Článek
Proč vozíčkáři v zimě často jezdí raději po silnici než po chodníku
Kdo to nezažil, ten si to často ani neuvědomí. Když v zimě vidí člověka na vozíku jet po kraji silnice, může ho napadnout, že riskuje, že porušuje pravidla nebo že si zkrátka vybral horší cestu. Jenže skutečnost bývá úplně jiná. Pro mnoho vozíčkářů totiž není silnice první volba, ale poslední možnost.
Na první pohled může chodník působit jako bezpečnější varianta. Je oddělený od aut, je určený chodcům, a tedy logicky i lidem na invalidním vozíku. Jenže v zimě se z něj často stává prostor, který je pro vozíčkáře prakticky nepoužitelný. A někdy i nebezpečnější než samotná vozovka.
Jedním z hlavních problémů je neodklizený sníh. Zatímco člověk, který chodí pěšky, se může sněhem opatrně prohrabat, vozík takovou možnost nemá. Malá přední kolečka se do rozbředlého sněhu nebo břečky snadno zaboří, vozík ztrácí stabilitu a pohyb se stává téměř nemožným. Stačí pár centimetrů uježděného sněhu a cesta, která je pro většinu lidí jen nepohodlná, se pro vozíčkáře změní v nepřekonatelnou překážku.
Dalším problémem jsou psí exkrementy, které v zimě na chodnících bohužel nezmizí — spíš naopak. Ve sněhu nejsou vidět, mísí se s břečkou a člověk na vozíku je přejíždí často přímo rukama přes obruče. To je něco, co si většina lidí vůbec neuvědomuje. Pro chodce je to nepříjemnost na podrážce boty. Pro vozíčkáře je to kontakt, který je přímý, ponižující a hygienicky velmi problematický.
Velkou překážkou bývají také zasypané nájezdy na chodník. Města sice budují bezbariérové úpravy, ale v zimě jejich funkce často končí pod hromadou odhrnutého sněhu. Nájezd, který má pomáhat, najednou zmizí pod ledem nebo sněhovým valem. Vozíčkář se tak na chodník vůbec nedostane, případně z něj nemůže bezpečně sjet. Bezbariérovost v tu chvíli existuje jen na papíře.
Situaci navíc zhoršují auta zaparkovaná podél chodníků nebo přímo u nájezdů. Řidič, který nechá auto „jen na chvilku“ v místě, kde překáží, možná ani netuší, co tím způsobí. Pro člověka na vozíku to ale může znamenat konec trasy. Nemá kudy projet, nemůže sjet z chodníku ani na něj vyjet, a často mu nezbývá než se vracet nebo riskovat objížďku po silnici. To, co je pro jednoho drobné porušení ohleduplnosti, je pro druhého zásadní omezení pohybu.
Právě proto vozíčkáři v zimě často volí silnici. Ne proto, že by chtěli být mezi auty. Ne proto, že by jim to připadalo pohodlnější. Ale proto, že vozovka bývá v některých chvílích paradoxně sjízdnější než chodník. Silnice bývá častěji protažená, bez vysokých bariér a bez míst, kde by se malá kolečka okamžitě zasekla. Je to volba mezi špatným a ještě horším.
Je důležité si uvědomit, že pro člověka na vozíku není pohyb městem jen otázkou komfortu. Je to otázka samostatnosti, důstojnosti a někdy i bezpečí. Každý neodklizený chodník, každý zasypaný nájezd a každé špatně zaparkované auto říká jediné: s lidmi na vozíku se při plánování prostoru pořád nepočítá tak, jak by mělo.
Zima pak jen naplno ukazuje problémy, které jsou během roku méně viditelné. Mluvíme o bezbariérovosti, ale ve skutečnosti často vytváříme prostředí, které je bezbariérové jen za ideálních podmínek. Jakmile nasněží, ukáže se realita. Přístupnost veřejného prostoru není jen o tom postavit nájezd. Je také o tom zajistit, aby byl skutečně použitelný každý den — i v prosinci, lednu a únoru.
Možná by pomohlo, kdyby si to společnost začala víc uvědomovat. Kdyby technické služby myslely při úklidu i na sjízdnost chodníků pro vozíky. Kdyby majitelé psů důsledněji uklízeli po svých psech. Kdyby řidiči nenechávali auta tam, kde blokují pohyb ostatním. A hlavně kdybychom přestali považovat podobné situace za drobnost.
Protože pro člověka na vozíku to drobnost není. Je to každodenní rozhodování, kudy jet, kde uvízne, co zvládne a co už ne. A pokud v zimě vidíte vozíčkáře na silnici, možná to není projev nezodpovědnosti. Možná je to jen důkaz toho, že chodník mu společnost znovu nechala zavřený.
