Článek
Poměrně houfné diskuze vyvolávají články, které se dnes kriticky staví k životu za předchozího režimu. A k mému zděšení jsou to většinou reakce odmítavé, tedy popírání toho, jak se tehdy skutečně žilo a vynášení socíku až do nebes. Já absolutně nechápu argumentaci lidí, kteří tyhle diskuzní příspěvky píšou. Copak už si nikdo neuvědomuje, že na tom režimu to nejmenší, co se dalo najít, bylo to, že jste si neměli čím utřít zadek? Že to poslední, co bych kritizoval, je to, že někde nebyly pomeranče? To byly přece jen nepatrné projevy toho, co se v této zemi dělo a kdo ji řídil a jak. A proč… Ale dost úzce to spolu souvisí…
Totiž nejdřív, než vůbec soudruzi mohli nastolit svoji tak chválenou a blahobytnou dobu socíku, museli udělat několik věcí, které jim to umožnily. Za prvé museli mít výrobní základnu. Tu si opatřili jednoduše - masovou krádeží s puškami v rukou a se Sovětským svazem za zadkem. Co to tuto zemi stálo, kolik nesmírně chytrých a šikovných lidí muselo utéct za hranici, protože jim šlo doslova o život, nikdo nespočítá. A nikdo nespočítá ty škody, které to způsobilo. Ono - při vší úctě k dělnické třídě (jejíž dlouholetou součástí jsem byl) - dělníci sice umí spoustu věcí udělat, ale ne moc věcí vymyslet - na to je totiž třeba vzdělání.
Potom si museli opatřit potravinovou produkci - opět násilím a s puškami v ruce. Kolik lidí tehdy okradli o celoživotní práci mnoha generací, dneska už nespočítáme. Kolik životů stála kolektivizace zemědělství, se asi dohledat někde dá, ale ty největší škody jsou úplně jinde - úplně se totiž zpřetrhala vlastnická struktura a pak - generační výměna na zemědělských usedlostech a statcích. Totiž když vám sebrali statek a rodiče v nejlepším skončili někde jako obyčejní dělníci zemědělští, nic děti těch rodičů nenutilo následovat jejich cestu a hospodařit. A tak pozdější dědici půdy v restitucích už v druhé generaci nemají k zemědělství žádný vztah a drtivá většina z nich by nikdy dělat na pole nešla. To se soudruhům povedlo dokonale a následky tu máme ještě dnes… a budeme mít ještě strašně dlouho.
Potom si museli vychovat ,,kádry“, tedy lidi oddané straně a v jejím jménu ochotné dělat jakákoliv opatření, která strana považovala za nutná bez ohledu na jejich zákonnost, či společenskou nutnost. A začalo se ve školství, kdy se vyhazovali slušní a vzdělaní učitelé na všech stupních škol a výchovy mládeže se ujali narychlo vybraní mládežníci oddaní straně a jejím ideálům, bohužel bez jakéhokoliv pedagogického a odborného vzdělání. Podstatná nebyla zkušenost, odbornost, ale oddanost ke straně. A to procházelo napříč odvětvími - soudy, armáda, bezpečnostní složky, školství…Výsledek byl tristní - na vedoucích místech všech stupňů se neobjevili lidé, kteří problému rozuměli a uměli ho řešit, ale lidé, pro které byl nejdůležitější příkaz strany - byť i sebeblbější. Neboť strana měla pravdu vždycky, i když ji neměla. Jak jinak by se mohl nedoučený holič stát důstojníkem (majorem, což byla hodnost, na kterou už byla potřebná vysoká škola) a z něj vedoucím ekonomickým pracovníkem podniku služeb (můj vedoucí zahradnického sektoru v Komunále).
Na druhou stranu tenhle postup vedl k neuvěřitelnému plýtvání lidským potenciálem - tisíce šikovných inženýrů, doktorů, profesorů, vědců a techniků byly přinuceny živit se něčím úplně jiným, než by odpovídalo jejich vzdělání. A tak - podle úsloví mého tatínka - zatloukali hřebíčky za čtyřicet haléřů, místo aby vymýšleli kam a jaký za korunu šedesát. Co všechno tihle lidé mohli za dobu, co pracovali v kotelnách, sběrnách, zahradnictvích a jánevímkdevšude udělat pro společnost dobrého, už nikdo nespočítá. Nikdy. Nikdo nespočítá, kolik strojů zůstalo nevyvinutých, kolik domů nepostavených, kolik lidí zničili ve školách mizerní ale angažovaní učitelé, tohle nikdo nikdy nespočítá. Na dráze se mnou jezdil jako vlakvedoucí doktor přírodních věd a doktor medicíny - dva doktoráty v jedné osobě a konal funkci vlakvedoucího.
No a pak zákonitě strana začala dělat chyby a ty chyby se dřív či později ukázaly v běžném životě. Zejména v ,,plánovaném hospodářství" jich bylo jako máku a byly stále. Vyrobit jsme museli všechno, protože od nás nakupovali málo a to málo, co jsme utržili v devizách, muselo jít jinam. Takže například ne do nákupů toaletního papíru, který nám soudruzi též znormovali a určili pro jeho výrobu jen jednu fabriku v Harmanci. To je prosím jen příklad. Problémy byly prakticky se vším, na co jste si vzpomněli, protože prostě jeden stát nemůže vyrobit všechno, kor ne tak maličký, jako jsme my. A nakoupit venku jsme to nesměli. Logicky se tedy nedal srovnávat nábytek od nás s tím finským, televize z Oravy s těmi japonskými, gramofony z Litovle s těmi od Phillipse. I když tady bych se zastavil. Můj kamarád v té Litovli dělal na vývoji. Měli tam úžasné věci, jenže u nás by se jich prodalo tak tisícovka a tedy se s výrobou nepočítalo. Kamarád utekl do Holandska a vyvíjel tytéž gramofony u Philipse a tam už se samozřejmě v mnohatisícových sériích vyráběly. Kolik peněz mohl vydělat on sobě a republice, kdyby směl? A takhle to bylo se vším u nás. Proč?
Odpověď je jen jedna - hověla si pod vědomím všemocnosti a vševědoucnosti v tom baráku na vltavském nábřeží. UV KSČ. Spolek vševědoucích a neomylných, o nichž se prostě pochybovat nesmělo a tedy nepochybovalo. Demokracie má jednu úžasnou výhodu - pokud se u voleb spletete, což se může stát, nemusíte už toho vola zvolit podruhé. Dokonce ani v případě, že se jako vůl jeví jen vám. A že tedy vůl jste vy a ne on. Ani v tom případě vás nikdo nemůže donutit toho člověka zvolit podruhé. Ale to, že si strana dala hned na začátku do vínku jedinou vedoucí sílu znamenalo jediné - monopol moci. A to je spolehlivá záruka pádu této moci. Protože chyb strany a nedostatky ve společnosti se začaly projevovat otevřeně ( všichni pamatujeme ten skrytý odboj v hospodách a podobně), strana samozřejmě bránila ten svůj monopol represí - jinou možnost neměla. Obhájit ho argumenty nemohla, nebylo takových. Důsledky opět pamatujeme mnozí a ti , co tvrdí, že to tak nebylo, vědomě lžou.
Zase se vyhazovalo z práce, zase se zakazovala publikační činnost, zase se zakazovalo hrát a zpívat, zase byli lidé násilím vypuzováni z republiky, zase se vyhazovalo z vysokých škol a zase se na ně nemohli dostat lidé, kteří smýšleli jinak, než velela oficiální stranická linie. A zase se zavíralo do věznic za kdeco, kdy v pozadí vždy trčel nesouhlas postižených a jeden ze způsobů, jak je izolovat od společnosti. A to vše se dělo buď na přímý příkaz strany, nebo z ještě horšího důvodu - někdo mocný si myslel, že někdo ještě mocnější se bude dívat, když on tohle udělá.
Jsme lidé, stvoření od začátku jako svobodně myslící a jednající. Pokud nemůžeme jednat svobodně a myslet svobodně, pak už je sporná i ta položka lidé - to je pouhé označení biologického druhu. Lidé od hospodářských zvířat by se měli čímsi lišit. Jen trouba hospodář týrá dobytek hladem, žízní a zimou - neměl by z něj takový užitek. A drtivé většině z těch , co tu chválí socialismus, stačily právě tyhle atributy k tomu, aby ho chválili - měli co jíst, měli kde bydlet a měli klid. Jak ten tažný dobytek - nažrat a lehnout a odpočívat. Jak se poznají lidé? Že přemýšlí, třeba špatně, že rozhodují sami za sebe, třeba špatně, že poznávají byť i tisíckrát poznané. K svému pocitu, že jsem člověk, potřebuji daleko víc, než nažrat a lehnout. Proto nikdy socialismus a nic s ním společného chválit nebudu…
