Článek
Ne, není to včela. Je to kakofonie tichých vibrací a občasných pípnutí, které vycházejí z rukou lidí kolem mě. Dívám se na stoly, kde sedí dvojice, čtveřice, celé rodiny. A co dělají? Každý zírá do svého obdélníku světla. Občas někdo zvedne hlavu, prohodí dvě slova, spíše jako formalitu, a pak se znovu ponoří do digitálního oceánu. Co to s těmi lidmi dneska je?
Víte, kdysi jsme se bavili. Dívali jsme se jeden druhému do očí, vnímali grimasy, drobné pohyby rukou, ty nuance, které dělají z rozhovoru umění. Dnes? Dnes se mluví s pauzami, kdy se kontroluje notifikace. Smích je často jen reakcí na vtip, který se zobrazil na displeji, a ne na něco, co řekl člověk sedící naproti. Zmizela ta spontánní jiskra, to plné ponoření se do přítomného okamžiku s druhým člověkem. Vše je přerušováno, fragmentováno, neustále ověřováno v paralelní realitě.
A nejen v kavárně. Jdu po ulici. Lidé klopýtají, narážejí do sebe, přecházejí na červenou. Proč? Protože jejich pozornost je roztříštěna mezi krok vpřed a nekonečné scrollování. Zdvořilost? Ta se jaksi vytratila. Dveře se už nedrží, omluva za strčení je luxus. V autobuse hraje každý svou muziku, často nahlas, bez ohledu na okolí. Veřejný prostor se stal prodloužením soukromého, kde se pravidla slušného chování rozplynula v éteru individuálních potřeb.
A ta neustálá nespokojenost. Všichni chtějí víc, lépe, hned. Dřív jsme se radovali z maličkostí, z obyčejného, klidného dne. Dnes? Dnes je všechno málo, všechno je pomalé, všechno je nedostatečné. Sociální sítě, ty výkladní skříně „dokonalých životů“, jen prohlubují pocit, že ten náš vlastní je bezcenný. Srovnávání se s filtrovanou realitou cizích existencí vede jen k zášti, závisti a permanentnímu pocitu, že nám něco uniká.
Mění se i hodnoty. Mluví se o autenticitě, ale zároveň se na každém kroku předvádíme, snažíme se být někým jiným, než jsme. Mluví se o udržitelnosti, ale jednorázové kelímky a věčná spotřeba vítězí. Mluví se o hlubokých pocitech, ale vyjadřují se emotikony. Je to rozpor. Velký, křiklavý rozpor mezi proklamacemi a činy.
Možná je to jen stárnutí, ta typická nerudnost, o které jsem nedávno psal. Ten pocit, že „za mých mladých let to bylo lepší.“ Ale něco mi říká, že tentokrát je to jiné. Že se skutečně něco láme v základech mezilidské interakce. Že to, co jsme považovali za samozřejmé – úctu, plnou pozornost, trpělivost, klid – se stává vzácnou komoditou.
A tak sedím v kavárně, dopíjím kávu a pozoruji ten zvláštní, nový svět. Svět, který je plný spojení, a přece tak prázdný. Svět, kde každý má názor na všechno, ale málokdo se skutečně poslouchá. A dál si kladu tu otázku, co se vznáší nad každým rozhovorem přerušeným vibrací telefonu, nad každou zamračenou tváří hledící do obrazovky: Co to s těmi lidmi dneska je? A odpověď se ztrácí někde mezi řádky digitálních zpráv a mlčenlivým bzučením mobilů.
