Platí v Evropě pro všechny politické soupeře stejná pravidla?

Britská policie 2. října 2026 obvinila osmadvacetiletého Joshuu Kerryho z toho, že chystal teroristické činy. Podle obvinění mezi jeho cíle patřil i šéf strany Reform UK Nigel Farage. Kerry už čelí obžalobě z vraždy bývalé ministryně Ann Widdecombeové, která byla v červenci nalezena mrtvá ve svém domě. Obě kauzy teprve čekají na soud, a proto platí presumpce neviny. Základní fakta o obvinění shrnuje Reuters.

Jediný případ o trendu nic neříká. Jenže vedle něj stojí střelba na slovenského premiéra Roberta Fica, německé statistiky útoků na politiky AfD, napadání kandidátů francouzského Rassemblement National i spory o to, zda některé strany vůbec patří do demokratické soutěže. Otázka tedy zní: platí pro všechny politické soupeře stále stejná pravidla?

Společným jmenovatelem není pravice. Fico a jeho Směr vyrůstají ze sociální demokracie a ekonomicky často tíhnou k silnému státu. Reform UK, AfD, rakouská FPÖ, Rassemblement National i čeští Motoristé se navzájem také liší. Spojuje je důraz na národní stát a suverenitu a kritický postoj k části migračních, integračních a kulturně-politických projektů. Schéma „pravice proti levici“ je proto zavádějící.

Pod „útoky na politiky“ se vejde všechno od výhrůžného e-mailu a pomalovaného plakátu přes rozbité okno kanceláře až po pokus o vraždu. Všechno to může být protiprávní, ale nic z toho není stejně závažné. Německé statistiky ukazují, jak se obraz mění po rozdělení kategorií.

Oběti najdeme u všech stran. Zelení, SPD, CDU i Die Linke mají své napadené. Správná otázka proto nezní, zda existují oběti na obou stranách, ale jak často a jak závažně jsou napadány jednotlivé skupiny. Sčítat 200 urážlivých komentářů a 100 fyzických útoků do jednoho čísla není metodicky poctivé.

Na Fica se 15. května 2024 v Handlové z bezprostřední blízkosti pětkrát střílelo. Čtyři střely ho zasáhly a způsobily mu těžká zranění. Pachatel Juraj Cintula se přiznal. U soudu řekl, že chtěl premiéra zranit a zabránit mu v pokračování v politice, s níž nesouhlasil. V říjnu 2025 dostal za teroristický čin 21 let a v dubnu 2026 slovenský Nejvyšší soud trest pravomocně potvrdil.

V tomto případě je extremistou ten, kdo politický nesouhlas převedl do střelby. Slovo „extremistický“ se přitom často lepí podle názorů. Spolehlivějším měřítkem je vztah k násilí, k pokojnému střídání moci a k právu soupeře existovat.

Ostrý politický spor je normální. Problém nastává, když se protivník přestane popisovat jako člověk s chybnou politikou a začne se popisovat jako hrozba, kterou je třeba zastavit. Soupeře lze porazit argumentem a hlasováním, hrozbu je naopak třeba „neutralizovat“. Nikdo netvrdí, že novinář, který napíše „extremista“, nese vinu za čin pachatele. Pokud ale společnost přijme, že určitá skupina stojí mimo legitimní demokratické aktéry, může se posouvat i hranice toho, co je proti ní přijatelné.

Německá kontrarozvědka BfV v květnu 2025 označila celou AfD za „prokazatelně pravicově extremistickou“. Takové označení rozšiřuje možnosti, jak stranu sledovat. AfD se proti němu bránila u soudu a správní soud v Kolíně nad Rýnem 26. února 2026 vydal předběžné opatření. BfV až do konečného rozhodnutí nesmí používat označení „prokazatelně extremistická“.

Soud připustil, že uvnitř strany existují výroky a proudy vzbuzující vážné podezření z protiústavních tendencí. Dosavadní materiál ale podle něj nestačí k tomu, aby se to dalo zobecnit na celou stranu. Nejde o verdikt, že AfD extremistická není, ale ani o bezvýznamný zásah.

Nezávislý kandidát Călin Georgescu vyhrál 24. listopadu 2024 první kolo prezidentských voleb s přibližně 23 % hlasů. Ústavní soud 2. prosince výsledek potvrdil. O dva dny později se objevily odtajněné zprávy zpravodajských služeb. Popisovaly koordinovanou aktivitu na TikToku, možné nesrovnalosti ve financování kampaně a podezření na zahraniční vliv. Pak přišel zlom: 6. prosince, když už ve druhém kole hlasovali Rumuni v zahraničí, Ústavní soud celé volby zrušil.

Předtím neproběhlo běžné kontradiktorní řízení, tedy spor, v němž obě strany předkládají důkazy a mohou je navzájem napadat. Soud rozhodl z vlastní iniciativy a opřel se o zpravodajské materiály. OSCE/ODIHR ve zprávě o opakovaných volbách zmiňuje kritiku nedostatečné transparentnosti a právního základu anulace.

Podezření na zahraniční zasahování může být vážné. Mezi větou „existuje podezření na nepovolené financování a manipulativní kampaň“ a větou „rušíme hlasy milionů lidí“ ale leží obrovská propast. Benátská komise připomněla, že zrušení voleb je krajní prostředek. Rozhodnutí má přesně uvádět porušená pravidla a důkazy a nemá stát jen na utajovaných informacích, které nelze veřejně ověřit. Zároveň upozornila, že je těžké dokázat, nakolik online kampaň změnila výsledek.

Když někdo falšuje volební protokoly, je jasné, co se stalo a jak to napravit. Když se ale zásah opírá o tvrzení, že voliče ovlivnila informační kampaň, vzniká těžká otázka: kdo rozhodne, že byli ovlivněni natolik, že jejich hlas přestává platit?

Britská vláda plánovala odložit desítky komunálních voleb kvůli reorganizaci místní správy. Reform UK požádala o soudní přezkum. V únoru 2026 vláda stáhla odklad třiceti voleb, protože právní analýza ukázala riziko porážky u soudu. Volby se konaly. Důkaz o politickém motivu neexistuje. Odklad voleb je ale tak vážný zásah, že by se neměl brát jako běžné úřední rozhodnutí.

Násilí netrápí jen odpůrce suverenistických stran. Pravicový extremista zavraždil labouristickou poslankyni Jo Coxovou, islamistický terorista konzervativního poslance Davida Amesse. Obětí vážných útoků se stali i němečtí politici SPD a Zelených. Politické násilí nemá jednu ideologii. Z toho ale neplyne, že jeho četnost, závažnost a tolerance jsou všude stejné. Je proto třeba rozlišovat počet činů, jejich závažnost, motiv i to, komu patřily oběti.

Tvrdý spor politických táborů je normální a stát má vyšetřovat skutečně protizákonné jednání politiků a stran. Problém začíná, když protivník postupně získá zvláštní status: ostatní s ním odmítají spolupracovat, mluví se o jeho zákazu, jeho úspěch se zpochybňuje jako výsledek manipulace a jeho lidé jsou častěji fyzicky napadáni. Každý z těchto jevů může mít legitimní vysvětlení, jejich souběh si ale zaslouží pozornost.

Rozhodující není, kdo je radikální podle programu. Radikální může být snaha o výrazné snížení migrace stejně jako o znárodňování nebo vysoké majetkové daně. V demokracii se ptáme, zda aktér připouští svobodné volby i vlastní porážku, odmítá násilí a respektuje právo soupeřů kandidovat. Pokud ano, mají ho porazit voliči, a ne úředníci.