Díl osmý. Moldavsko. Co by se mohlo pokazit?

Žádné čtyři železniční společnosti.
Žádné přestupy přes půl Evropy.
Žádné objednávání plošin v několika jazycích.
Prostě letadlem tam a letadlem zpátky.
„Kam?“ zeptala se Eva.
„Do Moldavska.“
Podívala se na mě.
„To je tvoje představa jednoduchého výletu?“
„Přímý let, hotel, pár dní a domů.“
„A proč zrovna Moldavsko?“
„Protože tam skoro nikdo nejezdí.“
„To mě uklidnilo.“
Matěj ani nezvedl oči od telefonu.
„Mají tam McDonald's?“
„Nevím.“
Teprve teď zpozorněl.
„Tak proč tam jedeme?“
V té chvíli jsem ještě nevěděl, že otázka nebyla úplně hloupá.

Po zkušenosti s Barcelonou jsem tentokrát nic nepodcenil.
Na webu letecké společnosti jsem nahlásil vozík.
Mechanický.
Skládací.
Rozměry.
Hmotnost.
Typ asistence.
Zda se Eva dokáže přesunout na sedadlo.
Zda chodí.
Nechodí.
Zda dokáže vystoupat po schodech.
Nedokáže.
Zda potřebuje pomoc až k sedadlu v letadle.
Ano.
Pak jsem napsal hotelu.
Jedna otázka:
Je celý přístup od ulice až do pokoje bez jediného schodu?
Odpověď přišla ještě ten den.
Yes, the hotel is wheelchair accessible.
To nebyla odpověď na moji otázku.
Napsal jsem znovu.
Are there any steps at the entrance?
Odpověď:
We welcome disabled guests.
Podíval jsem se na Evu.
„Tohle se mi nelíbí.“
„Co?“
„Nechtějí napsat, jestli tam mají schod.“
„Tak jim zavolej.“
Zavolal jsem.
Recepční mluvila anglicky.
„Entrance accessible?“
„Yes.“
„No stairs?“
„No problem.“
„But stairs?“
Chvíli ticho.
„Only small.“
Zavřel jsem oči.
„Kolik?“
„Two.“
„Two centimetres?“
„No. Two steps.“
Položil jsem telefon.
Eva se na mě podívala.
„Takže?“
„Bezbariérový hotel.“
„A?“
„Dva schody.“
„Výborně.“
Zrušil jsem rezervaci.
Druhý hotel mi poslal dokonce fotografii vstupu.
Rovina.
Žádný schod.
Rezervoval jsem.
Byl jsem na sebe pyšný.
To bývá nebezpečný okamžik.

Na letišti všechno fungovalo.
Asistence čekala.
Vozík označili.
Eva dojela až ke dveřím letadla.
Tam ji přesadili na úzkou letištní sedačku.
Vozík putoval do zavazadlového prostoru.
Seděli jsme.
Připoutaní.
Včas.
„Vidíš?“ řekl jsem.
„Co?“
„Tentokrát je všechno připravené.“
Eva se podívala z okna.
„Neříkej to.“
„Proč?“
„Protože pokaždé, když řekneš, že je všechno v pořádku, něco se stane.“
„Pověra.“
O deset minut později kapitán oznámil poruchu.
Eva se otočila.
„Pověra?“
„Technická náhoda.“
Z letadla jsme zase vystupovali.
Eva čekala na vozík.
Pět minut.
Deset minut.
Patnáct.
Vozík nikde.
„Kde je?“ zeptal jsem se zaměstnance.
„Coming.“
Dalších deset minut.
Pak přijel.
Byl celý.
To byl úspěch.
Za hodinu nás naložili do jiného letadla.
Do Kišiněva jsme přiletěli s téměř tříhodinovým zpožděním.
„Tak,“ řekl jsem. „Teď už jsme v Moldavsku.“
Matěj se rozhlédl.
„A kde je McDonald's?“
„Je jedenáct večer.“
„Takže zavřený?“
„Nevím.“
„Tohle je špatná dovolená.“

Objednal jsem větší taxi.
Do poznámky:
Passenger in wheelchair. Foldable wheelchair.
Přijelo malé auto.
Velmi malé.
Řidič vystoupil, podíval se na Evu a potom na kufr.
„Wheelchair?“
„Yes.“
Podíval se na své auto.
Pak na vozík.
Potom znovu na auto.
Všichni jsme několik vteřin pozorovali fyzikální problém.
Řidič otevřel kufr.
Byla tam plynová nádrž.
Do kufru se nevešel skoro ani můj batoh.
„No problem,“ řekl.
Když člověk na Balkáně nebo ve východní Evropě slyší no problem, problém teprve začíná.
Sundal z vozíku kola.
Složil rám.
Jedno kolo dal do kufru.
Druhé na zadní sedadlo.
Rám vedle Matěje.
Kufr dopředu.
Druhý kufr mezi naše nohy.
Eva seděla vedle mě.
Matěj držel jedno kolo.
„Tohle je legální?“ zeptal se.
„Neřeš to.“
„Kdyby byla nehoda, zabije mě kolo.“
„Drž ho pevně.“
Řidič se otočil.
„No problem.“
Tentokrát jsme se s Evou rozesmáli oba.

Hotel vypadal dobře.
Osvětlený vstup.
Automatické dveře.
Žádný schod.
„Vidíš?“ řekl jsem.
Eva se na mě podívala.
„Ještě jsme nebyli na pokoji.“
Recepční nám dala kartu.
„Room 304.“
„Elevator?“
„Yes.“
Výtah fungoval.
Třetí patro.
Široká chodba.
Pokoj.
Otevřel jsem dveře.
Dost místa.
Postel.
Koupelna.
Eva vjela dovnitř.
A zastavila.
Sprchový kout měl přibližně patnácticentimetrový práh.
Dívali jsme se na něj.
„Tak tohle je zajímavé,“ řekla.
„Pokoj byl uvedený jako přístupný.“
„Pokoj přístupný je.“
„Koupelna není.“
„Ale můžu se na ni dívat.“
Zavolal jsem recepci.
Přišel mladý zaměstnanec.
Ukázal jsem na sprchu.
„Wheelchair accessible?“
Podíval se.
„Yes.“
„How?“
Ukázal rukou, jako kdyby Eva jednoduše přes ten práh přejela.
„Wheelchair.“
„Yes.“
„Step.“
„Small.“
A bylo to tady.
Malý schod.
Mezinárodní jednotka bezbariérovosti.
„Máte jiný pokoj?“
Neměli.
Byla skoro jedna ráno.
Zůstali jsme.
První den v Moldavsku skončil přesně podle tradice.
Hotel byl bezbariérový.
Pokud jste nepotřebovali koupelnu.

Ráno bylo krásně.
Vyrazili jsme do města.
Centrum mě překvapilo.
Široké bulváry.
Parky.
Stromy.
Kavárny.
A chodníky, které vypadaly, jako kdyby od rozpadu Sovětského svazu čekaly na rozhodnutí, co s nimi bude dál.
Díra.
Kostky.
Kořen stromu.
Obrubník.
Díra.
Další obrubník.
Eva po půl kilometru zastavila.
„Tohle je horší než dlažba doma.“
„Pojedeme jinudy.“
„Kam?“
Rozhlédl jsem se.
Druhá strana ulice vypadala stejně.
„Tamhle.“
„Tam je schod.“
„Tak támhle.“
„Tam jsou dva.“
Matěj ukázal dopředu.
„Tamhle je McDonald's.“
V jeho hlase byla radost člověka, který po dlouhém putování spatřil svatyni.
„Tak vidíš,“ řekl jsem.
„Co?“
„Už máš důvod, proč jsme přijeli.“
„Kvůli McDonald's do Moldavska?“
„Ne. Ale máme bod programu.“
Dostali jsme se tam.
Kupodivu bez schodu.
Matěj byl poprvé od příjezdu opravdu spokojený.

Na druhý den jsem naplánoval výlet mimo Kišiněv.
Chtěl jsem něco skutečně moldavského.
Žádné obchodní centrum.
Žádný fast food.
Krajina.
Historie.
Víno.
Klášter.
Na internetu jsem našel místo, které vypadalo nádherně.
Napsal jsem pořadateli výletu.
Wheelchair user. Is the tour accessible?
Odpověď:
Yes, we can help.
To měla být druhá výstraha.
„Co znamená, že mohou pomoci?“ zeptala se Eva.
„Že je to asi přístupné.“
„To neznamená to samé.“
„Myslím, že to bude dobré.“
„Myslíš.“
„Ano.“
„Takže jsi nic nezjistil.“
„Zjistil. Mohou pomoci.“
Eva se usmála.
„Tak to bude zábava.“

Minibus nás vyzvedl ráno.
Tentokrát jsem předem ověřil, že se vozík vejde.
Vešel.
Přijeli jsme na krásné místo.
Výhled.
Skály.
Údolí.
Starý klášter.
A schody.
Spousta schodů.
Průvodce se usmíval.
„We help.“
„How?“ zeptala se Eva.
Ukázal na dva muže.
Podíval jsem se na schody.
Pak na Evu.
Pak na muže.
„No.“
„Strong men.“
„I believe you.“
„We carry wheelchair.“
Eva se na mě podívala.
„Tak už víme, co znamenalo we can help.“
Na hlavní část jsme se nedostali.
Zůstali jsme nahoře u vyhlídky.
Výhled byl nádherný.
To mu nešlo upřít.
„Tak aspoň něco,“ řekl jsem.
Eva se usmála.
„Je to krásný.“
Matěj se podíval dolů.
„Tam dole je restaurace?“
„Ano.“
„A vede tam cesta?“
„Schody.“
„Tohle je fakt špatná země.“

Odpoledne jsme měli návštěvu vinařství.
Tam jsem byl optimista.
Vinařství mělo velký vstup.
Dovnitř jsme se dostali.
Prohlídka začala.
První chodba.
Dobré.
Druhá.
Také.
Potom průvodkyně otevřela dveře.
Za nimi byly schody dolů.
Asi dvacet.
„Wine cellar,“ řekla.
Podíval jsem se na ni.
„Lift?“
„No.“
„Ramp?“
„No.“
„Wheelchair?“
Usmála se.
„We help.“
Eva se rozesmála.
Já už ne.
„Tady je to nějaké národní heslo.“
Nakonec šla část skupiny dolů.
My zůstali nahoře.
Průvodkyně byla naštěstí skvělá. Přinesla nám ochutnávku nahoru a snažila se zachránit, co šlo.
To jsem ocenil.
Výlet ale začínal vypadat trochu jinak, než jsem plánoval.
Klášter jsme viděli shora.
Sklep jsme viděli ze dveří.
Ještě chvíli a Moldavsko budeme poznávat z parkoviště.

Poslední ráno jsem řekl větu, kterou Eva nesnáší.
„Dnes už se nemůže nic pokazit.“
Podívala se na mě.
„Ty se nepoučíš.“
Letadlo domů mělo odlétat večer.
Měli jsme celý den.
Kufry jsme nechali v hotelu a ještě se prošli po městě.
Oběd.
Park.
Káva.
Pohoda.
V pět jsme objednali taxi.
Přijelo větší auto.
Vozík se vešel.
Žádný problém.
Na letiště jsme dorazili s obrovskou rezervou.
„Vidíš?“ řekl jsem.
„Mlč.“
Na odletové tabuli byl náš let.
Vedle něj jedno slovo.
CANCELLED.
Díval jsem se na tabuli.
Eva na mě.
Matěj na tabuli.
„Co to znamená?“ zeptal se.
„Zrušeno.“
„Dneska?“
„Ano.“
„A kdy poletíme?“
To jsem nevěděl.
Fronta u přepážky rostla.
Došel jsem tam.
Po dvaceti minutách jsme se dozvěděli, že náhradní let bude druhý den.
Možná.
„Hotel?“ zeptal jsem se.
„We provide hotel.“
Výborně.
Autobus.
Hotel.
Večeře.
Všechno zařídí letecká společnost.
Jenže autobus nebyl bezbariérový.
„Wheelchair?“ zeptal jsem se.
Zaměstnanec se podíval na Evu.
Potom na schody autobusu.
„Can she walk?“
Zavřel jsem oči.
Po čtyřech dnech jsem už tu otázku znal ve všech možných jazycích.
„No.“
Začalo telefonování.
Čekali jsme.
Ostatní cestující odjeli.
Terminál se vyprazdňoval.
Po hodině přijelo taxi.
Odvezlo nás do hotelu.
Před hotelem byly tři schody.
Stál jsem venku a díval se na ně.
Recepční vyšla.
„We can help.“
Eva se začala smát.
Ne trochu.
Úplně.
Musela si sundat brýle.
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Nic.“
„Tak proč se směješ?“
„Protože už vím, co to znamená.“
Tři schody.
Žádná rampa.
Žádný jiný vchod.
Půlnoc.
Unavení.
Zrušený let.
A hotel, který nám letecká společnost poskytla, byl pro Evu prakticky nepřístupný.
To byl okamžik, kdy jsem se přestal snažit cestu zachránit.
„Jedeme zpátky na letiště.“
„Vážně?“ zeptala se Eva.
„Ano.“
„Budeme spát na letišti?“
„Asi.“
Matěj se ozval:
„Je tam McDonald's?“
Podíval jsem se na něj.
„Matěji.“
„Jen se ptám.“

Vrátili jsme se na letiště.
Našli místo v odletové hale.
Dvě sedačky.
Jednu zásuvku.
Eva zůstala na vozíku.
Matěj se natáhl přes tři židle.
Já seděl na kufru.
Byly dvě ráno.
Před několika dny jsem si představoval Moldavsko jako jednoduchý výlet.
Přímý let.
Hotel.
Pár památek.
Domů.
Místo toho jsme měli zpožděné letadlo, sprchu s prahem, chodníky jako překážkovou dráhu, klášter přístupný jen pomocí dvou silných mužů, vinný sklep po schodech a nakonec zrušený let s bezbariérovým hotelem za třemi schody.
Eva seděla vedle mě.
„Tak co?“
„Co?“
„Povedený výlet?“
Podíval jsem se na ni.
„Moldavsko bylo zajímavé.“
„To nebyla otázka.“
„Některé věci jsme viděli.“
„Hlavně schody.“
„Výhled byl pěkný.“
„Z parkoviště.“
„Víno bylo dobré.“
„To nám museli přinést nahoru.“
Chvíli jsme mlčeli.
Pak jsem řekl:
„Tak trochu fiasko.“
„Tak trochu?“
„Dobře. Úplné.“
Usmála se.
„Ale budeme na to vzpomínat.“
To byla pravda.
Výlety, na kterých všechno funguje, se časem slijí dohromady.
Hotel.
Snídaně.
Památka.
Večeře.
Domů.
Ale na noc strávenou na letišti v Kišiněvě po výletu, během kterého jsme viděli více schodů než památek, člověk jen tak nezapomene.
Kolem třetí ráno se Matěj zvedl.
„Mám hlad.“
Podíval jsem se směrem k zavřeným obchodům.
„Nic není otevřené.“
„Ani McDonald's?“
„Ne.“
Povzdechl si.
„Říkal jsem, že tohle bude špatná dovolená.“
Tentokrát jsem neměl žádnou obranu.
Měl pravdu.