6. Já myslel, že jdeme jen do herny

Příběh je inspirován skutečnými událostmi. Jména a některé okolnosti byly změněny.

Do herny jsme šli hrát videohry.

To je důležitá informace.

Protože kdyby mi někdo předem řekl, že během jednoho pobytu v kempu budu řešit čtrnáctiletou holku, diskotéku, naštvaného otce, asistenci u schodů a nafukovací matraci větší než naše auto, možná bych si ještě před odjezdem nalil něco silnějšího.

Byli jsme v kempu u Jinolic.

Já, Klárka a Nella.

Nella byla čtrnáctiletý nespoutaný živel.

Ne takový ten nespoutaný živel, o kterém rodiče s úsměvem říkají, že „má prostě svoji hlavu“.

Nella měla svoji hlavu, svůj plán a občas i vlastní dopravní předpisy.

Všem dospělým jsme řekli, že jdeme do herny.

Nikdo neprotestoval.

Tak jsme vyrazili.

Po chvíli se k nám přidal Klárčin starší bratr Štěpán. Byl už skoro dospělý, což je zvláštní věk. Podle okolností jste ještě dítě, nebo už zodpovědný dospělý.

Většinou podle toho, komu se která varianta zrovna hodí.

V herně jsme něco zahráli.

Nic dramatického.

Žádný problém.

Žádný útěk.

Prostě pár videoher.

A právě v okamžiku, kdy všechno probíhá přesně podle plánu, se obvykle objeví Nella s plánem novým.

Nedaleko hrály od hospůdky diskotékové písničky.

Nella se rozhodla, že se půjde tam.

Nezeptala se.

Neproběhla porada.

Nehledalo se demokratické řešení.

Prostě rozhodla.

„Jdeme.“

A šla.

Štěpán za ní.

Klárka taky.

A já?

Já šel za nimi.

Mlčky.

Dodnes vlastně nevím, co jsem si přesně myslel.

Nejspíš nic.

Byli jsme kousek od kempu. Štěpán už byl skoro dospělý. Nikdo nikam neutíkal. Nikdo nedělal nic, co by mi v tu chvíli připadalo nebezpečné.

Z mého pohledu jsme pouze změnili místo.

Z herny k hospůdce.

Tak jsem šel s nimi.

Hudba hrála, kolem byli lidé a Nella byla evidentně spokojená, protože všechno probíhalo přesně podle jejího plánu.

A potom se objevil Klárčin otec.

Stačil mi první pohled a pochopil jsem, že on situaci hodnotí podstatně jinak než já.

„Co tady děláte?“

To nebyla skutečná otázka.

To byl začátek rozsudku.

Během několika okamžiků jsem se dozvěděl, že jsme měli být v herně.

Že jsem měl říct ne.

Že jsem měl Nellin nápad zastavit.

A hlavně, že jsem se nezmohl na žádnou obranu.

Stál jsem tam a poslouchal.

Nejhorší bylo, že jsem ani neměl nějakou skvělou odpověď.

Co jsem měl říct?

Nella rozhodla a já šel za ní?

To zní dost mizerně, když jste jediný skutečně dospělý člověk v celé větě.

Jenže moje vnímání situace bylo jiné.

Byli jsme pořád nedaleko kempu.

Byl tam skoro dospělý Štěpán.

Všichni byli pohromadě.

Nikdo se neztratil.

Nikdo nebyl v nebezpečí.

V mojí hlavě šlo o změnu programu.

V hlavě Klárčina otce o porušení dohody.

A obě věci mohly být zároveň pravda.

Nella zatím stála opodál a celé drama se jí téměř netýkalo.

Což samozřejmě přesně odpovídalo tomu, že ho způsobila.

To je jedna z velkých výhod čtrnácti let.

Uděláte rozhodnutí.

A dospělí se pak mezi sebou dohadují, kdo vám ho měl zakázat.

Po návratu jsem doufal, že jsme si komplikace pro ten den už vybrali.

Jenže jsme byli v kempu.

A kemp měl jednu výraznou vlastnost.

Schody.

Vlastně přesněji:

schod.

Všude nějaký.

Koupelna?

Schod.

Záchod?

Schod.

Další prostor?

Zase něco.

Člověk, který chodí, podobné věci skoro nevnímá. Zvedne nohu o patnáct centimetrů a pokračuje dál.

Když ale cestujete s někým, pro koho je schod překážkou, začnete celý svět pozorovat od země.

Obrubník.

Práh.

Schod.

Dva schody.

Úzké dveře.

Za několik let bych mohl vydat vlastní turistického průvodce.

Ne podle památek.

Podle obrubníků.

U manželky už byla asistence běžnou součástí našeho cestování.

Jenže tentokrát jsem nebyl jediným člověkem, který schody řešil.

Byla tam také Nellina maminka Jana.

A protože ani pro ni nebylo překonávání všech těch schodů jednoduché, musel jsem chvílemi asistovat také jí.

Najednou jsem tedy nebyl pouze manžel, táta, dozor puberťáků a člověk, který se nezmohl na obranu.

Byl jsem také místní výtah.

„Počkej, pomůžu ti.“

Jeden schod.

Potom další.

Za chvíli zase někde něco.

Člověk si v podobných místech uvědomí zvláštní věc.

Bezbariérovost nemusí znamenat velké rekonstrukce a futuristickou techniku.

Někdy by úplně stačilo, kdyby někdo při stavbě řekl:

„Hele, a opravdu tam ten schod potřebujeme?“

Jenže on tam byl.

A kde nebyl jeden, čekal nějaký další.

Potom přišla nafukovací matrace.

Můj geniální plán na spaní v autě.

Koupil jsem větší nafukovací matraci, protože jsem chtěl, abychom se pohodlně vyspali.

Myšlenka byla jednoduchá.

Nafoukneme ji.

Dáme ji do auta.

Vyspíme se.

Hotovo.

V teorii nádhera.

Pak jsem zjistil, že nafouknutá matrace je větší než naše auto.

Člověk by řekl, že velikost auta je údaj, který před nákupem matrace stojí za pozornost.

Já jsem se rozhodl tento detail ověřit až praktickým experimentem.

Nafouknutá matrace přede mnou.

Auto vedle ní.

Díval jsem se na matraci.

Na auto.

Znovu na matraci.

Fyzika byla neúprosná.

„To se tam nevejde,“ řekla manželka.

„Vejde.“

„Nevleze.“

„Když ji tam nějak natočím.“

„Nevleze.“

Zkusil jsem to.

Nevlezla.

Manželství je mimo jiné instituce, ve které vám druhý člověk někdy oznámí budoucnost a vy potom strávíte deset minut dokazováním, že měl pravdu.

Jenže nastal další problém.

Potřeboval jsem kolem auta manipulovat, přestavovat věci a nějak vyřešit, co s tou nafouknutou obludou uděláme.

A manželku jsem mezitím potřeboval někam bezpečně umístit.

Tak jsem začal prosit ostatní lidi.

„Prosím vás, mohla by tady na chvíli být manželka?“

Nebo něco podobně elegantního.

Jakmile podobnou větu vyslovíte, okamžitě vám dojde, že mluvíte o vlastní manželce způsobem, jakým ostatní lidé řeší, kam na chvíli položí chladicí tašku.

Jenže situace byla přesně tak absurdní.

Já potřeboval bojovat s nafukovací matrací.

Manželka potřebovala někde v klidu počkat.

A auto mezitím vypadalo, jako kdybychom se do něj snažili nastěhovat i s obývacím pokojem.

Naštěstí lidé pomohli.

Já začal řešit matraci.

Otočit.

Zkusit jinak.

Přesunout věci.

Znovu zkusit.

Kdyby to byla počítačová hra, po prvním pokusu by vyskočilo:

Předmět je pro tento prostor příliš velký.

Reálný život vám podobné upozornění nedá.

Nechá vás opakovaně ověřovat něco, co je na první pohled naprosto zřejmé.

Nakonec jsem musel přijmout realitu.

Koupil jsem nafukovací matraci větší, než umožňovalo auto, ve kterém měla být použita.

Další vítězství plánování.

Večer jsem si celý den v duchu přehrával.

Šel jsem do herny.

Z herny jsem se nechal čtrnáctiletou Nellou odvézt za diskotékovou hudbou.

Dostal jsem vynadáno, protože jsem se nezmohl na odpor.

V kempu jsem kvůli všudypřítomným schodům asistoval manželce i Janě.

A nakonec jsem zjistil, že moje prostorová představivost končí někde mezi autem a nafukovací matrací.

Manželka seděla vedle mě.

„Tak co?“ zeptala se.

„Co?“

„Povedený den?“

„Samozřejmě.“

„Dostal jsi vynadáno.“

„Ano.“

„Všude jsou schody.“

„Ano.“

„Matrace je větší než auto.“

„Ano.“

„A?“

Chvíli jsem přemýšlel.

„Jsme na výletě.“

Usmála se.

„Tak jo.“

Za chvíli kolem nás proběhla Nella.

„Kam jdeš?“ zavolal jsem.

„Tamhle!“

„Kam tamhle?“

„Jen kousek!“

Podíval jsem se na manželku.

Ona na mě.

Vzpomněl jsem si na hospůdku.

Na diskotékové písničky.

A hlavně na větu, že jsem se nezmohl na žádnou obranu.

Tentokrát jsem se zvedl.

„Nello! Nejdřív řekneš, kam jdeš!“

Zastavila se.

„Proč?“

„Protože už jsem dneska jednou dostal vynadáno.“

„A co já s tím?“

Chvíli jsem na ni koukal.

Čtrnáctiletá logika opět zvítězila.

Ale tentokrát jsem se alespoň zmohl na obranu.