Panthera uncia) in South Gobi, Mongolia. PLoS ONE, 7(2), e32104. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0032104

Solari, K. A., et al. (2025). Exceedingly low genetic diversity in snow leopards due to persistently small population size. Proceedings of the National Academy of Sciences, 122(41), e2502584122. https://doi.org/10.1073/pnas.2502584122

Wang, D., et al. (2025). First Documentation of Snow Leopard (Panthera uncia) Presence in the Core Area of Mt. Siguniang National Nature Reserve, China. Integrative Conservation, 4(3), 272–276. https://doi.org/10.1002/inc3.70041

https://www.catsg.org/living-species-snowleopard

https://snowleopard.org/snow-leopard-facts/