Článek
Pacifisté mají jasno: Život je cennější než cokoliv jiného. Historie však ukazuje, že ani naprostá kapitulace život zachránit nemusí. Příkladem zde budiž holocaust nebo Katyň. Pacifisté Daladier a Chamberlain svým appeasementem v Mnichově dodali Hitlerovi sebevědomí k rozpoutání 2. světové války. Z uvedených zkušeností vyplývá, že pacifismus může být dokonce zhoubný.
Pacifismus se stal populárním v 1. světové válce. Vojáci na obou stranách západní fronty měli pocit, že ta válka je nesmyslná, protože nikomu nic nemůže přinést. Vznikl narativ, že na naší straně fronty drží zbraň táta od rodiny, ale na protilehlé straně je také táta od rodiny, že by bylo nejlepší obrátit zbraň proti vlastním generálům, kteří je do toho „mlýnku na maso“ nahnali.
Je tento narativ pravdivý? Domnívám se, že nikoliv. Pro vysvětlení je třeba nejprve zvážit, co je válka a jaké jsou její příčiny. Válku si obvykle představujeme jako masové zabíjení, které se nějak samovolně rozběhlo v důsledku dějinného vývoje. Ve skutečnosti je válka zločin jako každý jiný a vznikla kvůli nějakému špinavému motivu, kterým je buď zbohatnutí na úkor jiného nebo touha po moci poháněná pýchou. Nejčastěji však obojí. K vykonání zločinu není vždy nutné zabíjet. Když nacisté v roce 1938-39 obsadili Československo, strach byl tak veliký, že zabíjet ani nebylo nutné. Podobné to bylo, když nás v roce 1968 obsadili Rusové. V obou případech byla na našem území válka. Každá válka je extrémní křivdou bez ohledu na to, zda ji provází zabíjení.
Je-li válka zločinem, je správné se s ním smířit? Měla by policie kvůli riziku zabití policistů přestat stíhat zločince? Pacifismus pravděpodobně vznikl nesprávným pochopením biblického Ježíšova výroku: „Milujte své nepřátele… Tomu, kdo tě uhodí do tváře, nastav i druhou. (Luk. 6, 27-29)“. Nastavit agresorovi svou tvář a přetrhnout tak řetěz pomsty, může být projevem mravní velikosti. Nastavit tvář někoho jiného je však znakem nejvyšší podlosti. Nelze se tedy nikdy smířit se zločinem, který byl učiněn někomu cizímu.
Kdo nese za válku odpovědnost? Ve starověku a středověku to byl panovník, který usiloval o získání co největšího území a posílení své moci i bohatství. Totéž platilo pro absolutistické monarchie. Nicméně monarchové či vůdcové si byli vědomi, že úspěch ve válce závisí na iniciativě jejich poddaných. Potřebovali, aby občané považovali válku za svou věc. K tomu jim posloužil nacionalismus, který ve válce způsobuje, že národ touží po opojném pocitu vítězství a národní hrdosti, což je, jinými slovy, pýcha. Z historie obou světových válek víme, že nacionalismus vede k fanatismu. Nacionalismus vytváří davové šílenství, kdy člen davu rezignuje na osobní odpovědnost.
Podvolení nesmí být nikomu vnuceno. Společenský řád vyžaduje zločin potírat. To platí i pro zločin války. Když chce někdo dosáhnout „míru“ za cenu podvolení se, podporuje tím agresora v páchání dalších zločinů.
