Článek
Žijete běžným a spokojeným životem, vykonáváte své každodenní povinnosti a užíváte si chvíle odpočinku. Pak ale může nastat zlom, silná krize, kdy si začnete uvědomovat význam toho, co se děje. Tomuto období se říká existenciální krize.
Existenciální krize je pocit ztráty nebo absence smyslu života, doprovázený vnitřním konfliktem, hlubokými úvahami o existenci a hledáním sebe sama.
Tento proces bývá doprovázen pocity strachu, úzkosti a někdy dokonce i hrůzy. Někdy lze existenciální krizi zaměnit s depresí: život se zdá být bezvýznamný a nastupuje pocit zoufalství a beznaděje. Na rozdíl od deprese však existenciální krize není diagnózou, ale smysluplným procesem přehodnocení vlastních hodnot.
Název existenciální krize pochází z filozofického hnutí zvaného existencialismus. Jeho stoupenci věřili, že každý člověk si určuje svůj vlastní osud prostřednictvím svých rozhodnutí. Svět je ze své podstaty bezvýznamný a pouze lidé mu mohou dát smysl.
Americký psychiatr a psychoterapeut Irvin Yalom identifikuje několik existenciálních daností, které nejsme schopni změnit: Smrt blízkých nebo příbuzných a uvědomění si vlastní smrtelnosti. Svoboda, která přichází s pochopením odpovědnosti za své činy. Izolace – uvědomění si, že každý člověk je osamělý svým vlastním způsobem a že úplné jednoty s druhým je nemožné dosáhnout. Zjištění, že neexistuje jediný „správný“ smysl života, vede k pochopení, že smysl života je ve vašich rukou.
Existenciální krize nastává poté, co jsou uspokojeny základní potřeby člověka. To znamená, že neexistují žádné problémy s jídlem ani s bezpečností, a obecně není třeba se obávat o přežití. Proto se ostatní často diví, proč člověk prožívá krizi, i když se na první pohled zdá být vše v pořádku.
Existuje několik věkových období spojených s krizí. Toto rozdělení je zcela individuální, protože každý člověk prožívá životní fáze odlišně. Příznaky jsou u mužů i žen zhruba stejné.
Existenciální krize se může objevit v různých životních fázích: od dospívání, kdy mladý člověk má pocit, že všechno, co dělá, je bezvýznamné, ať už se jedná o práci, rodinu, povinnosti nebo zábavu, až po krizi středního a vyššího věku, kdy lidé hodnotí svůj život a přemýšlejí, jestli měl smysl. Často se může objevit lítost nad promarněnými příležitostmi a chybami minulosti. V této fázi lidé obvykle čelí možnosti, že jejich blízcí vážně onemocní nebo zemřou, a to často vede k přehodnocení jejich vlastního života.
Děti mohou při prvním setkání se smrtí, například se smrtí domácího mazlíčka, zažívat existenciální myšlenky. V tomto okamžiku si začínají uvědomovat, že život není věčný. Mladí lidé, často velice úspěšní, se osamostatní a začnou se zabývat tím, co dělat s dospělostí a jak si vybudovat svůj život. Starší ročníky zase bilancují svůj život a hledají v něm chyby. Pro všechny jsou ale typické tyto příznaky:
- Izolace: Touha distancovat se od ostatních. Zdá se, že ostatní nechápou, čím člověk prochází. Vzniká pocit osamělosti.
- Úzkostné myšlenky: Strach z neznámé budoucnosti nebo možné smrti se stupňuje. Uvědomění si, že nikdo neví, co přinese zítřek, vyvolává úzkost.
- Pocit nedostatečnosti: Pocit, že život neodpovídá vnitřním očekáváním a požadavkům.
- Pocit vyhoření: Je těžké se soustředit i na jednoduché úkoly. Myšlenky jako by bloudily a zanechávaly za sebou prázdnotu. Přicházejí potíže se soustředěním.
Existenciální krize v jakémkoli věku může být doprovázena příznaky, jako jsou bolesti hlavy, problémy se spánkem a gastrointestinální potíže. Mohou se rozvinout deprese a neurologické poruchy. Někdy je krize doprovázena zvýšenou úzkostí a stresem, což má také dopad na duševní a fyzické zdraví.
Pokud se krize úspěšně nevyřeší, ale časem se pouze zhoršuje, může vést k neuróze, úzkostně-depresivní poruše a různým závislostem. Abyste předešli vážným následkům vleklé krize, je důležité uvědomovat si sami sebe.
Naučte se naslouchat sami sobě. Uvědomte si, co vám chybí, a porovnejte to s tím, co máte teď. Existenciální filozofie říká, že jsme odpovědní za své životy a činy. Máme svobodu zvolit si smysl života, o který se budeme snažit.
Přijměte, co nemůžete změnit. Jsou věci, které můžete přijmout pouze postupnou změnou svého postoje k nim. Najděte smysl ve svém každodenním jednání, aby vás existenciální krize nezaskočila.
