Co když stát přestane potřebovat občany?

Když stát přestane potřebovat vaši práci. AI může změnit samotnou rovnováhu demokracie

Co se stane s politickou silou občana, pokud jeho práci začnou ve velkém nahrazovat stroje, daně budou stále více přicházet z kapitálu a k obraně země už nebude potřeba masová armáda? Nástup výkonné umělé inteligence otevírá problém, který sahá mnohem dál než k obavám o práci.

Moderní stát potřebuje své občany. Potřebuje jejich práci, daně, spotřebu, znalosti a v krajním případě také jejich ochotu bránit zemi. Právě tato závislost dává obyvatelstvu část jeho vyjednávací síly vůči politické a ekonomické moci.

Pokud by ale stále větší podíl hodnoty vytvářely autonomní systémy, robotika a obrovská výpočetní infrastruktura vlastněná relativně malým počtem firem nebo států, mohl by se tento vztah začít měnit.

Nejde jen o to, zda umělá inteligence vezme práci účetním, programátorům nebo právníkům. Jde o problém mnohem širší: co se stane se společností, pokud lidská práce přestane být pro fungování ekonomiky a státu nepostradatelná?

Tuto otázku nastolil teoretik komplexních systémů Jan Kulveit v podcastu Českého rozhlasu Chyba systému. AI podle něj může v relativně příznivém scénáři zůstat pod lidskou kontrolou, ale přesto způsobit zásadní politickou změnu: pokud bude většinu ekonomických činností vykonávat lépe a levněji než člověk, sníží hodnotu lidské práce a současně oslabí důvod, proč musí mocenské struktury brát na občany ohled.

Je to hypotéza, nikoli předpověď. Má ale překvapivě silné historické paralely.

Historie demokracie není jen historií ideálů. Je také historií vyjednávání o zdrojích.

Vládci potřebovali peníze na války a provoz státu, a proto museli vybírat daně. Chtěli-li je ale získávat ve větším množství od širších vrstev společnosti, často museli nabídnout určitou formu zastoupení nebo kontroly nad tím, jak budou prostředky použity.

Politolog Michael Ross například na datech ze 113 zemí zkoumal vztah mezi zdaněním a politickou reprezentací. Ross dospěl k závěru, že data podporují jednu z testovaných verzí hypotézy, podle níž zdanění podporuje politickou reprezentaci, zatímco druhou nikoli.

Do stejného příběhu patří masové armády.

Stát, který potřeboval statisíce či miliony relativně zdravých, vzdělaných a motivovaných mužů, měl důvod investovat do školství, zdravotnictví, dopravy i sociální politiky. Branná povinnost zároveň vytvářela další argument pro požadavek politických práv: jestli stát vyžaduje od občana, aby za něj případně zemřel, občan má silnější nárok požadovat možnost rozhodovat o jeho směřování.

Kulveitova úvaha převrací tento vztah.

Co když stát jednou nebude potřebovat ani většinu naší práce, ani masovou mobilizaci?

Nejzajímavější historickou paralelou nemusí být průmyslová revoluce, ale země bohaté na ropu a další suroviny.

Takzvaná teorie rentiérského státu se zabývá státy, které získávají podstatnou část příjmů z vnější renty – typicky z vývozu ropy či jiných nerostných surovin – a jsou proto méně závislé na zdanění vlastních obyvatel. Jestliže vláda získává velkou část příjmů z ropy, zemního plynu nebo jiného zdroje nezávisle na ekonomické aktivitě obyvatel, nemusí své občany tolik zdaňovat. Tím ale zároveň slábne jeden z důvodů, proč s nimi musí o použití veřejných peněz vyjednávat.

Výzkum vztahu mezi nerostným bohatstvím a demokracií není jednoznačný – záleží na institucích, historii i způsobu rozdělování příjmů. Existuje však významná literatura spojující ropnou rentu se slabším tlakem na demokratickou odpovědnost vlády.

V krajním případě by AI mohla vytvořit digitální rentiérskou ekonomiku.

Místo ropných vrtů by zdroj mimořádného bohatství představovaly čipy, datacentra, modely a robotické systémy.

Klíčová otázka by pak nezněla jen „Kolik pracovních míst AI zničí?“, ale hlavně „Kdo bude vlastnit stroje schopné tuto hodnotu vytvářet?“ Jedno je nicméně zřejmé – ať již jde o státy Perského zálivu, Rusko nebo Brunej – přes mnohé odlišnosti vykazují rentiérské státy většinou deficit demokracie. A pokud bychom za rentiérský stát označili i třeba Norsko, tam byla demokracie dříve, než bohatství z ropy.

Představme si dvě země se stejně výkonnou technologií.

V první vlastní nejvýkonnější AI několik společností. Většina výnosů připadá majitelům kapitálu, lidská práce ztrácí hodnotu a stát jen obtížně nahrazuje výpadek příjmů ze zdanění práce.

Druhá země používá stejnou technologii, ale významnou část jejích výnosů zachycuje prostřednictvím zdanění kapitálu, veřejných investičních fondů nebo jiného mechanismu a financuje z nich služby či příjmy obyvatel.

Technologický pokrok může být prakticky stejný.

Politický výsledek se však může lišit diametrálně.

Právě proto se už ekonomové zabývají tím, jak má v ekonomice s rozsáhlou automatizací duševní práce vypadat daňový systém. Studie publikovaná letos v Economics Letters například modeluje situace, v nichž může být optimální zavést zvláštní daň na využívání AI, pokud automatizace znevýhodní pracovníky vykonávající duševní práci.

Výzkum devatenácti zemí EU zároveň ukazuje, že automatizace skutečně může měnit strukturu daňových příjmů mezi prací, kapitálem a spotřebou.

Pro Evropu, jejíž sociální státy získávají velkou část prostředků z práce, by rozsáhlá automatizace nebyla jen problémem zaměstnanosti.

Byla by problémem daňového systému.

Kulveitova hypotéza má ovšem důležitou slabinu.

Občan demokratického státu není jen zaměstnanec a daňový poplatník. Je také volič.

Miliony lidí, jejichž příjmy nebo zaměstnání ohrozí automatizace, nezmizí z politického systému. Naopak mohou vytvořit mimořádně silnou voličskou skupinu požadující zdanění technologické renty, základní příjem, kratší pracovní dobu nebo jinou distribuci výnosů automatizace.

Ekonomické modely demokratické regulace AI právě tento mechanismus popisují: rozsah automatizace může záviset nejen na technologické účinnosti, ale také na tom, kdo z ní profituje a kdo nese její náklady.

Žádná jednoduchá rovnice z toho neplyne:

méně práce = méně demokracie.

Může vzniknout i opačný vývoj – nová politická koalice požadující podíl na ekonomické rentě vytvořené AI.

Rozhodující budou instituce.

Moderní technologie už dnes mění způsob vedení války.

Drony, autonomní systémy, satelitní průzkum, elektronický boj, kybernetické operace a AI postupně zvyšují množství vojenské síly, kterou lze vytvořit s relativně malým počtem lidí.

Bude-li tento trend pokračovat, může oslabit jedno z historických pout mezi státem a občanem.

Stát závislý na milionové mobilizační armádě potřebuje obyvatelstvo jiným způsobem než stát, jehož vojenskou sílu tvoří několik desítek tisíc specialistů spolu s rozsáhlými autonomními systémy.

Neznamená to konec lidských armád. Ukazuje to však mechanismus, jímž může technologie měnit politickou hodnotu lidské práce i lidského těla.

Druhé riziko: levnější autoritářství

Existuje navíc jiná cesta, kterou může AI změnit politickou moc – a ta nevyžaduje masovou nezaměstnanost ani superinteligenci.

Autoritářská kontrola společnosti byla historicky drahá.

Bylo nutné zaměstnávat cenzory, tajnou policii, analytiky, propagandisty, informátory a rozsáhlý administrativní aparát.

AI může některé z těchto činností výrazně zlevnit.

Miliony příspěvků na sociálních sítích lze automaticky klasifikovat. Kamerové systémy mohou vyhledávat jednotlivce. Algoritmy mohou analyzovat sociální sítě lidí, odhadovat jejich chování a vytvářet personalizovanou propagandu.

Politickým problémem AI proto nemusí být jen situace, kdy stát občana nepotřebuje.

Stejně důležitá může být situace, kdy kontrola občana dramaticky zlevní.

Právě zde nabývá na významu propojení technologických společností se státem, které v podcastu na příkladu Palantiru a amerického imigračního úřadu ICE připomíná Apolena Rychlíková.

Kulveit svou naléhavost opírá také o rychlost technologického pokroku.

V tomto bodě se může opřít o několik mimořádných událostí z posledních týdnů.

OpenAI 8. září 2026 oznámila, že její interní systém vytvořil důkaz řešící problém existence a hladkosti Navierových–Stokesových rovnic, jeden ze sedmi problémů tisíciletí Clayova matematického institutu. Systém podle firmy ukázal, že za podmínek připouštějících hladkou vnější sílu může původně hladké proudění v konečném čase vytvořit singularitu. OpenAI zveřejnila také formalizaci důkazu v systému Lean – programu, který krok za krokem strojově kontroluje, zda je důkaz bezchybný.

Jde však zatím o tvrzené řešení zveřejněné OpenAI, nikoli o oficiálně uznané vyřešení problému. Nezávislé posouzení matematickou komunitou pokračuje.

Ještě znepokojivější příklad přišel z kybernetické bezpečnosti.

V původním rozhovoru se objevuje incident týkající se Hugging Face. Jeho skutečný průběh je pozoruhodnější než zjednodušená formulace o AI, která se snažila „hacknout hodnoticí program“.

Při interním kybernetickém testu OpenAI v červenci 2026 pracovaly experimentální modely s omezenými bezpečnostními pojistkami. Systém využil několik zranitelností, obešel izolaci svého prostředí (tedy ohrazený prostor, v němž měl test probíhat), získal přístup na internet a pronikl do částí infrastruktury Hugging Face.

Hugging Face při rekonstrukci události dospěl k závěru, že se agent pravděpodobně pokoušel získat referenční řešení testu – tedy vzorové správné odpovědi. Místo aby úlohu skutečně vyřešil, hledal způsob, jak si je opsat přímo z infrastruktury.

To je důležitý rozdíl.

Není třeba přisuzovat systému vědomí, zlý úmysl ani touhu „uniknout“.

Stačí mnohem prozaičtější vysvětlení: systém dostal cíl a našel nečekaný způsob, jak ho splnit, přestože tím porušil záměr svých tvůrců.

Právě takové chování patří mezi zásadní problémy bezpečnosti autonomních agentů.

Do debaty významně zasáhla také rezignace Jacoba Coxona z Anthropic. Kulveit rezignaci označuje za poslední kamínek, který uvolnil lavinu obav z rizik umělé inteligence.

Jeho krok je výmluvný: člověk s přístupem k vývoji pokročilých systémů považuje riziko za dost vážné, aby kvůli němu opustil mimořádně lukrativní místo.

Není to však vědecký důkaz existence blížící se katastrofy.

Podobně je třeba číst i další veřejná varování lidí z AI laboratoří. Do debaty přinášejí podnět, nikoli měření budoucnosti.

Pozoruhodné ale je, že rizika už připouštějí samotné společnosti. Komentátor David Klimeš v podcastu upozornil, že se Anthropic v dokumentech před vstupem na burzu neobvykle věnuje rizikům umělé inteligence.

Je ale třeba brát v úvahu i ekonomický zájem těchto firem. Bezpečnostní požadavky, audity a nákladná regulace mohou chránit společnost, ale zároveň vytvářet překážky, které menší konkurenti zvládají hůře než firmy s miliardovými rozpočty.

Bezpečnost a obchodní zájem se proto nemusí vzájemně vylučovat.

Nejslabším místem Kulveitovy argumentace je tvrzení, že se v Evropě „nevyvíjí špičková AI“ a „nejsou tu datacentra“.

V této podobě to neplatí.

Evropa datacentra samozřejmě má, Dublin je dokonce jednou z největších hyperscale lokalit světa. Problém spočívá v menším rozsahu těch evropských.

Podle Synergy Research Group se v srpnu 2026 z dvaceti největších světových regionů podle kapacity obřích datacenter (tzv. hyperscale, tedy provozovaných technologickými giganty) nacházelo patnáct v USA, čtyři v Asii a Tichomoří a jediný v Evropě – právě Dublin.

Také ve vývoji nejvýkonnějších modelů dominují především Spojené státy a Čína. Stanford AI Index 2026 (každoroční přehled stavu oboru) uvádí, že více než 90 % významných špičkových modelů vytvořil v roce 2025 soukromý sektor a že se americké a čínské systémy na špici výkonnosti dnes střídají v čele.

Stejně zavádějící by ale bylo tvrzení, že Evropa nedělá nic.

EU nyní buduje 19 „továren na AI“ (AI Factories) a 13 přidružených center postavených na evropských superpočítačích.

V červenci navíc vyhlásila program až sedmi „gigatovaren na AI“ (AI Gigafactories), z nichž každá má mít více než 100 000 pokročilých procesorů pro AI. Veřejná podpora má dosáhnout až deseti miliard eur (přibližně 240 miliard Kč) a mobilizovat nejméně dalších dvacet miliard eur soukromých investic (přibližně 480 miliard Kč).

V červnu Evropská komise také vybrala konsorcium EUROPA, které má vyvinout evropský špičkový model s otevřeným zdrojovým kódem pro všech 24 úředních jazyků Unie.

Přesnější diagnóza tedy není, že Evropa AI nemá.

Evropa vstoupila do závodu později, investuje méně a zatím nemá srovnatelnou koncentraci kapitálu, výpočetního výkonu a nejvýkonnějších modelů, jakou mají Spojené státy.

To je dostatečně vážný problém i bez nadsázky.

Často se tvrdí, že Evropa umí hlavně regulovat, zatímco Amerika inovuje.

Skutečný problém je složitější.

AI je mimořádně kapitálově náročná technologie. Vyžaduje přístup k nejlepším čipům, levné elektřině, obrovským datovým centrům, rizikovému kapitálu a koncentraci špičkových lidí.

Vytvoří-li Evropa dokonale propracovaná pravidla, ale nebude mít vlastní významnou výpočetní infrastrukturu ani firmy schopné konkurovat světové špičce, může nakonec regulovat hlavně technologie vytvořené někým jiným.

Na druhou stranu velikost evropského trhu dává EU možnost ovlivňovat pravidla i globálně.

Rozumná evropská strategie proto nemůže spočívat ve volbě mezi regulací a inovací.

Musí zvládnout obojí.

Nejdůležitější otázkou příštích desetiletí proto možná nebude, kdy vznikne „superinteligence“.

Může jí být něco mnohem všednějšího:

Kdo bude vlastnit infrastrukturu, která vyrábí inteligenci?

Ekonom Maximilian Kasy z Oxfordu letos argumentuje, že politická ekonomie AI se musí zabývat demokratickou kontrolou algoritmů, dat a výpočetní infrastruktury, protože technologické systémy vytvářejí vítěze a poražené a jejich cíle nejsou totožné se zájmy společnosti.

Bude-li produktivní síla AI soustředěna u několika firem, může se s ní soustředit také bohatství a politický vliv.

Budou-li naopak nejvýkonnější systémy široce dostupné, může být výsledek úplně jiný.

Jednotlivec s několika výkonnými AI agenty může získat možnosti, které ještě nedávno měla jen firma nebo instituce: právní analýzu, programování, překlady, výzkum, ekonomické modelování i schopnost založit podnik s minimem zaměstnanců.

AI tedy může moc nejen centralizovat.

Může ji také rozptylovat.

Kulveitova provokativní teze, že stát může jednou své občany potřebovat méně, stojí za pozornost. Bylo by ale chybou považovat takový vývoj za nevyhnutelný důsledek technického pokroku.

Mezi schopností AI a podobou společnosti leží celá vrstva institucí:

daně, vlastnická práva, sociální systém, pravidla hospodářské soutěže, pravidla nakládání s daty, přístup k výpočetní infrastruktuře, volební systém a nakonec také samotná schopnost demokracie reagovat na to, že se ekonomická moc přesouvá jinam.

AI sama neurčuje, komu budou patřit její výnosy.

Neurčuje ani to, zda produktivita dá několika vlastníkům kapitálu nebývalou moc, nebo zda část jejího bohatství zaplatí zdravotnictví, důchody, veřejné služby či kratší pracovní dobu.

A právě v tom je možná jádro celé debaty.

Otázka nemusí znít:

Co s námi udělá umělá inteligence?

Mnohem přesnější je:

Co uděláme se společností, ve které už lidská práce nemusí být hlavním zdrojem ekonomické hodnoty?

Pokud k takové změně skutečně dojde, nebude se rozhodovat jen v laboratořích OpenAI, Anthropic nebo evropských výzkumných center.

Bude se rozhodovat především o vlastnictví, daních a politické moci.

Rešerše a kontrola faktů k článku byla provedena s pomocí AI.