Článek
Rodiče jsem nenáviděl. Nikdy v ničem neměli pravdu. Nemohu jim mít to za zlé, zažili válku, hlad, nadchli se pro komunistické ideály, rovnostářskou společnost, a tak to taky dopadlo. Vše dobré, co mi mohli předat, mě naučili do třinácti let věku. Pak už to bylo jen oboustranné trápení, které se s časem jen zhoršovalo. Od třinácti let jsem si tedy zvykl „jet vlastní kolej“ a spoléhat se především sám na sebe. Ačkoliv jsem rodné hnízdo neopustil, ani nemohl, rodina mi vždy posloužila vzorem „jak se to nemá dělat“, další zkušenosti a „výchovu“, jsem čerpal mimo rodinný kruh. Nebylo to vždy snadné, ale ty roky, kdy jsem se ještě nemohl postavit na „vlastní nohy“, stály za to.
Proto mi nepřišlo divné, že mě z vysoké školy vyhodili, že v prvním zaměstnání mě nedosadili hned na funkci vedoucího, ačkoliv jsem na to pomýšlel a spousta mnoha dalších ústrků a drobných křivd, které jsem sice velmi těžce nesl, ale s odstupem času mě posouvala kupředu. Učil jsem se „za pochodu“.
To mi zůstalo. Naučil jsem se učit. Z chyb, nedostatků svých, z nedostatků druhých. Všechno se hodí. Není to snadné, ale snaha stojí za to. Jak říkají angličané: „Learning has bitter roots, but sweet fruit“, nebo tak nějak.
Zároveň se s touto schopností vyvinula i potřeba okamžitě se o své poznatky s někým podělit. Hlavně kvůli tomu, aby dotyčná osoba netrpěla a ušetřila si zbytečná životní, hlavně lichá, rozhodnutí.
Není to snadné, ale po několika tápajících rocích tomu lze přijít na chuť. Jen se nebát.
Proto mě vždy udivuje, jak si kdo dokáže ničit život, nedá si říci a neustále si stěžuje (zdravím přispěvatele). Své rány jsem se naučil lízat o samotě. Příště už to neudělám, říkal jsem si vždy po takové zkušenosti. Metoda pokus omyl. Nedalo se nic dělat, byl jsem na všechno sám a to mi zůstalo také.
Proto se podivuji nad všemi těmi články na médiu.cz, všechny ty stěžovatelky a stěžovatele, kteří nám prošlapávají ty slepé uličky poznání, maminky na mateřské, které nemá kdo poslouchat a které si nadělaly kupu dětí, které nemá kdo živit.
Nemají mléko? Problém! Vlak měl zpoždění? Problém! Dovolená se posunula? Tak to už je přímo KATASTROFA!
Buďte, prosím, tak laskavi a kroťte své hormony a vypouštějte do veřejného prostoru také někdy něco pozitivního. Přece jenom, člověk potřebuje i tu pozitivní motivaci a nějaké ty pozitivní vzory, že?
Na závěr se vám musím také k něčemu přiznat. Zařadil jsem se mezi vás. Mám také frustraci.
Jsem frustrovaný z frustrátů!
