Článek
Chyby jsou nevyhnutelné, pokud se chceme posunout dál. To platí o veškerém učení. Ať je to hraní na hudební nástroj, programování, učení cizích jazyků.
Neurovědci a počítačoví specialisté tomu říkají učení řízené chybami, protože chyby jsou klíčem k získávání nových informací jak u lidí, tak u strojů. Tyto poznatky mají praktické využití při učení se novým vědomostem.
Většina studentů předpokládá, že je nejlepší látku jednoduše pročíst a pokusit se z ní co nejvíce zapamatovat. Mnoho standardizovaných testů zdánlivě odměňuje memorování. Ale co kdyby studenti trénovali tak, že by se místo toho testovali sami?
Intuitivně se zdá, že učení nazpaměť je bezpečnější sázka. Proč riskovat špatné odpovědi, když si můžete zapamatovat tu správnou? Ukazuje se však, že chyby v rané fázi mohou být užitečnější pro uchování informací v průběhu času.
Kognitivní psychologové Henry L. Roediger, Ph.D. a James V. Bradley, Ph.D. nechali stovky studentů naučit se nazpaměť úryvky z knihy pro přípravu na test.
Jedna skupina si tyto pasáže zapamatovala tak, že si je přečetla asi 14krát. Druhá skupina si totéž přečetla několikrát a následně vyplňovala testy, ve kterých si musela vzpomenout na co nejvíce z toho, co studovala.
Jak psychologové publikovali v časopise Psychological Science v roce 2006, studenti, kteří látku opakovaně studovali, zpočátku dosahovali lepších výsledků. Jenomže když byly obě skupiny testovány za týden, rozdíly byly propastné.
Studenti, kteří se vše naučili nazpaměť, si v průměru pamatovali asi 40 % toho, co se naučili. Naopak druhá skupina, která se učila chybami, si pamatovala více než 60 %.
Nejjednodušším vysvětlením je, že testování odhaluje naše slabiny. Obecně máme tendenci být příliš sebevědomí ohledně své schopnosti uchovat si informace, které jsme se právě naučili.
Ti, kteří si mysleli, že vědí dost, nikdy nebyli zpochybněni. Naopak druzí měli pokořující zkušenost s tím, že se trápili a někdy si nedokázali vybavit nové informace. Dělali více chyb, což je podněcovalo k tomu, aby se více snažili, aby si udrželi to, co měli.
To je v souladu s teorií o paměti, kterou navrhli kognitivní psychologové L. Mark Carrier, Ph.D. a Hal Pashler, Ph.D. v 90. letech 20. století. Poznamenali, že modely neuronových sítí umělé inteligence se učí metodou pokusů a omylů: Trénujeme algoritmy neustálým opravováním chyb.
To znamená, že máme větší pravděpodobnost, že zakódujeme správnou informaci, pokud nejprve uděláme špatný odhad. Lidský mozek se může naučit a zapamatovat si mnohem víc metodou pokusů a omylů než memorováním.
Spíše než se znovu a znovu snažit zapamatovat si stejnou látku je efektivnější určit přesné oblasti, kde naše paměť selhává, a pak aktualizovat naši paměť správnými informacemi. To samozřejmě funguje pouze tehdy, pokud pochopíme, kde jsme udělali chybu.
Místo učení šest hodin v kuse je mnohem efektivnější vracet se ke stejným informacím v kratších sezeních během několika dnů. Je to proto, že opětovné učení stejného materiálu v různých prostředích nutí náš hipokampus neustále aktualizovat tyto vzpomínky, dokud nemají žádaný kontext.
Učení založené na chybách vysvětluje, jak se každodenní vzpomínky mohou v průběhu let měnit. Když se k našim vzpomínkám vracíme, nejsou spojeny s konkrétním okamžikem, a to je činí dostupnějšími.
Charan Ranganath, Ph.D. je profesorem v Centru pro neurovědy a ředitelem Laboratoře dynamické paměti na Kalifornské univerzitě v Davisu. Tato esej je převzata z jeho knihy „Proč si pamatujeme: Odemykání schopnosti paměti, držet se toho, na čem záleží“.
