Článek
Celou společností hýbe zpráva o včerejším atentátu na premiéra Slovenské republiky Roberta Fica. Slovenští, čeští i evropští politici se předhánějí v reakcích a vyjadřování nadějí atakdále… Jistě, v každé zemi se najde magor, který má střelnou zbraň a domnívá se, že jejím použitím něco - cokoliv - vyřeší. To spojení je základní magor, který se domnívá, že střelbou na člověka - jakéhokoliv - něco vyřeší. Protože na to, aby takhle člověk uvažoval, musí být magor!
Nikdy jsem s panem Ficem politicky nesouhlasil. Nikdy, ani v jeho začátcích a nástupu k první vládní funkci. Nijak se to nezměnilo, pan Fico dělá politiku, která je na hony vzdálená všemu, co je pro mě přijatelné. Což znamená jediné - nesouhlasím s ním. Není ale můj nepřítel, je jen člověk, který řeší věci jinak, než se mi líbí. Pokud se ale podívám na období po jeho odchodu z vládní funkce po a vraždě novináře Kuciaka a jeho přítelkyně, tu už musím použít jiných slov. Pan Fico vsadil na rozeštvání společnosti a národa Slováků na dvě strany - vy a my! Ne kdo nesouhlasí, musíme ho přesvědčit, nebo on musí přesvědčit nás! Ale kdo nejde s námi, jde proti nám. Tohle heslo v téhle zemi už bylo použito a používáno a všichni víme, k čemu to vedlo. Začal jsem se politiky pana Fica bát. Ne, že by to něco znamenalo pro mě, aspoň nic, co bych neznal z dřívějška, kdyby nejhůř bylo (jakože zatím není ani zdaleka). Ale proto, že masáž nenávisti nemůže přinést nic jiného, než nenávist. Ale v životě by mě nenapadlo, že to bude mít tak rychlý dopad.
Pustil jsem si záznam z mítingu strany Smer. Z něj jednoznačně vyplývá, kdo rozsévá semena nenávisti mezi lidi. Kdo štve lidi proti legálně zvoleným funkcionářům státu. A najednou uhodilo a obětí je … autor. Jenže tím to asi neskončilo. Nenávistných vzkazů na fórech, na sítích všude. Co se bude na Slovensku dít dál? Oni jsou Slováci trošku impulzivnější než my. Takže se bojím, co se tu bude dít. Já totiž na středním Slovensku žiji…
A jak vypadá situace u nás? Inu, dokud poprvé nekandidoval na prezidenta pan Zeman, nebylo to nic moc, ale celkem se dalo s kdekým o kdečem mluvit a ani jsme si v hospodě nemuseli moc odsedat „od těch druhých“. Pak to začalo - pražská kavárna, střílení na novináře, novináři jsou lůza atd… Zemanoviny a ovčáčkoviny ( jak jinak) na běžícím pásu každý den, k tomu páně Zemanovy podrazy a křivárny, „vlevo dole“ a další potíže s pravdou, kterou pan Zeman bral u huby dnes a denně. A sestava na Hradě, která nabízela všelijaký výklad uplatnění moci. Pak se přidal pan Babiš - polistopadový kartel a spol. Za všechno mohli. Už ne někteří, ale „oni!“. V roce 2015 se připojil do té doby celkem legrační a nevýrazný pan Okamura s hrozbou migrace. A už tu byli „oni - sluníčkáři a vítači“. A do společnosti se začala tisknout nenávist našich proti „těm druhým“. Ze začátku výsměch a pobavení, pak už ale označení a přímo automatický stav „vinen“ - sluníčkář může za to, že do Evropy plynou uprchlíci. „Havloid“ vinen tím, že tu máme Američany ( kdo je kde viděl?), „kavárna “ je vinna tím, že napadá „našeho“ pana Zemana, a já už si všechny ty nadávky nepamatuji. A začalo to chodit z druhé strany - „koblihy“, po posledních volbách „pětidemolice“ či „pětikolka“ se značně pejorativním nádechem ještě v době, kdy ani nebyli ministři uvedeni do funkcí a tak nemohli ani ukázat, co bude, „Fyjalový hnus“ v téže době - nikoli jako reakce na nesouhlas, ale ze zloby a vzteku, že nevyhráli „naši“, ale jejich konkurence, tedy „nepřátelé“. A po vpádu Rusů na Ukrajinu tu už jelo další svinstvo - russký šváb, po Vrábelových šílenostech „dezolát“ a ani nebudu všechno psát.
Začali jsme se nenávidět, místo toho, abychom se zkusili domluvit. Už nejsme občané jedné země, kterým jde jen o to, aby v ní bylo líp. Už jsme jen lidé, kteří udělají cokoliv, napíšou cokoliv a podepíšou cokoliv, aby „ti druzí“ nevyhráli. Byť i chtěli dobré. Příklad za všechny - pan Babiš se odmítá z pozice opozice dělit o své know - how s vládou a klidně nechá občany ještě dva roky koupat v důsledku podle něj špatných rozhodnutí vlády, místo aby občanům pomohl přesto, že není u vlády. Co je důležitější? Zdeptání protivníka, nebo prospěch země? Samozřejmě to první, protože jsou to naši nepřátelé. My musíme ty druhé nenávidět, abychom se upevnili v tom, že ti naši mají pravdu.
Velice často mě lidé obviňují z nenávisti a vidí ji jako motivaci mých příspěvků, které na fórech uveřejňuji. To je blbost strašlivá. Není ve mě nenávisti k jedinému člověku, ani za mák. Nenávidím jistý způsob myšlení a konání, to ano, ale ne lidi. Jenže lidé už nejsou schopni pochopit rozdíl mezi tím. Kdo nesouhlasí se mnou , tak mě musí nenávidět - to je to šílenství, do kterého jsme se dostali. To je cosi, z čeho se hned tak nevyhrabeme, a cosi, co nám bude ještě dlouhá léta bránit uznat jakýkoliv dobrý čin „těch druhých“, neboť jsou to přece naši nepřátelé.
Je nás deset milionů a někde mezi nimi je určitě nějaký magor, který má doma legálně drženou střelnou zbraň a jednoho dne ji vezme a půjde zastřelit někoho, s kým nesouhlasí. Jediné, co nevíme, je - kdo to je a kdy to rozhodnutí uzraje. Ale vše potřebné k tomu jsme už udělali. Možná ale, že ještě máme čas. Že to, co se stalo panu Ficovi na Slovensku, je i pro nás takové poslední zvonění… Před čím?
