Dvě hodiny před výkopem

Příběh je inspirován skutečnými událostmi. Jména a některé okolnosti byly změněny.

Ve tři čtvrtě jsme už seděli v autě.

Matěj se na zadním sedadle podíval na hodiny.

„Proč jedeme tak brzo?“

„Protože začínají v šest.“

„Právě.“

„Musíme zaparkovat.“

„To trvá dvě hodiny?“

„Ne.“

„Tak proč jedeme?“

Eva se na něj otočila.

„Protože tvůj táta potřebuje před každým fotbalem absolvovat vojenské cvičení.“

„Já jen nechci nic nechat náhodě.“

„To je přesně definice vojenského cvičení.“

Stadion byl od našeho domu necelých čtyřicet minut autem. Teoreticky jsme tedy mohli vyjet kolem páté.

Teoreticky.

Jenže teorie počítá s člověkem, který přijede ke stadionu, někde zaparkuje, vystoupí a jde ke vchodu.

My jsme před cestou potřebovali vyřešit parkovací kartu, správný vjezd, potvrzení rezervace místa pro vozík, vstup doprovodu, případně průkaz, který dokazoval, že Eva skutečně není někdo, kdo si jen tak pro zábavu přivezl vlastní vozík na fotbal.

A potom jsme ještě potřebovali najít toaletu.

To poslední se na stadionech někdy ukázalo jako nejtěžší disciplína.

Měli jsme permanentky.

Přesto jsem měl v telefonu uložený e-mail od klubu potvrzující, že s námi počítají.

Pro jistotu.

„Máš lístky?“ zeptala se Eva.

„Ano.“

„Průkaz?“

„Ano.“

„Parkování?“

„Ano.“

„Telefon?“

„Ano.“

„Peněženku?“

Sáhl jsem do kapsy.

Nic.

Sáhl jsem do druhé.

Taky nic.

Podíval jsem se na Evu.

„Peněženku ne.“

Matěj se zezadu začal smát.

„Vojenské cvičení.“

Vrátil jsem se domů.

Za pět minut jsme vyjeli podruhé.

Asi deset kilometrů před stadionem začalo pršet.

Ne takové to příjemné letní mrholení, při kterém člověk řekne, že alespoň nebude vedro.

Začalo pršet vodorovně.

Kapky bouchaly do čelního skla a stěrače nestíhaly.

„Podíval ses na předpověď?“ zeptala se Eva.

„Ano.“

„A?“

„Mělo pršet až večer.“

„Je večer.“

„Jsou čtyři.“

„Tak déšť přišel napřed.“

Na zadním sedadle se ozvalo:

„Máme pláštěnky?“

Ticho.

Podíval jsem se na Evu.

Eva na mě.

„Máme,“ řekl jsem.

„Kde?“ zeptala se.

„Doma.“

„Výborně.“

„Mám deštník.“

„Jeden.“

„Velký.“

„Tři lidé, jeden vozík a jeden deštník.“

„Budeme se střídat.“

„V dešti?“

„Ano.“

„Skvělý plán.“

Parkovací karta ležela připravená v přihrádce před spolujezdcem. Měl jsem ji tam od rána.

Aspoň něco.

Když jsme přijeli k ulici vedoucí ke stadionu, stála tam policejní hlídka a dopravu odkláněla.

Přijel jsem k zábraně a stáhl okénko.

„Dobrý den, máme parkování pro ZTP.“

Policista se naklonil k autu.

„Tudy dnes ne.“

„Máme vjezd na parkoviště přímo u stadionu.“

„Musíte z druhé strany.“

„A jak se tam dostanu?“

„Objedete to.“

Tohle je věta, která může znamenat dvě stě metrů nebo osm kilometrů.

„Kudy?“

Policista ukázal rukou někam doprava.

„Tam, na světlech doleva, potom doprava a zezadu.“

Doleva, doprava, zezadu.

Navigační systém v lidské podobě.

Poděkoval jsem a odjel.

Za námi bylo slyšet Matěje.

„Víš, kam jedeš?“

„Ano.“

„Tak proč jedeš rovně? Říkal doleva.“

„Doleva až na světlech.“

„Tyhle jsou světla.“

Byly.

Projeli jsme je.

„Výborně,“ řekla Eva.

„Objedu blok.“

„Takže to vojenské cvičení už začalo?“

„Tohle je průzkum terénu.“

Po dalších deseti minutách jsme se objevili téměř přesně tam, odkud jsme před chvílí vyjeli.

Tentokrát z opačné strany.

U další zábrany stál pořadatel ve žluté vestě.

Ukázal jsem parkovací kartu.

„Vjezd pro vozíčkáře máme potvrzený.“

„Tady nemůžete.“

„A kde můžeme?“

„Na parkovišti.“

„Ano. Na to parkoviště se právě snažím dostat.“

„Musíte kolem tribuny.“

„Tudy?“

„Ne. Tudy je výjezd.“

„Tak kudy je vjezd?“

Pořadatel se otočil a zavolal na kolegu.

„Karle! Kudy jedou vozíčkáři?“

Karel stál asi dvacet metrů daleko.

„Co?“

„VOZÍČKÁŘI!“

Několik lidí se otočilo.

Eva zavřela oči.

„Výborně,“ řekla. „Teď už o nás ví celý stadion.“

Karel ukázal rukou.

„Tam kolem kuželů!“

„Děkujeme,“ řekl jsem.

Projeli jsme kolem kuželů.

Poprvé ten den jsme byli někde správně.

Parkoviště pro držitele průkazu bylo relativně blízko stadionu.

Relativně.

Vzdušnou čarou možná sto metrů.

Prakticky nás čekala cesta přes dlažbu, dva obrubníky, úzkou branku a místo, kde se na chodníku vytvořila louže velikosti Baltského moře.

Déšť nepolevoval.

Vyndal jsem z kufru vozík.

Eva zůstala sedět v autě.

„Tak co plán?“ zeptala se.

„Vyndám deštník.“

„A?“

„Přesuneš se.“

„A kdo bude držet deštník?“

„Já.“

„A kdo bude držet vozík?“

Podíval jsem se na ni.

„Matěj.“

Matěj stál u kufru.

„Co mám držet?“

„Vozík.“

„A proč?“

„Aby mamce neujel.“

„On má brzdy.“

Eva se usmála.

„To dítě je připravené převzít velení.“

Nakonec jsme to zvládli.

Eva se přesunula na vozík, já držel deštník, Matěj přidržoval madlo a část deště nám tekla za krk.

Po třech minutách bylo úplně jedno, kdo drží deštník.

Byli jsme mokří všichni.

Cesta ke stadionu vedla proti proudu fanoušků. Lidé přicházeli v dresech, šálách a pláštěnkách.

Těch pláštěnek jsem si začal všímat až příliš.

„Příště bereme pláštěnky,“ řekl jsem.

„Příště si napíšu seznam sama,“ odpověděla Eva.

„Měl jsem seznam.“

„Na kterém nebyly pláštěnky.“

„Protože nemělo pršet.“

Eva se podívala k obloze.

„Zkus jí to vysvětlit.“

U stadionu jsme dorazili hodinu a dvacet minut před výkopem.

Normální člověk by řekl, že máme spoustu času.

Já začínal být nervózní.

U našeho vstupu se tvořila fronta.

Pořadatel kontroloval vstupenky.

Když jsme se dostali dopředu, přiložil jsem telefon ke čtečce.

Píplo to zeleně.

Matěj prošel.

Eva přiložila svůj kód.

Červeně.

Zkusili jsme znovu.

Červeně.

Pořadatel se podíval na telefon.

„To není platné.“

To je věta, kterou nechcete slyšet, když máte permanentku.

„Je,“ řekl jsem.

„Čtečka to nebere.“

„Máme místa pro vozíčkáře.“

„Musíte k pokladně.“

„Které?“

Ukázal na opačnou stranu stadionu.

Samozřejmě.

„Máme potvrzení e-mailem.“

„Já s tím nic neudělám.“

Vytáhl jsem telefon a začal hledat e-mail.

Pořadatel sledoval frontu za námi.

„Postavte se prosím bokem.“

Postavili jsme se bokem.

To je další věc, kterou se časem naučíte.

Když nastane problém, vždycky stojíte bokem.

Ostatní lidé proudí dovnitř a vy stojíte vedle turniketu s dokumenty v ruce.

Našel jsem potvrzení.

„Tady.“

Pořadatel se na něj podíval.

„To je permanentka na vozíčkáře.“

„Ano.“

„Ale tady máte vstup doprovodu.“

„Ano.“

„Který jste vy?“

„Doprovod.“

„A paní?“

Eva se na něj podívala.

„Tipněte si.“

Pořadatel se zarazil.

Matěj se začal smát.

Muž naštěstí pochopil.

„Jasně. Promiňte.“

Zavolal vysílačkou někomu uvnitř.

„Mám tady vozíčkáře, nejde permanentka.“

Eva se na mě podívala.

„Jednou bych chtěla slyšet: Mám tady paní Evu.“

„Musel by znát tvoje jméno.“

„Tak třeba: Mám tady návštěvnici.“

„To je dlouhé.“

„Ale jsem člověk.“

Z vysílačky zapraskalo.

„Pusť je přes boční branku.“

Pořadatel nám otevřel.

„Tak můžete.“

„A co permanentka?“ zeptal jsem se.

„To pak řešte na informacích.“

Byli jsme uvnitř.

Pouhých sedmdesát minut před výkopem.

Místa pro vozíčkáře byla na kraji tribuny, přibližně v polovině hřiště.

Výhled byl výborný.

Když před vámi nestál někdo jiný.

To se právě dělo.

Před plošinou se shromáždila skupina fanoušků, kteří čekali na kamarády. Stáli přesně tam, kde Eva potřebovala projet.

„S dovolením,“ řekl jsem.

Nikdo se nepohnul.

„Prosím, můžeme projet?“

Jeden muž ustoupil asi deset centimetrů.

„Tudy to nepůjde,“ řekla Eva.

„Jo, jasně.“

Skupina se rozestoupila.

Jeden z mužů si všiml vozíku.

„Ježiš, pardon.“

Někdy stačí člověka jen vidět.

Na našem místě byla plastová židle pro doprovod.

Odsunul jsem ji.

Eva zaparkovala vozík u zábradlí.

Matěj si sedl vedle.

„Tak jsme tady,“ řekl.

„Vidíš?“ odpověděl jsem. „A máme ještě hodinu.“

„Mohli jsme vyjet o hodinu později.“

„Nemohli.“

„Proč?“

Rozhlédl jsem se.

„Protože…“

Neměl jsem odpověď.

Eva ano.

„Protože by se táta nervově zhroutil.“

Půl hodiny před výkopem jsem šel koupit pití.

Když jsem se vrátil, Eva vypadala podezřele klidně.

„Co se stalo?“

„Nic.“

„Znám tvoje nic.“

„Potřebuju na záchod.“

„Tak pojď.“

„Nemůžu.“

„Proč?“

Ukázala směrem k chodbě vedoucí pod tribunu.

Byla tam plošina.

Schodišťová plošina pro vozíky.

A na ní červená cedule.

MIMO PROVOZ.

Zíral jsem na ni.

„To si dělají srandu.“

„Nedělají.“

„Kde je jiný záchod?“

„Prý na druhé straně stadionu.“

„Tak tam půjdeme.“

„Musíme ven z tribuny, obejít sektor a přes jiný vchod.“

Podíval jsem se na hodiny.

Do výkopu zbývalo dvacet osm minut.

Znovu se ve mně probudil vojenský velitel.

„Jdeme.“

„Klid.“

„Musíme to stihnout.“

„Je to fotbal. Ne poslední vrtulník ze Saigonu.“

Vyrazili jsme.

Pořadatel nám otevřel branku.

Další pořadatel nás poslal chodbou doleva.

Třetí nás poslal doprava.

Čtvrtý nevěděl.

Pátý zavolal kolegu.

Začínal jsem mít podezření, že stadionová bezbariérová toaleta je něco jako Yetti.

Všichni o ní slyšeli.

Nikdo ji neviděl.

Nakonec jsme ji našli.

Byla zamčená.

Vedle dveří visela cedulka:

Klíč u pořadatelské služby.

Rozhlédl jsem se.

Žádná pořadatelská služba.

„Já ho zabiju,“ řekl jsem.

„Koho?“

„Nevím. Někoho.“

Eva se smála.

„Tohle dáš do své stížnosti?“

„Ano.“

„Napiš: Vážený klube, nevím koho, ale někoho zabiju.“

Nakonec se objevil mladý pořadatel.

Klíč měl.

„Promiňte,“ řekl. „Musíme to zamykat, protože tam chodí ostatní lidi.“

To byla další zvláštnost bezbariérových toalet.

Některé se zamykají, aby je nepoužívali lidé, kteří je nepotřebují.

Výsledkem je, že se k nim někdy nedostanou lidé, kteří je potřebují.

Naštěstí jsme situaci vyřešili.

Do začátku zápasu zbývalo dvanáct minut.

„Teď už musíme rychle,“ řekl jsem.

„Martine.“

„Co?“

„Fotbal nezačne bez nás?“

„Začne.“

„Tak vidíš.“

Na místo jsme se vrátili přesně ve chvíli, kdy hráči nastupovali na trávník.

Tribuny bouřily.

Lidé stáli.

Šály byly nad hlavami.

Stadion zpíval.

A v tu chvíli všechny předchozí problémy na chvíli zmizely.

Tohle byl důvod, proč jsme tam jezdili.

Ne kvůli parkování.

Ne kvůli turniketům.

Ne kvůli plošinám.

Kvůli tomu okamžiku před výkopem, kdy několik tisíc lidí sleduje stejných dvaadvacet hráčů a na devadesát minut je důležité něco úplně jiného.

Matěj stál vedle nás a zpíval.

Já taky.

Eva měla šálu kolem krku.

Déšť stále padal, ale střecha nad naším sektorem nás chránila.

Aspoň většinou.

Po sedmi minutách foukl vítr a poslal nám vodu přímo do obličeje.

Eva si utřela brýle.

„Pláštěnky.“

„Já vím.“

„Jen připomínám.“

Domácí dali gól.

Vyskočil jsem.

Eva zvedla ruce.

Matěj zakřičel něco, co jsem před ním pravděpodobně neměl používat tak často.

„Kde ses to naučil?“ zeptal jsem se.

„Od tebe.“

Eva se rozesmála.

Domácí vedli jedna nula.

V tu chvíli bylo všechno v pořádku.

O přestávce přišel pořadatel, který nás před zápasem pustil boční brankou.

„Už jsem zjistil tu permanentku,“ řekl.

„A?“

„Byla chyba v systému.“

Ta věta má uklidňující vlastnost.

Když je chyba v systému, není chyba v člověku.

„Příště už by to mělo fungovat.“

„Dobře.“

Podíval se na Evu.

„A omlouváme se za tu plošinu. Technik přijede v pondělí.“

„Dnes je sobota,“ řekla Eva.

„Já vím.“

„Takže do pondělí se vozíčkář na záchod nedostane?“

„Musí přes druhý sektor.“

„Což je deset minut cesty.“

Pořadatel přikývl.

„Bohužel.“

„A kdyby byl stadion plný a mezi sektory se nedalo procházet?“

Chvíli přemýšlel.

„To nevím.“

Eva se usmála.

„Tak jim to prosím řekněte.“

„Řeknu.“

Odešel.

„Myslíš, že řekne?“ zeptal jsem se.

„Možná.“

„A opraví to?“

„Možná.“

„Jsi dneska optimistka.“

„Vyhráváme jedna nula.“

Zápas skončil dvě jedna.

Vyhráli jsme.

Matěj měl dobrou náladu.

Eva měla dobrou náladu.

Já měl dobrou náladu a zároveň jsem v hlavě sestavoval seznam věcí, které musíme příště udělat jinak.

Po závěrečném hvizdu jsme čekali, až většina lidí odejde.

To je další výhoda vozíku.

Naučíte se nespěchat.

Dav u východu nemá smysl.

Po deseti minutách byla tribuna téměř prázdná.

Vyrazili jsme k autu.

Déšť ustal.

„Vidíš,“ řekl jsem. „Už neprší.“

„Výborně.“

„Tak jsme pláštěnky vlastně nepotřebovali.“

Eva zastavila.

Podívala se na své mokré kalhoty.

Potom na moje mokré boty.

Potom na Matějovu bundu, ze které pořád kapala voda.

„Zopakuj to.“

„Nic.“

„Tak jsem si myslela.“

U auta jsem složil vozík do kufru a Eva se přesunula na sedadlo.

Matěj už seděl vzadu.

„Příště můžeme vyjet později?“ zeptal se.

„Uvidíme.“

„O kolik?“

„Možná o deset minut.“

„Deset?“

„Nemůžeme to přehánět.“

Eva se připoutala.

„A koupíme pláštěnky.“

„Ano.“

„A zjistíš předem, jestli funguje plošina.“

„Ano.“

„A nebudeš třikrát kontrolovat permanentky.“

„To jsem slíbit nechtěl.“

Nastartoval jsem.

Když jsme vyjížděli z parkoviště, stadion za námi pomalu zhasínal.

Strávili jsme téměř dvě hodiny přípravou na devadesát minut fotbalu.

Zaparkovali jsme přes tři pořadatele.

Vstoupili brankou, protože turniket odmítl naši permanentku.

Obešli polovinu stadionu kvůli nefunkční plošině.

Zmokli jsme.

A přesto jsme cestou domů řešili hlavně jedinou věc.

Kdo dal vítězný gól.

Možná právě proto jsme jezdili znovu.

Ne proto, že by to bylo jednoduché.

Ale protože člověk nechce celý život trávit jen tam, kam se dostane snadno.

Chce být tam, kde se něco děje.

Na koncertě.

V divadle.

Na dovolené.

Na fotbale.

Mezi ostatními.

A pokud se kvůli tomu musí vyjet dvě hodiny před výkopem?

Tak se prostě vyjede dvě hodiny před výkopem.

Jen příště vezmeme pláštěnky.