Článek
Vstával jsem v půl osmé. Nezvykle dlouho. Jen co se proberu, přehlédnu k lékům. 7 prášků - ranní dávka jako obvykle. Poctivě rozšroubuji uzávěry, vymačkám blistry a odpočítám na dlaň. Smrtící dávku vložím do úst a zapíjím vodou. Na lačno, jak jinak. Žaludek mi nepoděkuje, ale snídat kvůli tomu nebudu. Je pozdě a vlastně nemám po ránu ani hlad, je zima.
Je zima a jaro už bylo, kráčíme pozadu… vzpomenu si na písničku Petra Skoumala. Génius. Škoda, že už tu není s námi. Zapínám televizi a ladím Óčko expres. Jediná hudební stanice, která mě ještě neirituje. Po nezvykle dlouhé chvíli naskakuje blok reklam a má pozornost poklesá. Automaticky přelaďuji mozek a přemýšlím, co dnes budu dělat. Je pátek a nemám žádné povinnosti. Měl bych si uklidit. Nechce se mi, stejně žádnou návštěvu nečekám.
Po nezbytné ranní hygieně zjišťuji, že reklamní blok v televizi skončil. Bytem se line hudba, která mi není nepříjemná. Vysvitlo slunko a já mohu pozhasínat noční osvětlení. Otevírám okno a nastavuji slunci své po noci ztuhlé tělo. Bude hezký den. Poslouchám hudbu a zběžně prohlížím zásoby. Nahlédnu do lednice, co dnes budu jíst. Vařit se mi nechce a něčím studeným se odbývat taky ne. Nezbývá, než si zajít do restaurace. Výběr stravovacích zařízení není velký, ale nedaleko je kulturní a společenské centrum s dostatkem možností, jak se najíst a ještě si nakoupím. Zvážím své finanční možnosti a rychle se rozhoduji. Půjdu do nákupního centra s celým patrem restaurací, tam si vyberu. Vstupuji do rozlehlé jídelny a přemýšlím, na co bych měl dnes asi chuť. Z celého sortimentu restaurací začínám u české kuchyně. Tak ta ne. Už ji mám dostatečně prozkoumanou. Zastavuji se u stánku hned vedle. Asijské bistro. To je ono! Dnes si mohu dovolit trochu experimentovat. Vybírám si na světelné tabuli z asi 30 jídel to, které se mi líbí, ale zároveň bych chtěl minimalizovat riziko zklamání. Vybral jsem si. Přistupuji k pokladně:
„Co si dáte, pane?“, zeptá se mladík se silným asijským přízvukem.
„Kachnu na medu! S rýží!“
„@&#!%!&&!!“ zvolá dozadu do kuchyně.
Zatímco se rozjíždí koncert asi tří kuchařů, připravuji si tác. Beru si celý příbor, hůlkám nevládnu. Po několika minutách čekání je jídlo hotové.
„Prosím, pane!“
Odnáším tác s jídlem a hledám volný stůl. Po chvíli bloudění usedám a dávám se do jídla. Příborem odděluji jednotlivé kousky kachny a namáčím je do medové omáčky. Přibírám rýži. Asi za 10 minut jsem s jídlem hotov. Beru a odnáším tác. Odcházím. Byla výborná!
