Do Barcelony. Vlakem. S vozíkem.

Když jsem doma oznámil, že pojedeme do Barcelony vlakem, Eva se na mě několik vteřin dívala.
„Celou cestu?“
„Celou.“
„Z Liberce?“
„Ano.“
„Do Barcelony?“
„Ano.“
„Španělsko?“
„Pokud mezitím Barcelonu nepřestěhovali.“
Eva se nepohnula. „Kolik přestupů?“
„Pár.“
„Kolik je pár?“
„To záleží, co ještě považuješ za pár.“
„Martine.“
Otočil jsem notebook směrem k ní. Na obrazovce byla krásná barevná čára vedoucí přes Evropu.
Liberec. Praha. Německo. Paříž. Barcelona.
„Vidíš? Úplně jednoduché.“
Eva se podívala na mapu. Pak na mě. „A plošiny?“
To jediné slovo zničilo jednoduchost celé trasy.
„Ty objednám.“
„Kde?“
„Na nádražích.“
„Na všech?“
Chvíli jsem mlčel. „Zjistím.“
Matěj seděl opodál a něco dělal na telefonu. „Je v Barceloně McDonald's?“
„Určitě.“
„Tak jedu.“
A tím byla rodinná porada ukončena. Já jsem otevřel další záložku v počítači a začal plánovat.

Koupit jízdenky bylo překvapivě snadné. To mě mělo varovat. Za necelou hodinu jsem měl vybrané spoje, místa, přestupy a přibližný čas příjezdu. Pak přišla druhá část.
Asistence.
Člověk, který chodí, si koupí jízdenku a tím je příprava cesty prakticky hotová. Člověk na vozíku si koupí jízdenku a tím dostane povolení začít plánovat cestu.
Nejdřív jsem zavolal na české informační centrum. Po několika tónech se ozvala příjemná paní.
„Dobrý den, potřeboval bych objednat asistenci pro cestující na mechanickém vozíku.“
„Odkud cestujete?“
„Z Liberce do Barcelony.“
Ticho.
„Do Barcelony?“
„Ano.“
„Ve Španělsku?“
„Ano.“
Chvíli jsem měl pocit, že jsem první člověk v historii české železnice, který se pokusil opustit republiku.
„My vám můžeme zajistit asistenci na našem území.“
„Dobře.“
„Další dopravce si budete muset ověřit zvlášť.“
A tak to začalo. Paní chtěla datum, číslo vlaku, čas odjezdu, číslo vozu, číslo místa a typ vozíku.
„Mechanický.“
„Je skládací?“
„Ano.“
„Rozměry?“
Zarazil jsem se. „Vozíku?“
„Ano.“
Podíval jsem se na Evu. „Jak je široký tvůj vozík?“
„Co?“
„Ptají se na rozměry.“
„Sedmdesát dva.“
„A délka?“
„To nevím.“
„Metr?“
„Ty objednáváš asistenci podle odhadu?“
Paní stále čekala na telefonu. Vzal jsem metr a začal měřit vozík.
„Co děláš?“ zeptala se Eva.
„Mezinárodní železniční dopravu.“
Nakonec jsme měli českou část objednanou. Odjezd, přestupy, plošiny a pomoc na nástupištích. Paní mi nadiktovala číslo rezervace. Zapsal jsem si ho. Potom jsem ho vyfotil. Potom jsem si ho poslal e-mailem.
„Proč třikrát?“ zeptala se Eva.
„Protože jedeme do Barcelony.“
„To není odpověď.“
„Pro mě ano.“

Německo bylo další. Web byl v němčině. Přepnul jsem ho do angličtiny. Některé části zůstaly německy. Překladač mi jednu větu přeložil způsobem, podle kterého měl být cestující na vozíku „předán mobilnímu zaměstnanci“. To neznělo úplně dobře.
Nakonec jsem našel formulář. Datum. Vlak. Stanice. Číslo rezervace. Typ vozíku. Rozměry. Hmotnost.
„Kolik váží vozík?“ zeptal jsem se.
Eva se na mě podívala. „Ty ho skládáš do auta už několik let.“
„Ano, ale nikdy jsem ho nevážil.“
„Tak odhadni.“
„Minule jsi říkala, že podle odhadu asistenci objednávat nemám.“
„Tak ho zvaž.“
Nevážil jsem. Napsal jsem přibližnou hodnotu.
Přišlo automatické potvrzení. Pak druhý e-mail. Pak třetí. Jeden potvrzoval přijetí požadavku, druhý zpracování a třetí samotnou asistenci. V telefonu už jsem měl složku nazvanou:
BARCELONA – DŮLEŽITÉ
Po dvou dnech v ní bylo sedmnáct souborů.

Největší radost mi udělala Francie. Ne proto, že by něco bylo špatně, ale protože naše spojení znamenalo změnu pařížského nádraží.
Museli jsme vystoupit pomocí plošiny, dostat se z nádraží, přejet přes část Paříže a na druhém nádraží znovu najít asistenci, která nás dostane do dalšího vlaku.
Zavolal jsem na informační centrum. První člověk mě přepojil. Druhý mě přepojil jinam. Třetí mluvil anglicky.
„Travel from Germany to Paris and then Barcelona?“
„Yes.“
„Wheelchair?“
„Yes.“
„Manual or electric?“
„Manual.“
„Can passenger transfer to seat?“
„Yes.“
„Can passenger walk?“
„No.“
„Not at all?“
„No.“
Tuhle otázku jsem už znal. Člověk na vozíku v evropské dopravě zřejmě existuje v několika kategoriích: nechodí, trochu chodí, možná chodí a tajně chodí, jen to nechce přiznat.
Paní na telefonu byla ale velmi ochotná. Objednala výstupní asistenci a potom nástupní.
„How early?“ zeptal jsem se.
„At least thirty minutes.“
Podíval jsem se na náš přestup. „We have seventy-seven minutes to change stations.“
Na druhém konci bylo krátké ticho.
„That should be enough.“
To should se mi nelíbilo.
Mělo by.
V cestování s vozíkem patří „mělo by“ mezi nejnebezpečnější spojení. Výtah by měl fungovat. Plošina by měla být připravená. Rezervace by měla být v systému. Sedmdesát sedm minut by mělo stačit.
„A co když první vlak přijede pozdě?“
Paní se zasmála. „Then you call us.“
Zapsal jsem si číslo. Pak druhé. A pro jistotu i třetí.
Eva prošla kolem. „S kým zase mluvíš?“
„S Francií.“
„A co říká Francie?“
„Že to bude dobrý.“
„Tak proč se tváříš takhle?“
„Protože použili slovo mělo by.“

Se Španělskem byla komunikace překvapivě nejjednodušší. Poslal jsem informace o příjezdu, číslo vlaku, vůz, vozík a požadavek na asistenci při výstupu. Přišlo potvrzení.
Hotovo.
Seděl jsem před počítačem a čekal. Nic dalšího nepřišlo.
„To je všechno?“ zeptal jsem se.
Eva seděla u televize. „Co ještě chceš?“
„Nevím. Nějaké další potvrzení.“
„Potvrdili ti to.“
„Jen jednou.“
„To obvykle stačí.“
„V Německu poslali tři.“
„Tak si jedno španělské přečti třikrát.“

Týden před odjezdem jsem začal všechno potvrzovat znovu. Ne objednávat. Potvrzovat.
České informační centrum: „Ano, vidíme vás v systému.“
Německo: potvrzeno.
Francie: „Yes, assistance is booked.“
Španělsko: confirmed.
Seděl jsem spokojeně u stolu.
Eva přišla do pokoje. „Tak?“
„Všechno je potvrzené.“
„Tak můžeš přestat volat.“
„Ještě den před cestou.“
„Proč?“
„Protože za týden se může něco změnit.“
„Například?“
„Nevím.“
„Takže kontroluješ, jestli se nestalo něco, o čem ani nevíš, že se může stát.“
„Přesně.“
„To už není plánování.“
„Co to je?“
„Diagnóza.“
Den před cestou jsem zavolal znovu.
Česká část pořád platila. Německá také. Ve Francii mě tentokrát spojili s jinou paní.
Nadiktoval jsem číslo rezervace.
„Ano, máme vás.“
„Výstup na prvním nádraží?“
„Ano.“
„A nástup do vlaku do Barcelony?“
„Ano.“
„Určitě?“
Chvíli mlčela. „Ano.“
„Dobře.“
„Sir?“
„Yes?“
„You already have the confirmation.“
Eva se smála z druhého konce pokoje. „Říkala jsem ti to.“
Položil jsem telefon. „Tak jsme připravení.“
„Výborně.“
„Teď už se nemůže nic stát.“
Eva se na mě podívala. „Tohle nikdy neříkej.“

Budík jsem nastavil na čtyři čtyřicet pět.
Eva ho vypnula. „Ještě je noc.“
„Musíme být připravení.“
„Vlak jede za dvě a půl hodiny.“
„Potřebujeme být na nádraží dřív kvůli asistenci.“
„Kolik dřív?“
„Minimálně třicet minut.“
„Tak proč vstáváme dvě hodiny předtím?“
„Rezerva.“
„Na co?“
„Na všechno.“
Na první části cesty jsme přestoupili a pokračovali směrem na Prahu. Když jsme dorazili do hlavního města, začala první skutečná zkouška.
Měli jsme objednanou výstupní plošinu.
Dveře se otevřely.
Lidé vystoupili.
My čekali.
Jedna minuta.
Dvě.
Tři.
Nikdo.
Podíval jsem se na nástupiště. „Kde jsou?“
Eva seděla klidně. „Přijdou.“
„Máme přestup.“
„Já vím.“
Čtyři minuty.
Vytáhl jsem telefon. Složka BARCELONA – DŮLEŽITÉ. Česká asistence. Telefonní číslo.
Právě jsem chtěl volat, když se na konci nástupiště objevil zaměstnanec s mobilní plošinou.
„Promiňte, předchozí vlak přijel na jinou kolej.“
Přistavil plošinu. Eva sjela.
„Vidíš?“ řekla.
„Co?“
„Nemusel jsi nikam volat.“
„Ale mohl jsem.“
„To je pro tebe důležité, viď?“
Bylo.

V Německu to fungovalo dokonale. Až nepříjemně dokonale.
Na nástupišti čekal člověk s plošinou ještě před příjezdem. Věděl číslo vlaku. Věděl vůz. Věděl, kde Eva sedí.
„Mrs. Novak?“
„Yes.“
Podíval jsem se na Evu. „Oni vědí i jméno.“
„Ano. Protože jsi jim ho asi sedmnáctkrát poslal.“
Přestup byl hladký. Plošina připravená. Nástup bez komplikací.
Seděli jsme v dalším vlaku.
„Tohle se mi pořád nelíbí.“
„Martine.“
„Co?“
„Užívej si to.“
Pak se na informačním panelu objevila zpráva:
Bezbariérová toaleta mimo provoz.
Eva se na mě podívala. „Tak už jsi spokojený?“
„Ne.“
„Ale něco nefunguje.“
„Nechtěl jsem, aby to bylo zrovna tohle.“

Před Paříží jsem začal kontrolovat telefon.
Francouzské potvrzení.
Číslo rezervace.
Telefon na informační centrum.
Druhý telefon.
Mapa prvního nádraží.
Mapa druhého nádraží.
Taxi.
Alternativní autobus.
Alternativní alternativa.
Eva se na mě dívala. „Kolik máš plánů?“
„Tři.“
„A když nevyjde ani jeden?“
„Mám čtvrtý.“
„A ten je?“
„Panika.“
Do Paříže jsme přijeli se zpožděním devět minut. U dveří stál zaměstnanec s plošinou.
Málem jsem ho objal.
„Barcelona?“
„Yes.“
„Gare de Lyon?“
„Yes.“
„Taxi is best.“
To byla informace, kterou jsem chtěl slyšet.
Eva sjela z vlaku. Vyrazili jsme z nádraží. Na přesun zbývalo něco přes hodinu. Našli jsme bezbariérové taxi. Vyjeli.
A Paříž se zastavila.
Kolona.
Semafor.
Další kolona.
Na hodinách ubíhal čas.
49 minut.
41.
35.
Mezi domy se objevila Eiffelova věž.
Eva ukázala ven. „Podívej.“
„Vidím.“
„Tak se na ni podívej.“
„Sleduju čas.“
„Ty jedeš přes Paříž a nezajímá tě Eiffelovka.“
„Eiffelovka nám neujede.“
„Vlak ano.“
Telefon jsem držel v ruce. Na obrazovce číslo francouzského informačního centra.
„Komu chceš volat?“
„Kdyby to kleslo pod dvacet minut.“
„A co jim řekneš?“
„Že jedeme.“
„Oni vědí, že jedeme.“
„Ale nevědí kde.“
„V Paříži.“
„To je právě problém.“

K nádraží jsme dorazili třináct minut před odjezdem.
Vystoupili jsme.
Eva sjela po rampě.
Já popadl kufr.
Matěj batoh.
A tehdy jsem uviděl zaměstnance v reflexní vestě.
„Assistance Barcelona?“
Zvedl jsem ruku. „Yes!“
Podíval se na hodiny. Pak na nás.
„You are late.“
„I know.“
„You should be here thirty minutes before departure.“
„I know.“
„Train leaves in thirteen minutes.“
„I know that too.“
Muž si povzdechl. Zavolal vysílačkou. Potom ukázal na Evu.
„Follow me. Quickly.“
Vyrazili jsme.
Eva první.
Za ní zaměstnanec.
Já s kufrem.
Matěj vedle mě.
„Počkejte!“ zavolal jsem.
Eva se otočila. „Máme spěchat!“
„Ale ty jedeš rychleji než já!“
Usmála se. „Kdo je teď handicapovaný?“
Na tuhle otázku jsem neměl kapacitu odpovídat.
K vlaku jsme dorazili několik minut před odjezdem. Plošina už byla připravená. Ta, kterou jsem několik týdnů předem objednával. Ta, kvůli které jsem telefonoval do Francie. Ta, kterou jsem den před cestou ještě jednou potvrzoval.
Najednou tam prostě stála.
Kovová deska.
Pár hydraulických ramen.
A člověk v reflexní vestě.
Všechny e-maily, telefonáty a čísla rezervací měly nakonec podobu jednoho zařízení o velikosti malého stolu.
Eva nastoupila.
Matěj nastoupil.
Já nastoupil.
Dveře se zavřely.
Vlak se rozjel.
Sedl jsem si.
„Tak,“ řekla Eva.
„Co?“
„Můžeš smazat Francii.“
„Cože?“
„Z telefonu.“
„Ne.“
„Proč?“
„Jedeme ještě zpátky.“
Eva zavřela oči.

Cesta na jih byla proti předchozím hodinám téměř nudná. A bylo to nádherné.
Žádná plošina.
Žádné informační centrum.
Žádný přestup.
Jen vlak.
Za oknem krajina.
Matěj spal.
Eva četla.
Já jsem otevřel španělské potvrzení asistence.
Jen na chvíli.
„Co zase děláš?“ zeptala se.
„Kontroluju Barcelonu.“
„Barcelona pořád existuje.“
„Myslím plošinu.“
„Máš potvrzení.“
„Ano.“
„Tak to zavři.“
Zavřel jsem telefon.

Když jsme večer dorazili do Barcelony, lidé začali vystupovat.
My čekali.
Jedna minuta.
Tři.
Pět.
Žádná plošina.
Podíval jsem se na Evu. „Říkal jsem to.“
„Co?“
„Že jedno potvrzení nestačí.“
Vytáhl jsem telefon.
Složka BARCELONA – DŮLEŽITÉ.
Španělsko.
Číslo asistence.
Právě jsem chtěl stisknout volání.
Na nástupišti se objevil zaměstnanec s plošinou.
Zvedl ruku.
„Sorry!“
Eva se na mě podívala. „Zase jsi nikam nemusel volat.“
„Ale měl jsem číslo.“
„Ano.“
„To je podstatné.“
Plošina přijela k vlaku. Eva sjela dolů.
A po celé té cestě jsme konečně byli v Barceloně.
Tedy já stál.
Eva seděla.
Matěj se rozhlížel.
Čekal jsem něco slavnostního. Nějakou větu, kterou si člověk zapamatuje.
Matěj řekl:
„Kde je tady McDonald's?“
Podíval jsem se na Evu.
Eva na mě.
Tři státy.
Několik vlaků.
Čtyři systémy asistence.
Telefonáty.
E-maily.
Čísla rezervací.
Rozměry vozíku.
Plošiny v několika zemích.
A jemu šlo celou dobu o hamburger.
„Tak co?“ zeptala se Eva. „Pojedeme někdy zase vlakem?“
Podíval jsem se na telefon. Ve složce Barcelona bylo dvacet tři dokumentů.
„Jasně.“
„Kam?“
„Třeba do Lisabonu.“
Eva zastavila.
„Martine.“
„Co?“
„Kolik plošin bys tam musel objednat?“
Chvíli jsem přemýšlel.
„Zjistím.“
„Nezjistíš.“
„Jen se podívám.“
„Martine.“
Tentokrát jsem telefon schoval.
Po dvou tisících kilometrech jsem konečně pochopil, že největší součástí bezbariérové železniční dopravy není plošina.
Je to člověk, který ji několik týdnů předem objedná.
A potom si ještě třikrát ověří, že opravdu přijede.