Článek
Příběh je inspirován skutečnými událostmi. Jména a některé okolnosti byly změněny.
Potřeboval jsem zjistit jedinou věc.
Zda si má moje žena koupit vstupenku předem.
Nebyla to otázka, kterou by člověk očekával v přijímacím řízení na vysokou školu. Neobsahovala rovnici, chyták ani latinský název vzácného brouka. Stačilo odpovědět ano, nebo ne.
Přesto jsem po třech e-mailech věděl, že doprovod dospělého návštěvníka se zdravotním postižením má vstup zdarma. Věděl jsem, že parkování je při předložení příslušného průkazu bezplatné. Věděl jsem, že těžce pohybově nebo mentálně postižený návštěvník může za určitých podmínek získat speciální náramek, který mu usnadní přístup k atrakcím.
Pořád jsem ale nevěděl, zda si má Eva koupit vstupenku předem.
Seděl jsem u počítače a četl německou odpověď počtvrté. Němčinu jsem nikdy pořádně neuměl, ale tentokrát nebyl problém v překladu. Každému slovu jsem rozuměl. Jen žádné z nich neodpovídalo na mou otázku.
„Tak co?“ zavolala Eva z obýváku.
„Doprovod má vstup zdarma.“
„To už jsme věděli.“
„Parkování máme zdarma.“
„To už jsme taky věděli.“
„A možná dostaneš náramek.“
„Já nechci náramek. Já chci vědět, jestli si mám koupit lístek.“
Otočil jsem se na židli směrem ke dveřím.
„Právě na tom pracuji.“
Eva se objevila v chodbě. Jednou rukou poháněla vozík, v druhé držela hrnek kávy. Většina lidí by při této kombinaci skončila s kávou na podlaze, na kalhotách nebo na obojím. Eva se pohybovala, jako by měla nejméně tři ruce.
„Ty na tom nepracuješ,“ řekla. „Ty už z toho vytváříš mezinárodní diplomatický incident.“
„Chci jen, abychom tam nepřijeli a oni nám neřekli, že je vyprodáno.“
„Tak kup lístek.“
„A co když se vstupenka pro vozíčkáře prodává jen na místě?“
„Tak ji vrátíme.“
„Nevratná.“
„Tak ji prodáme.“
„V Německu? Před pokladnou?“
Eva se napila kávy.
„Ano. Postavíš se před vchod a budeš křičet: Jedna dospělá vstupenka! Skoro nepoužitá! Vozíčkářka jede zdarma!“
Musel jsem se smát. To byla její oblíbená metoda řešení problémů. Udělat si z nich legraci dřív, než se z nich člověk zblázní.
Plánovali jsme třídenní výlet do zábavního parku v Německu. My dva a třináctiletý syn Matěj. Pro běžnou rodinu by takové plánování znamenalo vybrat termín, koupit vstupenky a zamluvit hotel.
Pro nás to znamenalo otevřít tabulku.
Měl jsem v ní sloupce: doprava, parkování, vstup, toalety, šířka dveří, výtah, sprcha, postel, restaurace, vzdálenost od parku a poznámka nazvaná „věci, které určitě nebudou tak, jak je popisují“.
Poslední sloupec býval nejdůležitější.
Na internetu totiž existují tři druhy bezbariérovosti.
První znamená, že se člověk na vozíku dostane dovnitř, může se normálně pohybovat a nemusí při tom požádat čtyři zaměstnance, aby přinesli prkno.
Druhý znamená, že je někde vzadu služební vchod, kterým se vozík protáhne, pokud se sundají stupačky, vtáhne břicho a člověk příliš nepřemýšlí nad požárními předpisy.
Třetí znamená, že majitel objektu někdy viděl vozík v televizi.
Za ta léta jsme zažili všechny tři možnosti.
Jednou jsme přijeli do penzionu, který měl na rezervačním portálu označení „bezbariérový“. Před hlavním vchodem bylo šest schodů.
Majitel nám vysvětlil, že ze zadní strany budovy je jen jeden.
„Jeden malý schůdek,“ upřesnil.
Malý schod je zvláštní jednotka. Neměří se v centimetrech, ale v míře nezájmu člověka, který po něm může chodit.
Ten malý schůdek měl asi dvacet centimetrů.
Jindy nám hotel nabídl bezbariérový pokoj ve druhém patře. Pokoj byl opravdu prostorný, koupelna výborná a dveře dostatečně široké. Jen výtah byl od předchozího týdne mimo provoz.
Recepční se nás zeptala, zda by Eva nemohla „udělat výjimku a vyjít schody“.
Eva jí vysvětlila, že kdyby dokázala udělat takovou výjimku, pravděpodobně by nepotřebovala bezbariérový pokoj.
Recepční se neurazila. Dokonce se zamyslela.
Toho jsem si na ní vážil.
Proto jsem se před každou cestou ptal na všechno. Někdy dvakrát. Občas třikrát. Ne proto, že bych toužil vést dlouhou korespondenci s recepcemi, stadiony a zábavními parky. Chtěl jsem pouze předejít okamžiku, kdy stojíme před vchodem a někdo nám s vážnou tváří sděluje, že se o vozíku v rezervaci nic nepíše.
Člověk mu ukáže potvrzení, kde je slovo „vozík“ napsané třikrát.
On si je přečte.
Potom řekne, že to tam sice je, ale kolegyně, která rezervaci vyřizovala, má dovolenou.
Kolegyně na dovolené je v oblasti přístupnosti mocná osoba. Rozhoduje o rampách, výtazích, pokojích i vstupenkách. Nikdo ji nikdy neviděl, ale bez ní se nedá nic vyřešit.
Otevřel jsem novou e-mailovou zprávu.
„Napíšu jim ještě jednou.“
„Nepiš.“
„Musí přece pochopit, na co se ptám.“
„Nemusí.“
„Napíšu to jednodušeji.“
„Minule jsi jim napsal dvě věty.“
„Teď napíšu jednu.“
Eva si povzdechla a odjela zpátky do obýváku.
Napsal jsem:
Rozumím správně, že manželka si může zakoupit svou vstupenku online a bezplatný vstup doprovodu se následně vyřeší až na místě po předložení průkazu?
Přečetl jsem si větu třikrát.
Byla jasná. Přesná. Neumožňovala únik k parkování, náramkům ani otevřeným pokladnám. Odeslal jsem ji a slavnostně zavřel poštu.
O dvě minuty později jsem ji znovu otevřel, abych se přesvědčil, že zpráva opravdu odešla.
„Ty už kontroluješ, jestli odpověděli?“ zeptala se Eva.
„Ne.“
„Tak co děláš?“
„Kontroluji, jestli jsem se správně zeptal.“
„Martine, jedeme tam až za dva měsíce.“
„Právě proto je ideální čas začít panikařit.“
Matěj seděl na pohovce se sluchátky na uších a telefonem v ruce. Nevypadalo to, že náš rozhovor vnímá.
„Ty se tam těšíš?“ zeptal jsem se ho.
Sundal si jedno sluchátko.
„Kam?“
„Do toho parku.“
„Jo.“
„Co tam chceš nejvíc vidět?“
„Nevím.“
„Tak proč se těšíš?“
„Protože tam jedeme.“
Vrátil si sluchátko do ucha.
Děti mají při cestování výhodu. Nepotřebují vědět, kde budou parkovat, jak široké jsou dveře a zda hotelová sprcha obsahuje pevnou skleněnou zástěnu, přes kterou se nikdo nedostane. Stačí jim informace, že se někam jede.
Možná jsme kdysi cestovali stejně.
Koupili jsme lístek, sbalili tašku a vyrazili. Neřešili jsme, zda je v restauraci dost místa mezi stoly. Nehledali fotografie hotelového vstupu na satelitních mapách. Nečetli recenze napsané lidmi, kteří byli nadšení, že pokoj v pátém patře měl krásný výhled, ale zapomněli zmínit, zda se tam dá dostat výtahem.
Vozík z člověka neudělá pouze vozíčkáře.
Z jeho partnera udělá amatérského stavebního technika, dopravního dispečera, právníka, překladatele a odborníka na fotografie koupelen.
Na obrázku poznám bezbariérovou koupelnu během tří vteřin.
Madlo u toalety. Sprcha bez vaničky. Dostatečný prostor z boku. Žádná dekorativní stolička přesně tam, kam se potřebuje postavit vozík.
Časem si člověk vypěstuje zvláštní schopnosti.
Eva zase dokázala podle prvního pohledu na chodník odhadnout, která dlažební kostka se jí pokusí zlomit přední kolečko.
Každý jsme měli svůj obor.
E-mail přišel následující dopoledne.
Otevřel jsem ho ještě dřív, než jsem vstal z postele. Telefon jsem držel deset centimetrů před obličejem a četl odpověď bez brýlí.
Tentokrát byla krátká.
Ano. Manželka si může koupit vstupenku online. Bezplatný vstup doprovodu bude vyřízen u otevřené pokladny po předložení průkazu.
Posadil jsem se.
„Máme to!“ oznámil jsem.
Eva ležela vedle mě a ani neotevřela oči.
„Co máme?“
„Odpověděli.“
„A?“
„Koupíme ti lístek online a mě vyřešíme na místě.“
„Takže přesně to, co jsem říkala včera.“
„Ano, ale teď to máme potvrzené.“
„Výborně.“
Přikryla si hlavu peřinou.
„Můžeme začít řešit hotel.“
Hotel jsem už samozřejmě řešil.
Našel jsem jeden asi dvacet minut autem od parku. Měl rodinný pokoj, parkování a v nabídce zaškrtnutou možnost „vhodné pro hosty na vozíku“. Fotografie vypadaly slušně. U vchodu nebyly vidět schody a na jedné fotografii jsem zahlédl něco, co mohlo být výtahem.
Mohl to být také automat na nápoje.
V rezervačním formuláři jsem uvedl, že přijede host na mechanickém vozíku a potřebuje pokoj přístupný výtahem, bez schodů a s dostatečně širokými dveřmi.
Do poznámky jsem ještě připsal, že vozík nelze složit.
To se vyplatilo uvádět. Někteří lidé totiž považují skládací vozík za řešení všech architektonických problémů. Jako by po jeho složení přestal existovat také člověk, který na něm sedí.
Hotel rezervaci potvrdil během několika minut.
Vypadalo to až podezřele snadno.
Večer jsem si otevřel recenze.
Prvních deset bylo nadšených. Výborná snídaně. Milý personál. Čisté pokoje. Klidná lokalita. Skvělé matrace.
Pak jsem našel recenzi starou tři měsíce.
Napsala ji žena, která cestovala se svou matkou na vozíku.
Hotel byl podle ní příjemný a personál ochotný. Pokoj se nacházel v prvním patře a byl přístupný výtahem.
Jediný problém představovaly dveře výtahu.
Měly sedmdesát centimetrů.
Náš vozík měl na šířku sedmdesát dva.
Seděl jsem před obrazovkou a díval se na ta dvě čísla.
Dva centimetry.
Někdy se celý výlet vejde do dvou centimetrů.
Z obýváku se ozval Evin hlas:
„Tak co zase je?“
„Nic.“
„Znám tvoje nic.“
Chvíli jsem mlčel.
„Možná máme trochu úzký výtah.“
„Jak moc trochu?“
„Dva centimetry.“
Eva přijela ke mně, podívala se na recenzi a potom na potvrzenou rezervaci.
„Tak jim napíšeme.“
„Napíšeme.“
„Jednu jednoduchou otázku.“
Podívala se na mě a usmála se.
Oba jsme věděli, že nic takového neexistuje.
Chcete vědět, jak pokračují naše cestovatelské trable? Napište do komentáře.
