Válka nemusí mít autora: Jak se Evropa a Rusko mohou dostat do konfliktu

Evropští politici mluví o nutnosti připravovat se na konflikt, armády obnovují schopnosti pro vedení velké konvenční války, obranné rozpočty prudce rostou a tajné služby stále otevřeněji varují před ruskými operacemi.

Z Moskvy přichází zrcadlový obraz. Rusko tvrdí, že se NATO militarizuje, přibližuje svou infrastrukturu k ruským hranicím a připravuje scénáře útoku na ruské území. Koncem září Moskva dokonce varovala, že pokus NATO izolovat Kaliningrad by mohl vést k použití jaderných zbraní. NATO odpovědělo, že je obrannou aliancí a že ruské jaderné výhrůžky jsou nepřijatelné.

Na první pohled to vypadá jako střet dvou neslučitelných příběhů. Buď Rusko připravuje další agresi a Evropa na ni pouze reaguje, nebo se NATO připravuje na konfrontaci a Moskva reaguje na něj.

Možná je ale problém právě v tomto „buď, anebo“.

Existuje totiž třetí možnost: část kroků obou stran může být skutečně obranná a zároveň může vytvářet prostředí, které je objektivně nebezpečnější.

A válka potom nemusí mít jediného autora, který si jednoho rána sedne k mapě a rozhodne se ji zahájit.

Začněme jednou důležitou korekcí.

Z veřejně dostupných hodnocení zatím nevyplývá, že by evropské rozvědky očekávaly bezprostřední rozsáhlý ruský útok na NATO.

Dánská vojenská zpravodajská služba FE zveřejnila 24. září 2026 mimořádně zajímavé hodnocení. Obsahuje tři závěry: Rusko podle ní v příštích měsících pravděpodobně zesílí hybridní válku proti NATO a Západu; existuje nízké, ale rostoucí riziko omezeného vojenského útoku proti některému členu NATO; a klasickou rozsáhlou invazi považuje FE stále za nepravděpodobnou, byť ji už nedokáže úplně vyloučit.

To je podstatně odstíněnější obraz než titulkové „Rusko se chystá napadnout Evropu“.

O několik dní později řekl generální tajemník NATO Mark Rutte, že Aliance nevidí bezprostřední ruskou hrozbu pro své území. Podle něj by například útoku na Polsko, Finsko nebo pobaltské země pravděpodobně předcházely pozorovatelné vojenské přípravy.

To ovšem neznamená, že se nic neděje.

Právě naopak.

Problémem je, že mezi běžným mírem a velkou válkou existuje velmi široké pásmo: kybernetické útoky, sabotáž, operace proti infrastruktuře, informační válka, narušování vzdušného prostoru, operace s obtížně prokazatelným původcem nebo omezená vojenská provokace.

A právě v tomto prostoru může být dnešní riziko největší.

Otázka „Napadne Putin NATO?“ je proto do určité míry špatně položená.

Představujeme si při ní ruské tankové divize překračující polskou nebo estonskou hranici a okamžitý začátek třetí světové války.

Jenže stát, který nechce velkou válku, může přesto podstupovat mnohem menší rizika.

Může testovat protivníkovu reakci.

Může provést operaci, jejíž původ lze popírat.

Může vytvořit incident, u něhož není jasné, zda již překročil hranici článku 5.

Může předpokládat, že politické náklady odpovědi budou pro protivníka příliš vysoké.

To je podstatný protiargument vůči tvrzení, že Rusko NATO nenapadne jednoduše proto, že se dosud přímému střetu s Aliancí vyhýbalo.

Z ruské opatrnosti během války na Ukrajině skutečně lze usuzovat, že Moskva chápe nebezpečí přímého konfliktu se Spojenými státy.

Nelze z ní však dokázat, že nikdy nepodstoupí omezené vojenské riziko, pokud usoudí, že může zůstat pod prahem velké války.

To je ostatně přibližně typ rizika, který dnes popisuje dánská FE: nikoli invaze do Evropy, ale malá a rostoucí možnost omezeného útoku.

Tady se dostáváme k argumentu George Beebeho.

Jeho profesní minulost stojí za pozornost. Vedl ruskou analýzu CIA, působil jako poradce viceprezidenta Dicka Cheneyho pro Rusko a v americké státní službě strávil více než dvě desetiletí. Dnes vede program Grand Strategy v Quincy Institute a dlouhodobě prosazuje realistickou školu zahraniční politiky a větší strategickou zdrženlivost USA.

Už v knize The Russia Trap z roku 2019 varoval před situací, kdy se Spojené státy a Rusko mohou dostat do konfliktu nikoli proto, že by jej jedna strana vědomě naplánovala, ale v důsledku kombinace nedůvěry, chybných interpretací, nových technologií a postupného mizení pravidel, která dříve jejich rivalitu držela pod kontrolou.

V teorii mezinárodních vztahů pro tento problém existuje starý pojem: bezpečnostní dilema.

Představme si dvě země.

První se bojí útoku, proto nakoupí systémy protivzdušné obrany, střely dlouhého dosahu a přesune armádu k hranici.

Její vláda říká pravdu, když tvrdí, že jde o obranu.

Jenže soused nevidí její úmysly. Vidí pouze rakety, letadla a vojáky.

Proto posílí svou vlastní armádu.

První země vidí jeho reakci a dojde k závěru: „Měli jsme pravdu. Připravuje se proti nám.“

Nakoupí další zbraně.

Z pohledu každého aktéra může být jeho rozhodnutí racionální.

Výsledkem je systém, v němž se oba cítí méně bezpečně než na začátku.

Jen málokde je tento mechanismus vidět lépe než kolem Kaliningradu.

Ruská enkláva leží mezi Polskem a Litvou a představuje současně ruskou vojenskou základnu, strategický nástroj projekce síly do Baltu a mimořádně zranitelné území oddělené od vlastního Ruska. Reuters jej právě proto označuje za možné ohnisko konfliktu mezi Ruskem a NATO.

Pro vojenské plánovače NATO je logické řešit otázku, jak by v případě ruského útoku potlačili protivzdušnou obranu, rakety, radary a elektronický boj rozmístěné v oblasti.

Z jejich pohledu jde o obrannou přípravu.

Jenže Moskva vidí letectvo NATO, elektronický boj a schopnosti určené k vyřazení systémů v Kaliningradu.

Z jejího pohledu jde o schopnosti použitelné k útoku.

NATO tedy může říkat:

Musíme být schopni Kaliningrad neutralizovat, pokud nás Rusko napadne.

Rusko slyší:

NATO se učí, jak zničit obranu Kaliningradu.

Moskva proto začne zdůrazňovat možnost masivní odvety.

NATO slyší jaderné hrozby a dochází k závěru:

Rusko je ještě nebezpečnější, než jsme předpokládali.

A cyklus se uzavírá.

Koncem září dostal tento abstraktní mechanismus mimořádně konkrétní podobu, když Moskva varovala před jadernou odpovědí na případnou izolaci Kaliningradu a NATO odpovědělo, že Rusko musí s jadernými hrozbami přestat.

Z toho však neplyne, že řešením je přestat se připravovat na obranu.

Právě zde bývají debaty o eskalaci příliš jednoduché.

Odstrašení totiž opravdu funguje.

Pokud je protivník přesvědčen, že útok bude stát víc, než může získat, pravděpodobnost útoku se snižuje.

Problém spočívá v tom, že věrohodné odstrašení vyžaduje přesvědčit protivníka nejen o své schopnosti bojovat, ale do určité míry také o své ochotě bojovat.

A přesně stejný signál lze interpretovat jako přípravu agrese.

To je základní paradox bezpečnostní politiky:

příliš slabé odstrašení může agresi povzbudit; příliš agresivní signalizace může zvýšit strach protivníka a riziko eskalace.

Obě tvrzení mohou být současně pravdivá.

Proto je podle mě chybou hledat jednoduchou volbu mezi „zbrojením“ a „diplomacií“.

Stabilní odstrašení historicky neznamenalo jen velké množství zbraní. Znamenalo také komunikaci, předvídatelnost, znalost červených linií protivníka a mechanismy, které umožňovaly zjistit, co určitý vojenský krok znamená.

A právě těch dnes ubývá.

Evropské přezbrojování je přitom skutečně mimořádné.

IISS uvádí, že nominální vojenské výdaje evropských členů NATO jsou v roce 2026 o více než 90 procent vyšší než v roce 2022. Podíl obranných rozpočtů směřující na nákup výzbroje a výzkum vzrostl z méně než 25 procent v roce 2020 na více než 36 procent a evropská produkce dělostřelecké munice ráže 155 mm se od roku 2022 zvýšila zhruba pětinásobně.

Toto přezbrojování ale samo o sobě nedokazuje útočný záměr.

Stejně důležitá je druhá část studie IISS: evropské pozemní síly stále trpí zásadními nedostatky v personálu, dělostřelectvu, protivzdušné obraně, zásobách munice, logistice a připravenosti. Podle institutu nebudou evropské země NATO pravděpodobně schopny vytvořit bez amerických zdrojů páteř konvenční obrany Evropy před rokem 2030.

Máme tedy poněkud paradoxní situaci.

Evropa se intenzivně připravuje na válku, kterou by dnes sama měla značné problémy vést.

Lze to interpretovat jako militarizaci.

Stejně dobře však jako opožděnou reakci na desetiletí, během nichž evropské země předpokládaly, že velká konvenční válka na kontinentu je velmi nepravděpodobná.

Samotný růst zbrojení proto neodpovídá na otázku, zda nebezpečí války zvyšuje, nebo snižuje.

Může totiž dělat obojí.

Beebeho pohled má ještě jednu slabinu.

Je možné oprávněně upozorňovat na bezpečnostní obavy Ruska, aniž bychom z Ruska udělali čistě defenzivního aktéra.

To, že stát pociťuje skutečný strach, neznamená, že současně nemůže mít revizionistické cíle.

Rusko v únoru 2022 zahájilo rozsáhlou invazi na Ukrajinu. Valné shromáždění OSN následně rezoluci nazvanou Aggression against Ukraine přijalo poměrem 141 hlasů pro, 5 proti a 35 se zdrželo a požadovalo stažení ruských sil.

To je důležité připomenout, protože bezpečnostní dilema bývá někdy chybně interpretováno jako příběh dvou stejně nevinných stran, které se navzájem jen nepochopily.

Tak tomu být nemusí.

Bezpečnostní dilema neříká nic o morální nebo právní odpovědnosti za předchozí válku.

Říká něco jiného:

i mezi aktéry s velmi rozdílnou odpovědností může následně vzniknout mechanismus vzájemných reakcí, který zvyšuje pravděpodobnost dalšího konfliktu.

To jsou dvě různé otázky.

Do celé rovnice navíc vstupuje veřejná komunikace.

Zpravodajská služba může napsat:

„Existuje nízké, ale rostoucí riziko omezeného útoku.“

Mediální titulek z toho udělá:

„Rozvědka varuje před ruským útokem na NATO.“

Politik dostane otázku:

„Jsme připraveni na ruský útok?“

Odpoví:

„Musíme být připraveni na všechny scénáře.“

Další titulek zní:

„Evropa se připravuje na válku s Ruskem.“

Ruské médium tuto větu přeloží jako důkaz, že evropské státy válku připravují.

A následná ruská reakce se vrátí do evropských médií jako důkaz rostoucí ruské agresivity.

Nikdo v tomto řetězci nemusí vědomě lhát.

Stačí, když se při každém převodu informace odstraní trochu pravděpodobnosti, podmíněnosti a kontextu.

Výsledkem může být veřejný obraz hrozby výrazně kategoričtější než samotná zpravodajská analýza.

Právě proto je tak důležitý rozdíl mezi větami:

„válka je možná“

a

„válka přichází“.

První je bezpečnostní hodnocení.

Druhá je předpověď.

Současné veřejné informace podporují první tvrzení. Druhé zatím nikoli.

Přesto existuje důvod, proč bych dnešní situaci nepodceňoval.

Nejde jen o počet tanků nebo dronů.

Jde o infrastrukturu, která má zabránit tomu, aby se krize vymkla kontrole.

Rusko v listopadu 2024 změnilo svou veřejnou jadernou doktrínu. Nová formulace rozšířila podmínky, za nichž si Moskva vyhrazuje možnost použít jaderné zbraně. Zatímco předchozí dokument mluvil při konvenčním útoku především o ohrožení samotné existence státu, nová doktrína pracuje také s „kritickou hrozbou“ pro suverenitu a územní celistvost.

A 5. února 2026 vypršela smlouva New START.

Spojené státy a Rusko tak poprvé po mnoha desetiletích zůstaly bez bilaterální smlouvy právně omezující jejich strategické jaderné arzenály.

To je možná důležitější než většina dramatických politických výroků.

Jaderné odstrašení totiž není stabilní proto, že všichni mají strach.

Je stabilnější tehdy, když protivníci zároveň alespoň do určité míry vědí, co ten druhý má, co připravuje a jak interpretuje jejich vlastní kroky.

Během studené války proto postupně vznikaly inspekční režimy, komunikační linky, notifikace vojenských aktivit, smlouvy o zbraních a další pravidla.

Byly to nástroje vytvořené mezi protivníky, kteří si zásadně nedůvěřovali.

Právě proto je potřebovali.

Dnes se děje něco problematického: vojenská aktivita a vzájemná nedůvěra rostou, zatímco část infrastruktury určené k řízení této nedůvěry mizí.

V debatě se často střetávají dvě historické analogie.

První zní 1938.

Agresivní revizionistickou mocnost nelze uklidnit ústupky. Slabost ji pouze povzbudí. Správnou odpovědí je pevné a věrohodné odstrašení.

Druhá zní 1914.

Mocnosti mohou sklouznout do války, kterou původně nechtěly, protože jejich mobilizační plány, vojenské aliance, strach a tlak na rychlé rozhodování vytvoří situaci, z níž je stále obtížnější vystoupit.

Beebe upozorňuje především na druhý model.

Problém je, že dnešní svět může obsahovat prvky obou.

Rusko může současně představovat skutečnou vojenskou hrozbu a cítit se ohroženo NATO.

NATO může potřebovat silnější odstrašení a současně vytvářet schopnosti, které Moskva interpretuje jako ofenzivní.

Slabé odstrašení může zvyšovat pokušení riskovat.

Přehnaná eskalační rétorika může zase přesvědčovat protivníka, že čas pracuje proti němu a musí jednat dříve.

Právě proto není nejzajímavější otázkou, která historická analogie „vyhrává“.

Podstatnější je rozpoznat, kdy se logika jedné začne měnit v logiku druhé.

Současná situace je nebezpečnější, než byla ještě před několika lety.

Rusko a NATO proti sobě staví více vojenských schopností.

Válka na Ukrajině pokračuje.

Probíhají hybridní operace.

Kaliningrad se stává stále citlivějším místem.

Ruská jaderná rétorika je ostřejší.

Evropa rychle zbrojí.

A část tradičních nástrojů kontroly zbrojení zmizela.

To všechno je reálné.

Ale právě proto je nebezpečné začít mluvit o válce jako o něčem nevyhnutelném.

Pokud politici, armády a veřejnost začnou předpokládat, že válka stejně přijde, mění se i kalkulace jednotlivých kroků.

Opatření, která by jinak byla považována za příliš riskantní, mohou začít vypadat rozumně.

Prostor pro kompromis se začne interpretovat jako slabost.

Nejasný incident začne být snáze považován za první fázi útoku.

A rychlost reakce získá přednost před snahou zjistit, co se skutečně stalo.

Právě v takovém prostředí se zvyšuje význam chybného vyhodnocení, technické nehody nebo lokální provokace.

Možná tedy není nejdůležitější otázka:

Chce Putin válku s NATO?

Ani:

Připravují evropské vlády válku s Ruskem?

Na skutečné úmysly jednotlivých vlád nikdy neuvidíme dokonale.

Lepší otázka zní:

Vzniká systém, v němž stále více kroků každé strany potvrzuje nejhorší předpoklady strany druhé?

Pokud ano, potom stojí za pozornost Beebeho varování bez ohledu na to, zda souhlasíme s jeho hodnocením Ruska nebo války na Ukrajině.

Nebezpečí nemusí spočívat v tajném plánu na třetí světovou válku.

Může spočívat v něčem banálnějším.

Polsko posiluje protivzdušnou obranu, protože se bojí Ruska.

Rusko posiluje Kaliningrad, protože se bojí NATO.

NATO nacvičuje neutralizaci Kaliningradu, protože posílený Kaliningrad ohrožuje jeho jednotky.

Rusko pohrozí devastující odvetou, protože se obává útoku na Kaliningrad.

NATO tuto hrozbu vezme jako další důkaz, že musí být ještě lépe připraveno.

Každý jednotlivý krok lze vysvětlit.

Každý může být z pohledu aktéra racionální.

A přesto může být výsledkem systém, který je jako celek méně stabilní.

V tom podle mě spočívá nejsilnější část Beebeho argumentu.

Nikoli v tvrzení, že Rusko je neškodné.

Nikoli v tvrzení, že evropské vlády chtějí válku.

A ani v tvrzení, že silnější obrana je sama o sobě chyba.

Ale v připomenutí jednoduché a nepříjemné skutečnosti:

dějiny znají války, které nebyly původním cílem žádné ze stran.

Stačilo, aby se protivníci dostatečně dlouho připravovali na nejhorší variantu chování toho druhého, až nakonec vytvořili svět, ve kterém začala nejhorší varianta působit jako ta nejpravděpodobnější.