Článek
Američané chtějí dát dronům, robotům a umělé inteligenci vlastní čtyřhvězdičkové velitelství. Není to ale jen reorganizace Pentagonu. Spojené státy reagují na lekci z Ukrajiny, závod s Čínou a na proměnu války, v níž už spolu soupeří nejen tanky, letadla a vojáci, ale také software, elektronický boj, průmyslová kapacita a satelity.
Americký ministr obrany Pete Hegseth 30. září oznámil vznik Autonomous Warfare Command neboli AUTOWARCOM. Má jej řídit čtyřhvězdičkový generál či admirál a plně fungovat má od října 2027.
Podle Reuters půjde o první nové americké bojové velitelství od obnovení US Space Command v roce 2019. Jeho úkolem nemá být pouze nakupování dronů. Pentagon chce pod jednu autoritu spojit vývoj, testování, nákup a zavádění autonomních a robotických systémů napříč ozbrojenými silami.
Žádná velmoc nevede ve všem: USA dominují v AI a senzorech, Čína ve výrobě, Ukrajina v rychlosti učení a Rusko v elektronickém boji. Právě tuto roztříštěnost výhod stojí za americkou snahou spojit vývoj, výrobu i nasazení autonomních systémů pod jedno velitelství.
Je to důležitější změna, než se na první pohled zdá.
Americká armáda už dávno používá bezpilotní prostředky a investuje do umělé inteligence. Problémem je roztříštěnost – jako když čtyři sousedé staví každý svou cestu ke stejnému domu. Letectvo, námořnictvo, pozemní síly a námořní pěchota mají vlastní programy, vlastní rozpočty a vlastní požadavky. Technologie se přitom mění rychleji, než stíhá tradiční americký systém plánování a nákupů.
Pentagon se proto nesnaží pouze získat více dronů. Pokouší se změnit způsob, jakým armáda nové technologie vytváří a nasazuje.
Právě v tom je největší lekce Ukrajiny.
Největší laboratoř moderní války
Ruská invaze vytvořila prostředí, jaké žádná západní armáda v době míru nedokáže napodobit.
Podle generála Davida Petraeuse citovaného RUSI vyrábí Ukrajina kolem osmi milionů dronů ročně. Software některých systémů se aktualizuje každý týden a hardware v řádu týdnů. RUSI odhaduje, že bezpilotní prostředky dnes způsobují velmi vysoký podíl ruských ztrát na frontě. Přesné procento je lepší brát s rezervou, samotný rozsah změny však příliš sporný není.
Ukrajina přitom nevybudovala jeden gigantický zbrojní program. Vytvořila síť stovek firem, vývojářů a vojenských jednotek, mezi nimiž proudí zkušenosti přímo z fronty.
Ukrajina dokázala zkrátit vývojový cyklus dronů z měsíců či let na dny až týdny díky přímé vazbě mezi frontou a vývojáři. Právě tuto rychlost učení, nikoli jen výkon zbraně, chce Pentagon svým novým velitelstvím převzít do vlastního systému nákupů.
CSIS popisuje téměř 700 ukrajinských frontových jednotek, které mohou některé technologie nakupovat přímo od komerčních dodavatelů. Funguje to zhruba takto: operátor dronu na frontě zjistí, že něco nefunguje. Zpráva se dostane k firmě, ta upraví software nebo konstrukci a nová verze se může na frontě objevit podstatně rychleji než při klasickém několikaletém zbrojním programu.
Právě tady se možná odehrává skutečná vojenská revoluce.
Nejde pouze o to, že levný dron dokáže zničit mnohonásobně dražší vozidlo. Jde o to, že rychlost učení se stává zbraní.
Rusové se naučili totéž
Byla by chyba popisovat tento vývoj pouze jako ukrajinský úspěch.
Rusko prošlo vlastní technologickou transformací. CSIS například na vývoji dronu Geran ukazuje systém neustálých úprav navigace, komunikace, motorů, bojových hlavic i taktiky. Nové varianty se zkoušejí přímo v boji, úspěšné úpravy putují rychle do výroby a neúspěšné mizí.
Jeden vývojový cyklus se tak už nepočítá na roky, ale na týdny.
Současně probíhá nepřetržitý souboj mezi drony a elektronickým bojem.
Jakmile jedna strana začne účinněji rušit satelitní navigaci nebo řídicí signál, druhá přejde na jiné frekvence, inerciální navigaci (dron si sám počítá polohu z vlastních pohybových senzorů), optické navádění (řízení podle obrazu z kamery) nebo stále autonomnější řízení. CSIS označuje právě vzájemné působení dronů a elektronického boje za jeden z určujících znaků ukrajinského konfliktu.
Autonomie tedy nevzniká jen proto, že je technicky možná.
Vzniká také proto, že nepřítel ruší spojení.
Dron, který ztratí kontakt s operátorem a dokáže přesto najít cestu nebo pokračovat proti cíli, má na elektronicky zahlceném bojišti zásadní výhodu.
Čína: obrovská továrna budoucí války
Právě zde vstupuje do amerických kalkulací Čína.
Peking rozvíjí bezpilotní prostředky desítky let a nyní je začleňuje do širší koncepce takzvané „inteligentizované“ války. CNA zjistila, že čínské vojenské studie počítají s autonomními roji při případné blokádě nebo invazi na Tchaj-wan. PLA je už zkouší při scénářích obojživelných operací a izolace ostrova.
V roce 2025 Čína představila například velký bezpilotní letoun Ťiou-tchien schopný nést desítky až více než sto menších bezpilotních prostředků. Čínské jednotky cvičily také s bezpilotními vozidly, robotickými „vlky“ a koordinovanými skupinami strojů.
To ale ještě nedokazuje čínskou převahu.
Mezi efektní demonstrací stovek dronů a fungujícím autonomním rojem schopným přežít rušení, ztrátu komunikace, protivzdušnou obranu a chaos skutečné války je značný rozdíl.
CNA otevřeně konstatuje, že stupeň autonomie dosažený čínskými roji není z veřejných zdrojů jasný. PLA navíc nemá současnou bojovou zkušenost s konfliktem technologicky srovnatelného protivníka.
Čína má ale jinou mimořádnou výhodu: výrobu.
Moderní dron není jen motor a kamera. Potřebuje baterie, magnety, polovodiče, optiku, uhlíková vlákna a další elektroniku. Analýza CSIS zdůrazňuje, že čínské továrny a rafinerie představují klíčové uzly prakticky celého světového dodavatelského řetězce dronů. Na čínských součástkách jsou v různé míře závislé dokonce obě strany války na Ukrajině.
Pokud se budoucí konflikt změní v soutěž o miliony levných autonomních prostředků, výrobní kapacita může být stejně důležitá jako kvalita algoritmu.
A v této disciplíně má Čína mimořádně silnou pozici.
Kdo je tedy nejdál?
Odpověď závisí na tom, co měříme.
Ukrajina má pravděpodobně nejrozvinutější systém rychlého spojení mezi frontou a malými technologickými firmami.
Rusko získalo rozsáhlou zkušenost s masovou výrobou, elektronickým bojem a neustálými úpravami bezpilotních prostředků.
Čína má mimořádně silnou průmyslovou základnu, dlouhodobý výzkum rojů a možnost vyrábět mnoho klíčových komponent doma.
Spojené státy zase mají obrovské zdroje v oblasti AI, kosmických systémů, senzorů, komunikace a špičkových vojenských platforem.
Jednoduché pořadí „první Čína, druzí USA“ proto skutečnost spíš zamlžuje.
Budoucí vítěz nebude nutně země s nejlepším dronem. Pravděpodobně to bude země, která dokáže nejrychleji propojit software, výrobu, senzory, komunikaci, elektronický boj a zkušenosti z bojiště.
A Evropa?
Evropa není mimo hru, ale postupuje pomaleji.
Francie letos oznámila program Hypairion. V roce 2028 chce experimentovat se společným letem pilotovaných stíhaček a bojových dronů a vyvíjí vlastní „suverénní AI“, aby rozhodující vojenský software nebyl závislý na zahraničních společnostech.
Evropské firmy pracují také na takzvaných „věrných křídelnících“ (loyal wingman) – bezpilotních letounech spolupracujících s pilotovanými stroji. Zatím však většinou nejde o operační systémy. Německo například počítá s možným zavedením MQ-28 Ghost Bat kolem roku 2029, jiné evropské projekty míří do třicátých let.
Pozoruhodné je Turecko. Baykar letos předvedl koordinovaný let malých autonomních systémů K2 a Sivrisinek a firma STM při cvičení EFES-2026 předvedla roj 20 kusů dronů KARGU útočících ostrou municí. Firemní tvrzení o světových prvenstvích je pochopitelně lepší brát s rezervou, technologický trend je ale zřejmý.
Také Izrael rozšiřuje AI a autonomní systémy. Dceřiná společnost Elbit Systems nazvaná FUSE v září představila systémy One2Many a Dominion-X určené právě pro koordinaci většího množství autonomních pozemních a vzdušných prostředků.
Autonomní válka se neodehrává na jednom bojišti, ale propojuje vesmír, vzduch, elektromagnetické spektrum, zemi, moře i kyberprostor. Jednotné velitelství má sjednotit systémy, které dnes spravují oddělené složky armády, a právě rušení a spoofing nutí drony k vyšší autonomii.
Závod tedy zdaleka není jen americko-čínský.
Skutečnou zbraní může být software
Při pohledu na fotografie dronů snadno unikne zásadnější změna.
CSIS poznamenává, že autonomní zbraní budoucnosti nemusí být samotný robot. Může jí být celý AI podporovaný řetězec zabíjení.
Senzory objeví podezřelý objekt. Software propojí data z několika zdrojů. Algoritmus vyhodnotí pravděpodobnost cíle. Jiný systém vybere vhodnou zbraň. Síť následně rozdělí úkol několika bezpilotním prostředkům.
Jednotlivý dron je potom jen posledním článkem systému.
To má důležitý důsledek.
O autonomii už nelze přemýšlet pouze otázkou: „Může dron sám vystřelit?“
Stejně důležitá je otázka: „Kolik rozhodnutí před výstřelem už udělal algoritmus?“
A tady vzniká nebezpečně tenká hranice
Technicky může systém fungovat s člověkem „v rozhodovací smyčce“. Prakticky však může AI předkládat operátorovi stovky návrhů tak rychle, že lidská kontrola začne být pouze formální.
Člověk sice zůstane tím, kdo stiskne tlačítko, ale fakticky už jen potvrzuje rozhodnutí stroje.
Právě před tím varuje Mezinárodní výbor Červeného kříže (ICRC). Ve stanovisku z roku 2026 upozorňuje, že další rozšiřování autonomie a AI do výběru cílů může oslabit skutečnou lidskou kontrolu a komplikovat odpovědnost za dodržování mezinárodního humanitárního práva.
V srpnu 2026 generální tajemník OSN a prezidentka ICRC znovu vyzvali státy, aby vytvořily závazná pravidla. Podle nich se svět přibližuje hranici, kdy by stroje mohly autonomně vybírat lidi jako cíle.
Technologický závod tak běží výrazně rychleji, než se daří sepisovat mezinárodní pravidla.
Vesmír se nepřidává. Už je součástí války
Další zásadní změna se odehrává nad našimi hlavami.
Nebylo by přesné tvrdit, že se k dosavadním bojištím nyní „přidává vesmír“. Armády využívají satelity desítky let a Spojené státy mají samostatné Space Command i Space Force.
Mění se ale míra závislosti.
Drony potřebují navigaci. Armády potřebují satelitní snímky. Velitelství potřebují datové spojení. Rakety a letadla využívají satelitní navigaci. Komerční konstelace jako Starlink mohou vytvořit komunikační infrastrukturu pro celou armádu.
Válka na Ukrajině ukázala, že útok na kosmickou infrastrukturu nemusí znamenat sestřelení družice.
Rusko už na začátku války narušilo kybernetickým útokem satelitní komunikaci Viasat a opakovaně používá rušení GPS i satelitních komunikačních služeb.
Secure World Foundation konstatuje, že ve skutečných konfliktech se zatím používají především nedestruktivní protikosmické prostředky – tedy takové, které družici nezničí, ale vyřadí nebo zmatou její funkci: rušení, spoofing (podvržení falešného signálu) a kybernetické útoky. Současně však nejméně 13 zemí rozvíjí nějakou formu protikosmických schopností.
Čína i Rusko navíc provozují družice schopné přibližovat se k jiným satelitům. Stejná technologie může sloužit k inspekci nebo opravám, ale také vytváří možnost zásahu proti cizím kosmickým systémům.
Budoucí autonomní válka proto nebude čistě pozemní, námořní ani vzdušná.
Bude se současně odehrávat v elektromagnetickém spektru, kyberprostoru a na oběžné dráze.
A právě tady vzniká nové riziko eskalace
Družice mají jednu zvláštnost: tytéž systémy mohou současně sloužit civilním, konvenčním i strategickým vojenským účelům.
Útok, jehož cílem je oslepit protivníkovy drony nebo přesné zbraně, proto může zasáhnout infrastrukturu důležitou také pro strategické varování nebo jiné kritické vojenské funkce.
Čím více bude válčení propojeno přes datové sítě a kosmické systémy, tím méně bude jasné, kde končí „obyčejný“ elektronický útok a začíná strategická eskalace.
Do rozhodování navíc vstupuje rychlost strojů.
Člověk reaguje v minutách. Algoritmus v milisekundách – tedy v tisícinách sekundy.
Z vojenského hlediska je to výhoda. Z hlediska strategické stability to může být problém.
Levná válka nebude nutně levnější
O dronové revoluci se často mluví jako o vítězství levných zbraní nad drahými.
Je to jen část pravdy.
Ano, relativně levný útočný dron může donutit protivníka použít mnohem dražší prostředek protivzdušné obrany. CSIS proto mluví o nové soutěži salv (v originále „salvo competition“). Rozhoduje v ní, kolik střel a dronů dokáže útočník vyrobit a jak rychle dokáže obránce obnovovat zásoby prostředků potřebných k jejich ničení.
Ale pokud začnou velmoci vyrábět autonomní systémy po statisících či milionech, levná jednotková cena nemusí znamenat levnější válku.
Může znamenat přesný opak: masovou průmyslovou válku strojů.
A právě zde se znovu vrací čínská výrobní kapacita.
Největší otázka AUTOWARCOM: velitelství, nebo další kancelář?
Pentagon tvrdí, že nové velitelství má odstranit byrokratické překážky.
Jenže americká armáda už nyní vytváří další struktury. Army Futures and Autonomous Systems Command má řešit autonomii uvnitř pozemních sil a samostatná akviziční struktura dostane na starost nákupy autonomních systémů.
To vytváří paradox.
Pentagon tak chce překonat složitost tím, že vytvoří další organizaci.
Pokud AUTOWARCOM získá peníze, pravomoc nakupovat a schopnost přenášet zkušenosti z bojiště přímo výrobcům, může změnit americký vojenský systém.
Pokud ale vznikne jen další vrstva mezi generály, akvizičními úředníky a zbrojními firmami, dostaneme pravý opak ukrajinského modelu, kterým se Pentagon inspiruje.
To je možná důležitější otázka než samotná částka 54,6 nebo 74 miliard dolarů (přibližně 1,24 nebo 1,70 bilionu Kč).
A co těch 54,6 a 74 miliard?
Zde je nutné rozlišovat.
CSIS uvádí, že Defense Autonomous Warfare Group vznikla koncem roku 2025 s rozpočtem přibližně 225 milionů dolarů (přibližně 5,2 miliardy Kč) a pro fiskální rok 2027 dostala rozpočtový požadavek kolem 54,6 miliardy dolarů (přibližně 1,24 bilionu Kč).
Wall Street Journal současně uvádí širší plán Pentagonu zvýšit investice do autonomního válčení přibližně na 74 miliard dolarů (přibližně 1,70 bilionu Kč).
Čísla tedy není nutné stavět proti sobě. Pravděpodobně označují různě široké části stejného obranného úsilí.
Podstatnější než přesný součet je řád změny.
Ze stovek milionů se stávají desítky miliard.
Co z toho plyne pro Česko
Česká armáda nebude soupeřit s USA nebo Čínou v množství výpočetních center ani ve výrobě milionů dronů.
To ale neznamená, že se jí změna netýká.
Ukrajinská válka ukazuje, že i menší země může získat překvapivě silnou schopnost, pokud propojí malé technologické firmy, vojenské jednotky, levnou výrobu a velmi rychlou zpětnou vazbu.
Pro Česko proto nemusí být nejdůležitější otázkou, zda koupit „nejlepší dron“.
Důležitější je, zda dokážeme vytvořit systém, ve kterém lze dron, jeho software, komunikaci a taktiku rychle změnit, když protivník objeví způsob, jak jej vyřadit.
A také zda máme vlastní nebo spojenecký přístup ke kritickým komponentům.
Protože jedna z nejméně pohodlných lekcí současné války zní: Západ může vytvořit vynikající algoritmus a vynikající konstrukci – a přesto zjistit, že baterie, magnet, motor nebo elektronická součástka, bez níž nelze vyrábět ve velkém, pochází z Číny.
Začíná závod o operační systém války
AUTOWARCOM proto není zajímavý hlavně tím, že drony dostanou svého čtyřhvězdičkového generála.
Autonomní zbraň není jen dron, ale celý řetězec od satelitního průzkumu přes senzory a umělou inteligenci až po zásah. Právě proto Pentagon nezakládá velitelství AUTOWARCOM jen pro stroje, ale pro systém, v němž AI ovlivňuje většinu kroků ještě před útokem.
Je příznakem něčeho většího.
Ve 20. století rozhodovala schopnost vyrábět tanky, letadla, lodě a munici.
V nové fázi vojenského soupeření zůstává průmysl stejně důležitý, ale přibývá další vrstva. Tou je software, který musí zvládnout tři věci: propojit miliony senzorů a levných strojů, aktualizovat je během konfliktu a udržet je v chodu v prostředí plném rušení, kybernetických útoků a napadené satelitní infrastruktury.
Čína přináší výrobní měřítko. Spojené státy obrovské technologické a finanční zdroje. Ukrajina a Rusko zkušenost skutečné války. Turecko, Izrael a evropské státy rozvíjejí vlastní řešení.
Závod už tedy nezačíná.
Už probíhá.
A jeho výsledkem nemusí být armáda robotů ze science fiction. Mnohem pravděpodobnější je bojiště zaplněné tisíci relativně jednoduchých strojů, které bude dohromady řídit stále chytřejší software.
Právě tento software – nikoli samotný dron – může být nejdůležitější zbraní příští války.
Rešerše a kontrola faktů k článku byla provedena s pomocí AI. Umělá inteligence pomohla také s prvním konceptem textu a se stylistickou úpravou.
