Článek
Pouště vzhledem k nedostatku vláhy a vysokým denním teplotám doprovázeným výrazným ochlazením v noci patří k nejnáročnějším místům pro život. Avšak stejně jako v hlubinách oceánů, na vrcholcích hor, v horkých a kyselých pramenech či v extrémně zasolených prostředích si i zde našel cestu a vedle různých odolných rostlin zde najdeme i celou řadu živočichů, od bezobratlých po obratlovce, včetně savců.
K nejznámějším v tomto ohledu patří fenek (Vulpes zerda), vůbec nejmenší liška i psovitá šelma na světě (váží kolem půldruhého kilogramu), která zaujme huňatým ocasem, dlouhýma nohama a velkými ušními boltci, které mu pomáhají zbavovat se přebytečného tepla. I díky těmto vlastnostem je oblíbeným příkladem Allenova pravidla, které poukazuje na to, že teplokrevní živočichové z teplejších oblastí mívají delší nohy, uši a jiné tělní výběžky než jejich příbuzní z chladnějších krajů.
Fenek má výrazně delší uši než lišky z chladnějších oblastí.
Fenek ale není jedinou šelmou, která se v průběhu evoluce adaptovala na život v náročném pouštním prostředí. O něco méně známou, leč stejně pozoruhodnou je kočka pouštní (Felis margarita), která je po kočce černonohé (Felis nigripes) druhým nejmenším zástupcem rodu Felis. Do něj dále krom kočky bažinné (Felis chaus), kočky divoké (Felis silvestris), kočky šedé (Felis bieti) a kočky plavé (Felis lybica) patří i dobře známá kočka domácí (Felis catus).
Jak již naznačuje český název této šelmy, koučka pouštní obývá především pouštní či aridní oblasti a vyskytuje se od Západní Sahary přes Maroko, Niger, Alžírsko či Egypt přes Sinajský poloostrov, Izrael, Jordánsko či Saudská Arábii a Spojené Arabské Emiráty po Irák, Írán, Kazachstán, Turkmenistán či Pákistán.
Kočka pouštní (Felis margarita), mapa rozšíření.
Její výskyt je však potvrzen nebo se předpokládá i v dalších zemích spadajících do tohoto rozsáhlého areálu. Populace kočky pouštní je však značně fragmentovaná. Proč tomu tak je, zůstává nejasné. Udává se, že v současné době žije na světě necelých třicet tisíc dospělých jedinců, nicméně jde o hrubý odhad, který se od skutečnosti může notně lišit.
Kočka pouštní má světlou, nažloutlou či šedou hustou srst, díky které skvěle splývá s okolím. Různě na těle mívá i tmavé skvrny a u některých jedinců jsou patrné nápadné černé horizontální pruhy na nohou. Tmavší prstence, kterých bývá od dvou po osm, se mohou nacházet také na ocasu, jehož špička je černá.
Kočka pouštní (Felis margarita).
Nejnápadnějším morfologickým znakem kočky pouštní je široká hlava s velkýma ušima, které jsou daleko od sebe a šelmě pravděpodobně společně se specifickým utvářením vnitřního ucha propůjčují velmi dobrý sluch. Ten kočka využívá při pátrání po kořisti ukryté v podzemí. Vnitřek uší pokrývají silné chloupky, které uši chrání před pískem, který by tam mohl proniknout během písečných bouří. Stejně jako i fenka jsou velké ušní boltce důležité také pro odvádění přebytečného tepla. Stejný účel plní i velký nos. V pouštích, kde tato kočka žije, se ve dne může teplota vyšplhat na více než 50 stupňů Celsia.
Nohy jsou poměrně krátké a z chodidel vyrůstá mezi polštářky hustá izolační vrstva chlupů, které slouží jako ochrana před rozpáleným pískem i nočním chladem. Drápky obvykle nejsou ostré, protože je není kde brousit, a během chůze je kočka úplně nezatahuje, proto někdy bývají patrné i na zanechaných stopách (v písku se ale stopy zachovají jen málokdy). Kočka pouštní neumí sice příliš dobře lézt a skákat, což v prostředí, kde žije ani nepotřebuje, ale dovede skvěle hrabat. To se jí hodí jednak při dolování kořisti, jednak při hloubení nor, ve kterých se skrývá před horkem. Využívá však i nory vytvořené jinými zvířaty, popřípadě se kamenitých pouštích může schovat mezi kameny.
Kočka pouštní (Felis margarita), kotě.
Jak již zaznělo výše, jedná se o malou kočkovitou šelmu o hmotnosti 1,35 až 3,4 kilogramu, přičemž samci bývají větší než samice. Délka těla bez ocasu se pohybuje od 39 po 52 centimetrů (podle některých zdrojů 57 cm) a délka ocasu kolem 20 až 30 centimetrů. Jde o samotářské šelmy a samci a samice se scházejí pouze v období páření. Březost trvá 59 až 67 dní a na svět přichází dvě až osm koťat, průměrně však tři. Pohlavně tyto kočky dospívají v 9 až 14 měsících. V zajetí se podle některých autorů mohou dožít až sedmnácti let.
Přes den kočka pouštní obvykle odpočívá v norách a aktivní je primárně v noci, kdy také vyráží na lov. Kořist tvoří především menší hlodavci jako pískomilové, tarbíci, myši či frčkové, ale i ptáci, například stepokur, zajíci či plazi, jako varan pustinný, scink obecný, trnorep egyptský nebo zmije písečná. Kromě toho si pochutná také na různém hmyzu. Web IUCN uvádí, že při lovu hadů kočka pouštní postupuje tak, že plaza nejprve tvrdě udeří do hlavy a potom se mu zezadu zakousne do krku. Zajímavé je i to, že pokud je potravy přebytek, schová si kočka maso do písku na později. Z kořisti kočka získává dostatek potřebné vody, což jí umožňuje žít daleko od jiných zdrojů životodárné kapaliny.
Kočka pouštní (Felis margarita) zachycená na fotopasti ve volné přírodě.
Vzhledem k nočnímu způsobu života i nikterak velké populaci tohoto vědci o chování kočky pouštní ve volné přírodě vědí poměrně málo. V případě ohrožení navíc ztuhne a díky krycímu zbarvení v podstatě splyne s prostředím a při ozáření světlem zavírá oči, což její nalezení ještě znesnadňuje. Detailnějších informace o jejím životě poskytlo pouze pár studií využívajících radiotelemetrické monitorováníněkolika desítek jedinců, díky kterým víme například, že domovský okrsek těchto zvířat (studie probíhala v Maroku) se pohybuje kolem 300 až 400 kilometrů čtverečních.
Vzhledem k nedostatku informací také není zřejmé, jak se dnes populace kočky pouštní mění (pokud se mění). IUCN ji v současnosti vede jako málo dotčený taxon. Podobně jako jiné druhy ji však ohrožuje fragmentace biotopů, stavba silnic, rozšiřování lidských sídel, občanské války i konkurence v podobě zdivočelých koček (zde hrozí i přenos různých nemocí, třeba toxoplazmózy) a psů. Problém představuje i neúmyslné usmrcení otrávenou návnadou nastraženou na jiné dravé živočichy a lov, třebaže v řadě zemí, například Alžírsku, Iránu, Kazachstánu, Nigeru či Pákistánu, je zakázán.
Za kočkou pouštní ale není potřeba jezdit nikam daleko. Chová ji i řada zoologických zahrad, včetně českých, například Zoo Hluboká a Zoo Jihlava. Bývala i v brněnské zoo, ale nepodařilo se mi dohledat, zda je tomu tak i v současnosti.
Zdroje:
Balcar, M. (2015). Kočka pouštní a její chov v Zoo Brno. Živa, č. 2, s 87–89
Kitchener, A. C., Abramov, A. V., Veron, G., Banfield, L., Senn, H., Yamaguchi, N., & Puzachenko, A. Y. (2024). Geographical Variation in the Sand Cat, Felis margarita (Carnivora: Felidae). Diversity, 16(10), 635. https://doi.org/10.3390/d16100635
Sliwa, A., Azizi, S., Eddine, M. Z., Alifal, E., & Breton, G. (2022). Home ranges of African sand cats (Felis margarita margarita). Journal of Arid Environments, 210, 104909. https://doi.org/10.1016/j.jaridenv.2022.104909
