Z dějin očkování: Jak lidstvo vyzrálo nad neštovicemi

Kdy přesně začaly pravé neštovice sužovat lidstvo, se už patrně nikdy nedozvíme, jisté ale je, že se tak stalo dávno před naším letopočtem, jak naznačují důkazy ze starověkého Egypta, Číny nebo Indie. Do Evropy výrazněji pronikaly patrně od šestého století našeho letopočtu a ve středověku i novověku zavinily řadu epidemií. Jejich smrtnost dosahovala až třiceti procent, takže umíral takřka každý třetí nakažený. Udává se, že v 18. století jim v Evropě ročně podlehlo kolem 400 000 lidí. Avšak ještě hrozivější důsledky měly neštovice na původní obyvatele Ameriky, kam nemoc zavlekli španělští conquistadoři. Jejich imunitní systém totiž nebyl na evropské nemoci připravený a smrtnost tak byla ještě vyšší.

Lidé byli proti neštovicím v podstatě bezbranní. Přestože někteří lékaři při nákaze doporučovali ochlazovat tělo nemocného či pravidelně popíjet přesně stanové množství piva, žádný účinný lék neexistoval. Alespoň žádný, který by dokázal vyléčit nemoc, která již propukla. Ale co kdyby vůbec nepropukla? Na počátku 18. století se do Evropy donesly z Turecka zkazky o neobvyklé metodě, díky níž se dá onemocnění pravými neštovicemi předejít. Zprávy zprvu zůstaly bez větší odezvy, ale to se mělo brzy změnit. Stěžejní roli v tom sehrála manželka britského velvyslance v Turecku lady Mary Wortleyová Montaguová (1689–1762), která v roce 1715 nákazu pravými neštovicemi sama prodělala, což jí do konce života připomínala jizvami poznamenaná tvář.

Během pobytu v Turecku se Montaguové naskytla jedinečná příležitost, aby onu tajemnou techniku, která spočívala v přenosu hnisu s neštovičných puchýřků pod kůži zdravého člověka, pozorovala v praxi. A viděla také výsledky, které byly natolik přesvědčivé, že už v roce 1718 nechala touto metodou ošetřit svého pětiletého syna a v roce 1721 po návratu do Anglie i svou čtyřletou dceru. Metoda později vešla ve známost jako variolace a Montaguová ji ve své domovině začala zaníceně propagovat. U konzervativních lékařů se jí ovšem sluchu nedostalo a skutečnost, že byla příslušnicí něžného pohlaví, jí pravděpodobně také dvakrát nepomohla. I přes odpor vytrvala a nakonec dokázala přesvědčit Karolinu z Ansbachu, princeznu waleskou, aby proceduru nechala podstoupit své děti. Po úspěšném ozkoušení metody na několika vězních odsouzených na smrt (výměnou za život) a sirotcích (komu by si konekonců stěžovali), kteří byli po variolaci vystaveni pravým neštovicím a nenakazili se, princezna svolila k imunizaci svých dětí a metoda se začala rychle šířit, byť nebyla zcela bezpečná. Jelikož se při ní pod kůži aplikoval hnis získaný od již nemocných lidí, vedlo to občas k rozvoji nemoci a vypuknutí lokální epidemie.

Někteří lidé proto uvažovali, jestli by se nedala najít nějaká bezpečnější metoda. Už nějakou dobu se totiž vědělo, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice, jež mívají mírný průběh, se těmi pravými již nenakazí. V roce 1774 proto anglický farmář Benjamin Jesty odebral materiál z puchýřků krávy infikované neštovicemi a pokusil se s ním imunizovat celou svou rodinu včetně sebe. A podle všeho úspěšně, protože během epidemie, která se později rozpoutala, se žádný z členů rodiny nenakazil. Jesty však o provedeném zákroku nepodal žádnou zprávu a okolní svět tak o vylepšené „variolaci“ neměl tušení a musel čekat dalších více než dvacet let, než běh dějin navždy změnil britský lékař Edward Jenner (1749–1823).

Zkušenosti s variolací Jenner získal už jako osmiletý, kdy ji sám podstoupil, naštěstí bez nepříznivých následků. Byl to zvídavý chlapec, který se od útlého mládí zajímal s přírodu, začal se učit chirurgem a později v Londýně studoval u slavného anatoma a chirurga Johna Huntera. Po studiích se vrátil do svého rodného kraje a působil jako venkovský lékař. Kromě lékařské praxe se však i nadále zabýval různými přírodovědnými otázkami, například tehdy takřka neprozkoumaným hnízdním parazitismem kukaček. Pečlivý výzkum, který na kukačkách provedl, mu dokonce v roce 1788 vynesl členství v prestižní Královské společnosti.

Coby venkovský lékař Jenner podobně jako Jesty slýchával o dojičkách, které se od dobytka nakazily kravskými neštovicemi, a staly se díky tomu imunními vůči daleko zákeřnějším pravým neštovicím. Nebylo by možné u lidí vytvořit takovou ochranu před smrtící nemocí cíleně a především mnohem bezpečněji než v případě variolace, při níž se používal hnis od nemocných nakažených pravými neštovicemi? Jenner se tuto myšlenku rozhodl otestovat. Odvážný pokus, který vstoupil do dějin medicíny, provedl 14. května 1796, kdy Sarah Nelmsové, který právě trpěla kravskými neštovicemi, odebral z puchýřku neštovičný materiál a vložil jej do malé ranky, již vytvořil na ruce syna svého zahradníka, osmiletého Jamese Phippse.

První dny nebyly vůbec příjemné. Hochem zmítala horečka a devátý den po očkování ztratil chuť k jídlu. Záhy se však jeho stav vrátil do normálu. O dva měsíce později Jenner proceduru zopakoval, tentokrát již s pravými neštovicemi. Chlapec neonemocněl. Jenner tak měl důkaz, že metoda funguje. Královská společnost jeho výsledky nejprve odmítla, zopakoval proto pokus na dalších 22 lidech. Výsledky, které zveřejnil ve spise vydaném o dva roky později, jasně dokazovaly, že po vystavení kravským neštovicím organismus skutečně získá ochranu proti těm pravým. Technika, kterou podle latinského vacca (kráva), respektive vaccinia (kravské neštovice), pojmenoval vakcinace, se brzy začala šířit po Evropě i Spojených státech a variolaci zcela vytlačila.

V roce 1853 se ve Velké Británii stalo očkování proti pravým neštovicím dokonce povinným a další země jejího příkladu dříve či později následovaly. Lidé nad nemocí konečně získali navrch, přesto v některých chudších oblastech světa řádila ještě ve 20. století. V roce 1966 proto Světová zdravotnická organizace (WHO) vyhlásila celosvětový program na vymýcení pravých neštovic. Posledním člověkem, který se jimi přirozeně nakazil, byl roku 1977 somálský kuchař Ali Maow Maalin, jenž se později plně uzdravil. O tři roky později, 8. května 1980, WHO oznámila, že neštovice jsou minulostí.

Přestože vakcinace lidstvu výrazně pomohla i v boji s řadou dalších nemocí, včetně nedávné pandemie covidu-19, a zachránila stovky milionů životů, u jiných onemocnění, například HIV, se na účinné očkování stále čeká. Ale o tom zase jindy.

Nature Milestones in Vaccines: https://www.nature.com/immersive/d42859-020-00005-8/index.html

Riedel, S. (2005). Edward Jenner and the history of smallpox and vaccination. Baylor University Medical Center Proceedings, 18(1), 21–25. https://doi.org/10.1080/08998280.2005.11928028

Stewart, A. J., & Devlin, P. M. (2005). The history of the smallpox vaccine. Journal of Infection, 52(5), 329–334. https://doi.org/10.1016/j.jinf.2005.07.021

Zakir, F., Islam, F., Jabeen, A., & Moni, S. S. (2019). Vaccine development: A historical perspective. Biomedical Research, 30(3). https://doi.org/10.35841/biomedicalresearch.30-19-203