Článek
Asie je domovem mnoha druhů kočkovitých šelem, které obývají nejrůznější biotopy, od neprostupných džunglí po pouště a horská úbočí. Jednou těch, které dávají před tropickým parnem přednost chladnějším a výše položeným oblastem je nezaměnitelná malá kočka s tajuplným jménem manul, které je odvozené z mongolského мануул neboli „divoká kočka“.
V angličtině se s manulem častěji setkáme pod názvem Pallas’s cat neboli Pallasova kočka. Jako první jej totiž popsal v roce 1776 německý přírodovědec Peter Simon Pallas, který jej původně řadil do rodu Felis, kam patří i kočka domácí (Felis catus) nebo kočka divoká (Felis silvestris).
Manul (Otocolobus manul), Mongolsko. Zbarvení srsti těchto šelem se mění i v průběhu roku.
Později byl však zařazen do samostatného rodu Otocolobus, což je slovo, které vychází z řečtiny a znamená „mající malé uši“ (v mnoha zdrojích se však lze setkat s překladem „mající ošklivé uši“). V latině se tedy dnes manul jmenuje Otocolobus manul. Jen pro zajímavost, genetické studie ukázaly, že sesterskou linií rodu Otocolobus je rod Prionailurus, do nějž patří kupříkladu kočka rybářská (Prionailurus viverrinus) nebo kočka plochočelá (Prionailurus planiceps). Od společného předka se obě linie oddělily před necelými šesti miliony let.
Pokud bychom chtěli manula potkat ve volné přírodě, museli bychom se vydat docela daleko. Areál jeho výskytu sahá od Blízkého východu (například Írán) přes Střední Asii (Kazachstán, Afghánistán, Pákistán) po sever Indie, Nepál, Bhútán, Tibet, Čínu, Mongolsko (třeba poušť Gobi) a jihovýchodní Sibiř. Dříve se vyskytoval i v Arménii a Ázerbájdžánu či většině středoasijských republik (Turkmenistán, Uzbekistán či Tádžikistán), ale aktuální data z těchto oblastí chybí, někde se dokonce oficiálně považuje za vyhynulého.
Manul (Otocolobus manul), Tibet. Manulové dokážou díky zbarvení srsti skvěle splynout s prostředím.
Manul není žádný obr a velikostí připomíná kočku domácí. Hmotnost dospělého jedince bývá mezi zhruba dvěma a půl až pěti kilogramy (jako horní hranice se uvádí 5,3 kg). Délka těla bez ocasu činí 46 až 57 centimetrů a samotný ocas je poměrně krátký, měří jen asi 23 až 29 cm. Na první pohled ale manul vypadá větší. Jeho nejcharakterističtějším znakem je totiž srst, kterou má nejdelší i nejhustší ze všech kočkovitých šelem. Za pozornost stojí, že chlupy na spodní části těla jsou asi dvakrát delší než na té horní.
Zbarvení srsti se pohybuje od šedé, která převládá na severu jeho areálu, po světle hnědou až zrzavou, která se objevuje více na jihu. Typickým znakem je černá špička ocasu, který obvykle zdobí ještě několik tmavých pruhů. Tmavé vzory jsou patrné i na tváři kolem očí a občas i jinde na těle. Na fotografiích bývá také zřetelný lehce stříbřitý vzhled šelmy, za který jsou zodpovědná bílé konečky chlupů.
Manul (Otocolobus manul), Čína. Nadýchaná srst šelmu chrání před chladem.
Manul vyhledává prostředí se suchým kontinentálním podnebím, tedy s nízkými úhrny srážek a malou vzdušnou vlhkostí. Jak již zaznělo výše, patří k náramně otužilým kočkám. Nevadí mu velké teplotní výkyvy ani dlouhé a kruté zimy s hlubokými mrazy, před kterými ho chrání nadýchaná srst. Nejraději má křovinaté a kamenité stepi, kopcovité oblasti, polopouště či horská úbočí a vyskytuje se do výšky čtyři až pět tisíc metrů nad mořem (rekord je 5 600 m. n. m.). V horách vyhledává spíše jižně orientované svahy, kde se nedrží sníh (v oblastech, kde dlouhodobě leží více než patnácticentimetrové vrstva sněhu, manula nenajdeme).
Důležitým prvkem manulem obývaných biotopů je přítomnost kamenů, roklin, skulin, nor (třeba svištích) a skalních výchozů, které šelmě poskytují dostatek úkrytů před většími predátory, například psy, vlky nebo dravými ptáky. Ochranu navíc nepotřebují jen dospělí jedinci, ale také mláďata, která se rodí v dubnu či květnu po průměrně sedmdesáti dnech březosti. V jednom vrhu bývají tři až čtyři koťata, ale výjimečně jich na svět může přijít až osm. Osamostatňují se ve čtyřech až pěti měsících a pohlavně dospívají v jednom roce.
Co se když se ale manul ocitne v ohrožení a žádný úkryt není k dispozici? Místo aby se vydal otevřenou krajinou na zběsilý úprk, lehne si, ztuhne a spoléhá se, že díky svému zbarvení dokonale splyne s okolím a pro predátora se stane v podstatě neviditelným.
Manul (Otocolobus manul), Mongolsko.
Stejně jako jiné kočkovité šelmy je manul masožravec a jeho nejčastější kořistí jsou menší obratlovci do hmotnosti asi 300 gramů. Nejraději si pochutnává na pišťuchách, křečcích, hraboších nebo pískomilech. Nepohrdne ani mršinou, menším ptákem nebo hmyzem, nicméně tyto potravní zdroje obyčejně tvoří jen poměrně malé procento jeho jídelníčku. Na lov se vydává hlavně za rozbřesku či soumraku, ale aktivní může být i přes den či v noci. Závisí to na dostupnosti kořisti i přítomnosti jiných predátorů.
Při shánění potravy manulové využívají několik loveckých strategií. Buď se ke kořisti pomaličku plíží, zatímco se kryjí za kameny či vegetací, a zaútočí, až když se dostanou dostatečně blízko, nebo trpělivě vyčkávají u nory hlodavce či jiného obratlovce, dokud nevyleze ven (to dělají hlavně v zimě), popřípadě svižně štrádují vysokou trávou a čapnou každého, na koho narazí a koho dokážou chytit (tuto strategií používají na jaře a v létě). Kořist si pak většinou odtáhnou do úkrytu, kde ji mohou nerušeně sežrat.
Stejně jako mnoho jiných kočkovitých šelem byli manulové v minulosti pronásledováni kvůli krásné srsti, dnes už jsou však ve většině zemí chránění a obchod a manulí kožešinou je zakázaný (otázkou ovšem je, jestli někdo tento zákaz vymáhá). V současnosti jsou největší hrozbou pro tuto šelmu fragmentace a degradace stanovišť (stavba silnic a lidských sídel či rozšiřování zemědělské půdy), lovečtí a pastevečtí psi nebo hubení vhodné potravy, například hlodavců viněných ze šíření různých nemocí.
Manul (Otocolobus manul), Indie (Ladak). Samice zůstává na výchovu mláďat sama. Manulové jsou samotáři a dospělci se potkávají jen v době páření.
Navzdory tomu, že z mnoha částí svého historického areálu zmizeli, je populace manulů podle všeho poměrně stabilní. Organizace IUCN je v roce 2020 dokonce po mnoha letech přeřadila z kategorie „téměř ohrožený taxon“ do „málo dotčený taxon“. V posledních letech také vzniklo několik organizací či skupin, které se touto dříve jen málo studovanou kočkou a její ochranou začaly intenzivněji zabývat. Konkrétně se jedná o Manul Working Group (MWG) založenou v roce 2012 a Pallas’s cat International Conservation Alliance (PICA), která vznikla o čtyři roky později.
Na úplný závěr dodám, že tuto nádhernou kočku, která se v zajetí dožívá kolem jedenácti let, můžete naživo vidět například v pražské zoologické zahradě i několika dalších českých zoo.
Zdroje:
Baatargal, O., & Suuri, B. (2021). Diet of the Pallas’s cat (Otocolobus manul) in Mongolian steppe habitat during a population peak of Brandt’s voles. Journal of Arid Environments, 193, 104583. https://doi.org/10.1016/j.jaridenv.2021.104583
Bellani, G. G. (2020). Subfamily Felinae. In Felines of the World (ed. Bellani, G. G.), Academic Press, 145–308. https://doi.org/10.1016/B978-0-12-816503-4.00005-2
Flack, N., et al. (2023). Chromosome-level, nanopore-only genome and allele-specific DNA methylation of Pallas’s cat, Otocolobus manul. NAR Genomics and Bioinformatics, 5 (2), lqad033. https://doi.org/10.1093/nargab/lqad033
Ross, S, et al. (2019). The behaviour and ecology of the manul. CATnews Special Issue 13, 9–13. Online
Ross, S., et al. 2020. Otocolobus manul (errata version published in 2020). The IUCN Red List of Threatened Species 2020: e.T15640A180145377. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2020-2.RLTS.T15640A180145377.en
