Ploskolebec mexický: Nebezpečný had při lovu používá zákeřnou fintu

Málokterý had se nám v souvislosti s Amerikou vybaví tak promptně jako chřestýš. A není divu. Chřestýši (rod Crotalus) jsou pozoruhodně rozmanitou skupinou, která zahrnuje několik desítek druhů žijících od Kanady po Argentinu a kvůli nebezpečnému jedu mezi lidmi nemají zrovna nejlepší pověst. Jejich nejunikátnějším znakem je ovšem chřestidlo, kterým si zjednávají respekt před většinou potenciálních nepřátel, byť se najdou i tací, kteří si chřestýše dávají k večeři.

Do příbuzenstva těchto nezaměnitelných plazů, konkrétně do podčeledi chřestýši (Crotalinae), ale patří i řada hadů, kteří žádné chřestidlo nemají. Vedle křovinářů (například rody Bothrops a Lachesis) jsou těmi nejznámějšími ploskolebci. Tento zvukomalebný název v češtině nese hned několik rodů, z nichž se v Americe vyskytuje pouze jeden, a to rod Agkistrodon (zbylé tři najdeme v Asii).

V současnosti do něj řadíme osm druhů, z nichž nejznámější je nepochybně semiakvatický ploskolebec vodní (Agkistrodon piscivorus), který žije na jihovýchodě Spojených států a jehož anglický název eastern cottonmouth pochází od hrozivě bílé (jako bavlna, cotton) vnitřní výstelky tlamy. Podobný, jen o něco větší areál obývá jeho příbuzný ploskolebec americký (Agkistrodon contortrix). Jmenovat můžeme ještě ploskolebce floridského (Agkistrodon conanti), kterého nepřekvapivě najdeme na Floridě, kde výše uvedené dva druhy naopak chybí.

Tentokrát se však podíváme druh, který se vyskytuje podél západního pobřeží Střední Ameriky, a tím je ploskolebec mexický (Agkistrodon bilineatus), známý rovněž jako ploskolebec dvoupruhý. Jeho areál nezahrnuje pouze Mexiko, ale táhne se dál na jih do Guatemaly, Salvadoru a Hondurasu. Dříve byl poněkud širší, nicméně v průběhu uplynulých dvaceti let došlo k povýšení několika poddruhů ploskolebce mexického na samostatného druhy, které jsou dnes známy jako A. taylori (ploskolebec Taylorův), A. howardgloydi a A. russeolus.

Zatímco většina jeho příbuzných se zpravidla zdržuje blízko vody, ploskolebec mexický vyhledává hlavně sušší místa, ať už různé křovinaté ekosystémy, opadavé lesy nebo savany. Vyskytuje se spíše v níže položených oblastech, avšak vystupovat může až do výšky kolem 1 500 metrů nad mořem. Jeho přítomnost negativně koreluje s hustotou lidské populace, což ovšem neznamená, že se občas neobjeví třeba na polích a plantážích.

Stejně jako mnozí jiní zástupci podčeledi Crotalinae má ploskolebec mexický robustní tělo, ale jinak to není nikterak velký had, obzvláště v porovnání s některými vzdálenějšími příbuznými, třeba s více než třímetrovým křovinářem němým (Lachesis muta). Dospělci měří od hlavy po ocas zhruba devadesát až sto dvacet centimetrů. Latinské (bilineatus) i alternativní české druhové jméno (dvoupruhý) odkazuje na typické světlé proužky, jež se táhnou z boku podél horního a spodního okraje trojúhelníkovité hlavy, která je jasně odlišitelná od zbytku těla.

Zbarvení ploskolebců prochází v průběhu života určitou proměnou. U mláďat, která po narození měří nějakých dvacet centimetrů (ploskolebci jsou vejcoživorodí), bývá patrný vzor složený z tmavších a světlejších hnědých pruhů, jež jsou ještě zdůrazněny řadou několika bílých šupin. Postupem času ale pruhy tmavnou a v dospělosti někdy úplně zanikají. Zbarvení hřbetu a boků hada je poté obvykle tmavě hnědé až černé, byť bílé skvrny či drobné proužky na těle zůstávají.

V souvislosti s ploskolebci a jejich vzezřením nelze nezmínit ještě jednu pozoruhodnost. U nedospělých jedinců má konec ocasu nápadné bílé, žluté nebo růžové zbarvení (u ploskolebce mexického se většinou zmiňuje žlutá). Proč? Mladí ploskolebci ocas podle všeho využívají k lákání kořisti (caudal luring), což ostatně mezi hady není chování zas tak výjimečné, jak dosvědčují smrtonoš zmijí (Acanthophis antarcticus), zmije pavoučí a řada jiných druhů. Jedinec přitom ocas nenechává volně ležet. Má ho vertikálně vztyčený nad tělem. Nemnohá pozorování naznačují, že popudem ke vztyčení ocasu, potažmo vábení kořisti, není její spatření či zaznamenání jejího pachu, nýbrž hlad.

U dospělých ploskolebců ocas zářivé zbarvení do značné míry ztrácí, ale z fotografií je patrné, že i tak zůstává poněkud světlejší. Vzhledem k zavalitému tělu lze odhadnout, že tito predátoři kořist aktivně nepronásledují, ale útočí ze zálohy, jinak řečeno počkají, až k nim vhodná svačinka sama přijde, a překvapí ji bleskovým výpadem. Na jejich jídelníčku se objevují převážně obratlovci, od obojživelníků a plazů po ptáky a malé savce. Díky takzvaným tepločivným jamkám dokážou vnímat teplo vyzařované tělem jiných živočichů, takže lovit mohou i za tmy.

Kořist ploskolebci usmrcují silným jedem, jejž přirozeně používají též k obraně a který do těla oběti či predátora pumpují pomocí solenoglyfních (vpředu umístěných a sklopných) jedových zubů. Značně nebezpečné je uštknutí tímto hadem i pro člověka a právě jed ploskolebce mexického patří v rámci rodu k nejpotentnějším. Zatímco uštknutí ploskolebcem americkým nebývá život ohrožující a někdy ani není nutné podání protijedu, u jeho mexického soukmenovce jsou doložené i smrtelné případy. Jedná se navíc o hada, kterého není zas tak těžké vyprovokovat, ačkoli před samotným útokem varuje nadzdvihnutím a esovitým prohnutím přední části těla.

Otravu provází prudká bolest, nevolnost či zvracení, otok, silné krvácení a lokální poškození tkáně. Jed ploskolebce má totiž myotoxické účinky, jinak řečeno toxiny v něm obsažené způsobují poškození svalových buněk. Zajímavé je, že jeden z mála případů detailněji zaznamenaných v literatuře se neodehrál ve Střední Americe, nýbrž u nás v Evropě.

Herpetologa středního věku uštknul ploskolebec mexický do pravé ruky během plnění pracovních povinností (plnil je herpetolog, nikoli ploskolebec). Muž se do nemocnice dostal až po devatenácti hodinách, kdy už v místě kousnutí došlo k nekróze. K dalším příznakům patřil otok celé končetiny až k trupu a silná bolest. Protijed bylo nutné dopravit ze zahraničí a aplikován byl až dvaatřicet hodin po uštknutí. Alespoň že bez vedlejších účinků. Muž setkání s ploskolebcovým jedem přežil, avšak odumřelou tkáň bylo nutné nahradit kožním štěpem a ještě několik měsíců po uštknutí pacient nebyl s to plně pohybovat prsty pravé ruky.

Dodejme, že populace ploskolebce mexického vykazuje dlouhodobý pokles, který je zaviněn primárně lidskou aktivitou, ať už ničením vhodných biotopů, tak cíleným pronásledováním tohoto obávaného hada. I proto je v rámci IUCN hodnocen jako téměř ohrožený druh.

Zdroje:

Chaves, G., et al. (2021). Agkistrodon bilineatus. The IUCN Red List of Threatened Species 2021: e.T64296A3134536. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2021-3.RLTS.T64296A3134536.en. Navštíveno 1. září 2026

Lomonte, B., et al. (2013). Venomics of New World pit vipers: Genus-wide comparisons of venom proteomes across Agkistrodon. Journal of Proteomics, 96, 103–116. https://doi.org/10.1016/j.jprot.2013.10.036

Lonati, D., et al. (2004). Serpents exotiques en Europe. La Presse Médicale, 33(22), 1582–1584. https://doi.org/10.1016/s0755-4982(04)98997-x

Monroy-Vilchis, O., et al. (2024). Potential distribution of Agkistrodon bilineatus(Squamata: Viperidae) and first records in Central Mexico. Caldasia, 46(2), 361–370. https://doi.org/10.15446/caldasia.v46n2.101348

Montaño-Ruvalcaba, C., et al. (2022). Agkistrodon bilineatus. Diet. Herpetological Review, 53 (1): 140–141.

Nieto-Toscano, L. F. & Coronel, M. (2021). Agkistrodon bilineatus (Common Cantil). Diet. Herpetological Review. 52 (2): 414.

Porras L. W, et al. (2013). A taxonomic reevaluation and conservation assessment of the common cantil, Agkistrodon bilineatus (Squamata: Viperidae): a race against time. Amphibian & Reptile Conservation, 7 (1): 48–73.

Román-Domínguez, L., et al. (2019). Biochemical and immunochemical characterization of venoms from snakes of the genus Agkistrodon. Toxicon X, 4, 100013. https://doi.org/10.1016/j.toxcx.2019.100013

Smetsers, P. (1993). Agkistrodon bilineatus - Günther, the tropical mocassin. Litteratura Serpentium, 13 (2): 38-40.

Strimple, P. (1995). Comments on caudal luring in snakes with observations on this behaviour in two subspecies of cantils, Agkistrodon bilineatus ssp. Litteratura Serpentium, 15 (3): 74-77.

https://reptile-database.reptarium.cz/Agkistrodon/bilineatus

https://repfocus.dk/Agkistrodon.html