Máte rádi optické iluze? Optické iluze si pohrávají s vaším mozkem

Optické iluze si pohrávají s vaším mozkem a mohou vás přimět vidět věci, které tam ve skutečnosti nejsou, od statických obrázků, které se hýbají, až po obrázky, které s vámi zůstanou, i když se odvrátíte. Vědci využívají optické iluze, aby získali vhled do toho, jak lidé vidí a zpracovávají vizuální informace, ačkoli mechanismy z mnoha z nich jsou stále záhadou.

Tento seznam je založen na Merriam-Websterově definici optické iluze, která říká, že optická iluze je „zavádějící obraz předložený zraku“. Někteří badatelé však tvrdí, že termín „optická iluze“ by se měl používat pouze pro fyzikální jevy způsobené světlem interagujícím s hmotou a že iluze způsobené čistě mozkem jsou technicky „vizuální iluze“, podle profesora psychologie Pascala Wallische, Ph.D.

Podívejte se na iluzi Hermannovy mřížky a váš mozek pravděpodobně vytvoří tmavé body, které v průsečících bílých čar mřížky ve skutečnosti nejsou. Fyziolog Ludimar Hermann poprvé zdokumentoval iluzi v roce 1870, podle Oxford Reference.

Výzkumníci stále dešifrují přesné mechanismy fungování Hermannovy mřížky, ale mohlo by to souviset s reakcí gangliových buněk sítnice, které přijímají a přenášejí informace přicházející do oka. Gangliové buňky jsou excitovány světlem a průsečíky mřížky se zdají tmavé, protože v těchto bodech je méně čisté excitační stimulace než podél linií, podle Rossovy laboratoře na University of Pittsburgh.

Scintilační mřížková iluze způsobuje, že mozek vnímá tmavé skvrny uvnitř bílých kruhů přítomných na průsečíku mřížkových čar. Tyto skvrny mohou blikat dovnitř a ven z našeho periferního vidění tak rychle, zejména při pohybu očí, že pro některé lidi může být obtížné dívat se na iluzi příliš dlouho. Iluze je modifikací iluze Hermannovy mřížky, která také způsobuje, že se na průsečíku světlejších čar objevují tmavé tečky, i když iluze jiskřivé mřížky je ještě poutavější. Pokud se pokusíte podívat přímo na jednu z vnímaných tmavých skvrn, zmizí.

Vidíte dvě tváře, nebo vázu? Rubinova váza neboli Rubinova tvář zobrazuje obojí, protože boční profil dvou stejných tváří odpovídá obrysu vázy, někdy i svícnu. Iluze jako Rubinova váza se nazývají nejednoznačné obrazy.

Vědci stále diskutují o tom, jak Rubinova váza funguje. Debata zahrnuje, zda se naše vizuální zkušenost postavy změní, když vidíme změnu mezi tvářemi a vázou, nebo zda se zkušenost nezmění, a je to místo toho víra, úsudek nebo jiný mentální proces, který se po zážitku změní, podle The Illusions Index, databáze iluzí podporovaná University of Glasgow ve Skotsku.

Existují různé verze nemožné krychle, ale všechny jsou to geometrické tvary, které bychom nebyli schopni fyzicky vytvořit. Tyto krychle dávají iluzi skutečného tvaru, ale vždy existuje alespoň jedna čára probíhající před i za další čárou, aby dosáhla rohu. Něco, co je dvourozměrné, nemůžete sestavit na třírozměrné.

Nizozemský grafik Maurits Cornelis Escher vytvořil první nemožnou kostku jako součást svého uměleckého díla Belvedere, na kterém jsou další nemožné postavy, uvádí The Illusions Index .

Penroseův trojúhelník je obrázek představující grafický paradox. Jsou na něm tři rámy spojené v pravých úhlech, a přesto tvoří trojúhelník. Vzpomínáte na geometrii a její zákony? Kolik je součet úhlů v trojúhelníku? Tvar inspiroval mnohé umělce a nutno dodat, že poprvé se tento útvar objevil v roce 1934 v díle Švéda Reutersvärda.

Princip u trojúhelníku nebo trámků je v podstatě stejný jako nemožná krychle, opět jsou vyobrazovány 3D objekty v 2D prostoru, kdy se třetí rozměr kreslí v rovině šikmo k osám roviny. Protože nám chybí hloubka třetího rozměru, můžeme na papíře propojovat i čáry, které by se ve skutečném 3D prostoru minuly.