Článek
Historie pomluv sahá snad až na začátek lidského vývoje. Vždy se jednalo o získání nějakých výhod za cenu, že tím utrpí třetí osoba. Výsledkem je, že lidé mají tendenci více spolupracovat s těmi, kteří pomlouvají, právě proto, že i jim hrozí pomluvy.
Odhaduje se, že v moderních společnostech lidé stráví pomlouváním dost času, v průměru hodinu denně. I když existují individuální rozdíly, pomlouvá téměř každý, mladý i starý, ženy i muži, bohatí i chudí, lidé napříč osobnostními typy.
Pomluva je předávání polopravd, upravených faktů, lží, nepravdivých až urážlivých osobních informací někomu, koho chce pomlouvající ovlivnit obvykle ve svůj prospěch, nebo v zájmu něčího prospěchu.
Pomlouvat znamená dobrovolně sdílet dezinformace s dalšími osobami. Je to časově a energeticky náročné a nemusí to nutně znamenat přímý přínos pro samotné pomlouvače. Cílem může být poškodit nejen osoby, ale i ovlivnit část společnosti.
Pomlouvaná osoba se nemůže nijak bránit, není přítomna. Navíc pomluvy se obvykle šíří rychleji než pravda. To vede k tomu, že se jedinci chovají přátelštěji k těm, kteří pomlouvají, protože nechtějí mít špatnou pověst. A tím se množství těch, kteří pomlouvají druhé, vlastně rozšiřuje.
Vzhledem k tomu, že pomluvy jsou tak rozšířené napříč lidskými skupinami, teorie pomluv musí vysvětlit, proč jsou pomluvy adaptivní strategií a proč se vůbec vyvinuly.
Z pohledu příjemce informací od pomlouvače nemohou být pomluvy přeměněny na materiální či jiné výhody, pokud příjemci nevyužijí pomluvy k řízení svého chování.
Samotná existence pomlouvače může motivovat ke spolupráci. To znamená oboustrannou důvěru, připravenost k oběti a vzájemnou podporu.
Proč se ale lidé před klevetníky chovají více kooperativně, proč sociálně interagují? Začneme evolučním cyklem pomluv.
Očekává se, že se pomluvy budou vyvíjet v důsledku společného účinku šíření reputace a funkcí sobectví.
Šíření pomluv činí pověst dostupnější a vede tak více lidí k tomu, aby při interakci s nimi brali v úvahu pověst ostatních.
Čím více lidí podmiňuje své chování pověstí ostatních, tím více lidí se také začíná obávat o svou vlastní pověst. To vede k tomu, že při interakci s pomlouvači sociálně interagují, spolupracují.
Pomlouvač může odradit jednotlivce od nesobeckého jednání tím, že mu dá najevo, že jeho pověst se rozšíří na ostatní. To je typická sobecká odstrašující funkce pomluv. Vlastně to hraničí s vyděračstvím.
Síla pomlouvačů jim dává evoluční výhodu před nepomlouvači, což vede k jejich šíření. To dále usnadňuje šíření funkce pomluv, které společně udržují evoluční cyklus.
V konečném důsledku se pomluvy a obavy o dobrou pověst vyvíjejí společně a posilují spolupráci.
Research on Gossip: Taxonomy, Methods, and Future Directions - Eric K. Foster, 2004 (sagepub.com)
134090796-The-Neuropsychology-of-Emotion_120200118-61711-pa56ux-libre.pdf (d1wqtxts1×zle7.cloudfront.net)
