Článek
Jsou skoro tak staří, jako já. Jejich ,,Toma Dooleyho" jsem vnímal jako úplně mrňavej klučík z dráťáku v jazyce, kterému jsem nerozuměl, ježto jsem ještě nevěděl, že existují jiné řeči, než čeština a slovenština, které pro mě byly jazykem jedním.
Jako o něco starší - zhruba v době, kdy jsem se začínal učit hrát na kytaru metodou ,,zní to, nebo to nezní" abych asi za půl roku zjistil, jak se některé mnou pizděné akordy jmenují, jsem si jich všiml zas. To jsem ovšem byl na cestě k rocku a většina ostatního šla kolem mě.
Kromě trampských a country písniček. Ale tyhle byly trochu jiné. Sedly a nesedly do toho směru a já netušil, co s tím. A pak jsem začal poslouchat to, co zpívají. A byl jsem ztracen. A jsem dodnes.
Muzika Spirituálů se naprosto vymykala všemu, co jsme znali a chápali jako současnou hudbu. A hlavně - skoro se to nedalo zpívat. Zkuste jednou hubou zazpívat pětihlas, že…Jenže zůstávalo to sdělení. Zůstával text a základní melodie. Zůstávalo to, poselství skoro každé jejich písně. Samozřejmě se z toho vymykají jejich písně pocházející z dob renesance a baroka, nicméně i ty měly svůj půvab. Ale mě stále fascinovalo to, co jejich texty obsahují právě u těch ,,spirituálů", jejich poselství, které jsem v kontextu dění v naší zemi v 70. a 80. letech chápal poněkud jinak.
A zjistil jsem, že úplně stejně to chápou lidé, kteří v té době přemýšleli jako já. A půvab obrovský byl v tom, že ty písně jim vycházely na deskách v tom socialistickém Československu, kde zazpívat ,,Nevidomou dívku" od Kryla byl trestný čin, ale zazpívat ,,Oh Freedom" od Spirituálů se dalo a dokonce v případě nutnosti odkázat na příslušnou desku.
Samozřejmě jsme hráli písně Krylovy, Hutkovy, a koledovali si o průser, leč taky jsme hráli a zpívali už tenkrát - samozřejmě mizerně a nejvýš v prapodivném dvojhlase - Spirituály a jejich písně, které mluvily o tomtéž a vždycky o tomtéž. Pak se u nich objevila Irena Budweiserová a já ji dodnes mám za absolutní zázrak. jednak jsem okamžitě přestal hrát ,,Šlapej dál" a potom jsem už jen poslouchal. Poslouchal hlas, který uměl absolutně všechno, co jste si mohli vymyslet a asi tak pětkrát tolik, než co vás mohlo napadnout, že se zazpívat dá. K Irence jednu vzpomínku :
Kdysi jsem šel po Liberci (nějak na kraji devadesátek, ale mohu se mýlit) v čase jaksi předvánočním a najednou jsem hleděl na plakátek neveliký, na kterém byl nabízen koncert jakéhosi gospelového souboru z New Yorku . Velkým písmem jména účinkujících a drobnějším pod textem - ,,jako host Irena Budweiserová". V tu chvíli jsem mazal pro vstupenky a byl velice zvědav na to, co se bude dít. A celkem oprávněně. Vystoupily čtyři černé zpěvačky slušně řečeno korpulentních postav a vcelku odváděly slušnou spirituálovou a gospelovou produkci, krásně jim to ladilo a Irenka stála vedle nich a statečně držela post sboristky. Pak ale dámy zařadily cosi , co už Spirituálové hráli a zpívali a Irenka nevydržela a nastoupila tím svým hlasem do sóla - patrně nečekaného a nežádaného. A staly se dvě věci najednou - první dvě řady diváků couvly, protože vedle více méně komorního zvuku těch dam si Irena vedla po svém a svůj hlas spustila na plno. Kdo zažil naživo, ví přesně, co mám na mysli. No a druhá věc - ty dámy unisono přestaly zpívat, otevřely hubajzny a vyvalily oči a jakože…prosím??? Co to je , proboha? No, dopadlo to tak, že koncert od půlky byl koncertem Ireniným s tím, že jí ty dámy velice zdařile sekundovaly. Prostě česká holka zazpívala americké gospely a spirituály tak, že odsoudila zřejmě renomovaný kvartet do role statistů.
Dnes už nehrají. A tolik bychom zas potřebovali aby se objevili někde a hráli ty své písně, které nás léta udržovaly v myšlence, že člověk může být svobodný, když se jako svobodný chová a myslí. A že svoboda každého z nás je to nejcennější, co máme a s čím můžeme celkem snadno přežít všechno ostatní. Na posledním koncertu v Lucerně pravil jejich souputník básník František, že sice končí kapela, ale dokud se budou hrát jejich písničky, bude žít dál. Pouštím si je , jejich desky, jejich koncerty s nenapodobitelným konferenciérstvím Jirky Tichoty a aby neskončili, hraju a zpívám je všude, kde se vrtnu.
Kupodivu, fungují pořád stejně. Když hraju na bystrickém náměstí, lidé chodí kolem. Ale když začnu hrát ,,Freedom", zastaví se, poslouchají a najednou je jich kolem dvacet, třicet. Začnu hrát ,,Až se k nám právo vrátí" a stojí a hle - tři, pět , deset si jich potichoučku tleská do rytmu a zpívají refrén se mnou. Vědí, proč. A tak se těch 10 - 15 písniček, které nám dávaly celou tu šedivou a mizernou dobu naději a chuť ,,šlapat dál" stále vrací mezi lidi, kteří si v nich to ,,své" dokážou najít. ,,Soudný den" funguje stejně a já jsem rád, že přestože ,,umím prd" a pomník nechci, pořád to poselství Spirituálů tlačím dál a i mým přičiněním tahle kapela pořád k lidem mluví. A pokud jste se ocitli v situaci, kdy vám padesát nebo kolik lidí vrací refrén písně, kterou jste si mysleli, že ji těžko budou znát, pak víte, že je to tak, Sirituál Kvintet žije a hraje dál. Protože je a jejich písničky strašně moc potřebujeme. Dnes obzvláště…
Hluboká poklona a poděkování, milé dámy a milí pánové ze Spirituálů, zůstávám vaším nekonečným dlužníkem…a nemyslím, že jsem sám.
