Článek
V tomto příběhu hraje jednu z hlavních rolí souhra náhod a nechtěná nešťastná volba místa. Ovšem kromě brutální nevzdělanosti příslušníků VB. Posuďte sami.
Nějak s jarem za hlubokého totáče jsme měli s kamarádem naplánovaný vandr po Jeseníkách, než začne sezona a hory budou plné turistů. Sraz jsme měli před Hlavním nádražím v Praze, jenže kámošovi nějak ujel vlak a tak dorazil až večer. Další dráha byla k dispozici až někde před desátou. I usadili jsem se na jednu z laviček před nádražím a z dlouhé chvíle si brnkali na kytary a prozpěvovali. Místní a spousta mimopražských ví dobře, o čem teď budu psát - tomu parku před nádražím se přezdívalo Sherwood. Jak se sešeřilo, začalo se tu vyskytovat spousta podivných existencí a protože s nimi jsme nic společného mít nechtěli, posunovali jsme se s časem lavičku od lavičky po současné (už si nepamatuju, jak se jmenovala tenkrát) Wilsonově ulici směrem od nádraží k Václaváku. Pomalu, ale soustavně. A zanedlouho byla v naší blízkosti ona škaredá hranatá budova, ve které tehdy sídlilo tzv Federální shromáždění.
Aniž by nás napadla nějaká souvislost, začali jsme prozpěvovat písničku V + W Hej pane králi. Paradoxní bylo, že jsem text opsal z nějakého zpěvníku tuším pro 7. třídy ZDŠ (určitě pro ZDŠ) a pod textem byly dva odstavce pojednávající o angažovanosti a politické významnosti písně ve třicátých letech. Znáte ji? Že ne? Jak z textu vyplyne, zdaleka nejste sami a pro pochopení dalších dějů zde musím uvést text tak, jak si jej pamatuji i po těch letech:
Bereme na potaz učené bakaláře,
et item rektory, et item doktory,
proč jenom chudák trhan patří do žaláře,
když mezi boháči jsou taky potvory.
Kdyby nás chudáky lépe znal pan král,
snad by nám odpověď dal:
Hej pane králi, nebuď líný,
vem si hadry a jdi mezi lid,
uvidíš, co je živořit z dřiny,
uvidíš za den tolik špíny
do smrti nebudeš mít klid.
A vůbec velkomožní páni,
přijďte se na nás podívat,
vy páni, kteří jste tím vinni,
že bída z lidí lotry činí,
že vlky z lesů žene hlad.
Myslete si, že jsme jen lůza,
že se nás nemusíte bát,
až jednou přepadne vás hrůza, až vám pod okny začnem řvát:
Hej, křečkové a bařtipáni,
je čas, budeme účtovat,
pánové, sami jste tím vinni,
že bída z lidí lotry činí,
že nás proti vám žene hlad!.
Opravdu nás vůbec nenapadlo, že sedíce dvě lavičky od „Federálu“ bychom takové písně ve vlastním zájmu zpívat opravdu neměli. Zkrátka ještě jsme nedozpívali a už tam byli. Dva opásané exempláře Veřejné nebezpečnosti. Povinná perlustrace, povolán autostroj s příslušnými znaky, my do něj narváni a já zůstal v šoku neschopen reakce po výhružce pronesené jedním z opásaných :
„To vám přijde draho, zpívat Kryla přímo před Federálním shromážděním.“
„Ale pánové, to nebyl Kryl, ale Voskovec a Werich…“ odvážil jsem se námitky, ale dostal jsem po hubě a bylo na mě zařváno:
„Oni vám to na Bartolomějské vymlátí z palic…“
Transportováni na jmenovanou adresu jsme byli eskortováni a doručeni do kanceláře, kde posedávali dva pánové v civilu, velice blahobytně a shovívavě na nás hleděli.
„Tak co nám k tomu řeknete?“ Ozval se pán sedící u jednoho stolu po povinném hlášení uniformovaného, oč kráčí, kontrole občanek a pomalého zapsání všeho možného.
„Inu, že jde o omyl. Ta píseň nebyla od Kryla, naopak byla to jedna z nejangažovanějších písní Osvobozeného divadla a pánů Voskovce a Wericha. Dokonce byla uvedena ve zpěvníku pro (tenkrát jsem to věděl určitě) třídy ZDŠ i s komentářem o její angažovanosti.“
„Takže vy jezdíte na vandry a zpíváte angažované písně? Komu to chcete vykládat?“
„No, všechny ne, ale tahle je moc hezká…“
„Takže vy tvrdíte, že ji máte ze zpěvníku pro ZDŠ, a že to není Krylova píseň, je to tak?“
„Přesně tak.“
„No, takže vám nebude vadit, když se do toho zpěvníku podíváme, že ne?“
,,Ale vůbec ne, vy ho tady máte?“
Podíval se na mě velice trpělivě a útrpně. „To jistě ne, ale samozřejmě ho během chvilky dokážeme sehnat.“
Kde a jak ho sháněli, netuším, ale nás zatím vyhodili na chodbu, kde na nás opásaná existence hleděla jak na něco, co přijde do polévky. Po drahné době se supěním dorazil další uniformovaný a v ruce držel kýžený výtisk. Zavolali nás do kanceláře. Roztomilý pán se usmíval jak měsíček na hnoji a podával mi knížku se slovy : „Tak mi tu písničku nalistujte.“ A měl věc za hotovou podle výrazu. Poslechl jsem, píseň jsem nalistoval a položil zpěvník před pána. Jeho výraz byl k popukání, zejména , když se dočetl v textu k těm dvěma odstavcům, kde byla píseň do nebe vynášena za svou angažovanost.
Do telefonu zařval nějaké jméno a za minutku vefuněl do místnosti jeden z těch, co nás sebrali.
„V hlášení jste uvedl, že zpívali Kryla“
„No jasně, jednoznačně to byla silně protistátní píseň, tak od koho jiného by tihle“ - ukázal na nás bradou - „mohli zpívat protistátní písně?“
Pán mu položil před nos knížku a palcem mu ukazoval ty dva nešťastné odstavce. Výraz toho nešťastníka si budu pamatovat do smrti. „Odchod,“ zavelel pán a uniformovaný nás opustil.
„Co tady ještě děláte?“ zařval na nás najednou a prstem štítivě posunul občanky na roh stolu. „Ještě jednou mi přijdete do ruky a uvidíte ten mazec. Ze mě si srandu nikdo dělat nebude!“
Sice jsem chtěl namítnout, že srandu si z něj patrně ztropil jeho podřízený, ale výjimečně jsem moudře mlčel. Sebrali jsme občanky a hotovili se k odchodu. „Ten Kryl vás jednou přijde draho!“ zařval silně nelogicky a - vyhodil nás.
Na nádraží jsme dorazili drahně po odjezdu vlaku a představa, že strávíme víkend v Jeseníkách, byla v háji. Ale nevadilo nám to. Vrchovina je taky nádherná…
Mimochodem, nezdá se vám, že ten text je dost nadčasový? Ještě, že mě dneska za prozpěvování na ulici nemůžou sebrat, někteří by to udělali rádi. Třebas bych to mohl zkusit na Chodově nebo v Průhonicích…
