Článek
Na téma důchodů jsem tu už několik článků uveřejnil a čím dál víc se přesvědčuji, že jejich relevance je více než dostatečná. Dnes mě namíchl (a to jsem slušný) na Seznamu článek o tom, jak lidé čím dál víc chápou, že současný systém jim neposkytne cosi, co nazývají „důstojným důchodem“ a zaplať pámbu se chápou té varianty, že si holt na stáří budou muset něco našetřit, pokud chtějí žít důstojně. Ano, to je v pořádku. Ale je to v přímém rozporu s výrazem „důstojný důchod“.
Přiznám se, že s pojmem „důstojný důchod“ je to stejné, jako s pojmem „obyčejný člověk“. Tedy je to cosi, o čem nikdo nemá konkrétní představy, jak to má vypadat, ale všichni o tom mluví jako o jakési normě a modelu. Pokud zkusíte kterýkoliv z těch pojmů definovat, záhy uváznete na mělčině, ne-li napíchnete svou loď myšlenek a úvah na skalisko pod hladinou reality. A pročže to? Inu, protože to jsou pojmy natolik subjektivní, že pro každého znamenají něco jiného. A už po druhém a třetím bodu pokusné definice to zabalíte, protože se v tom ztratíte.
Zkusím nejdříve pojem „obyčejný člověk“. Nějak jsem z četných příspěvků vyrozuměl, že by to měl být člověk, který má rodinu, jde ráno do práce, kde stráví svůj pracovní čas intenzivní prací (jak jinak), poté návrat domů, rodina, děti, nějaké koníčky, fitko, kino, v sobotu na víkend někam s rodinou nebo s přáteli. Žádný luxus, akorát tak, že našetříme na dovolenou v létě a na lyže v zimě. A někdy ani to ne. Prostě takový obyčejný český člověk.
Ovšem moment - nemá to ten ředitel fabriky úplně stejné? Ráno do práce, z práce bůhví kdy, ale určitě ne po osmi hodinách, ještě nějaké obchodní schůzky, večeře se zákazníky, domů přitáhne v jedenáct a stačí jen spočítat děti, jestli mu nějaké nepřibylo, v nejlepším políbit manželku a honem spát. Jistě si najde čas na fitko, aby se nezbláznil úplně. Na víkend na chalupu a nebo - aby rodině nahradil svou věčnou nepřítomnost, vezme je třeba do Paříže, nebo kluky do Barcelony na fotbal, manželku do Vídně na koncert její oblíbené skupiny.
Čím se ty dvě situace liší? Ničím - oba jsou to obyčejní lidé, se stejnými potřebami a zájmy, které však uspokojují na úrovni svých příjmů. Tam je jediný rozdíl, nikoli ve způsobu života. Pro šťouraly - pracoval jsem i jako pomocný dělník ve fabrice s platem hlídaným jistými lidmi, aby mi neposkytoval moc možností k vyskakování, i jako generální ředitel obchodního zastoupení mezinárodní firmy za plat v té době dost nadstandardní. Popravdě - spíš jsem jako direktor vzpomínal na doby, kdy jsem makal v té fabrice, téměř se slzou v oku. Žádné starosti, odmakal jsem si svou šichtu, jestli z toho fabrika něco mít bude či ne, to mě nezajímalo, jestli prosperuje nebo ne, jsem nemohl ovlivnit a deset minut po siréně klid a svatý pokoj od všeho. Jako direktor? Minimální pracovní doba 10-12 hodin, k tomu hromada neplacených , ale nutných dalších povinností a v průměru naježděných 3-4000 kilometrů týdně po pobočkách firmy - to obsahovala moje práce kromě toho sezení v kanceláři a řešení úkolů a problémů. A k tomu jednou za měsíc školení v zahraničí - ve čtvrtek ráno do Polska na poradu ředitelů, odpoledne zpátky, doma převléct, zabalit tašku, tahem do Chorvatska, sobota od rána do odpoledne školení, večer raut (za své) , v neděli dopoledne školení, oběd, a tahem domů. A v pondělí ráno o půl osmé v kanceláři. Od čtvrtka do pondělního rána 3500 km a 10 odpřednášených hodin a všechno za jeden plat. Placeno jen ubytování a strava a PHM. A to všechno za jeden plat, prosím. Zlaté časy bezstarostného fungování ve fabrice, kdy jsem „účtoval“ každou hodinu přesčas. Nepřipadal jsem si nijak neobyčejný, takový obyčejný direktor s obyčejnými direktorskými starostmi - celý den.
No a jak je to s tím důstojným důchodem? Úplně stejné. Člověk, který všechno své snažení, všechen čas a úsilí věnuje v důchodu… řekněme sbírání a pěstování netřesků u domku na venkově… považuje za důstojný důchod úplně jinou částku, než člověk, který si přeje důchod strávit v centu velkoměsta, účastnit se jeho kulturního života a sem tam - tak dvakrát až třikrát ročně - si odjet na dovolenou zasurfovat na Havaj. Jejich pojem důstojného důchodu se liší ne v korunách, ale v řádech. Ale pro oba je ten důchod důstojný, protože jim umožňuje žít tak, jak si přejí.
Je tohle v možnostech státu? Jakéhokoliv státu, ne to naší maličké zemičky, která sice není chudá, ale nepatří ani těm úplně nejbohatším. Ne, neexistuje stát, který by svým občanům vyplácenými důchody umožňoval tohle. Tak proč, do Pihele tmavého ( abych neklel) to všichni požadují a zejména politici se tímto pojmem tak ohánějí?
Navrhuji definovat pojem jinak, a sice jako „dostatečný důchod“. Tenhle pojem je totiž velice snadno uchopitelný, přibližně spočítatelný a především dobře definovatelný. I když se opírá o průměry, které, jak známo, jsou ošidné. A jak se k němu dostaneme?
Sečteme průměrné životní náklady průměrného penzisty, žijícího v průměrném městě, s průměrnými náklady na zdravotní péči, a průměrné náklady na stravu, ošacení a ostatní životní potřeby. Z toho vyjmeme: alkohol, tabák, kulturu, dovolené, splátky hypoték nemovitostí atd. Neboli získáme částku, za kterou tento průměrný penzista je schopen žít bez nějakého jo odříkání a utrhování od důchodu k důchodu. Dnes. A tuto částku jsme schopni více méně aproximovat i do těch let, kdy dnešní mladí do té penze půjdou plus minus nějaká tisícovka. A ještě jednu zvláštní vlastnost tenhle pojem má - je jeden: neliší se tato částka u knihovníka od té u primáře fakultní nemocnic od té pana generálního ředitele Českých drah. Je stejná pro všechny. Tedy je spravedlivá. Pokrývá průměrné životní náklady průměrného penzisty.
Tak mě napadá - tohle je přesně ta částka, kterou bychom měli u nás zavést jako tzv. rovný důchod, o kterém jsem tu psal už kdysi a nejméně dvakrát. protože jsem tam ten pojem a jeho aplikaci vysvětlil už víc než detailně, prosím případné diskutující, aby si ty články našli a nejdříve pročetli, než mi tu začnou nadávat.
Starý nápad, jak nově vyřešit důchody
Stále znovu problémy s důchody a řešení žádné
Nepochopený princip rovného důchodu
Bohužel mi to blokuje možnost odkazů, nebo to neumím - asi bude správně „b“.
