Článek
Vyrůstal jsem za socialismu. Převážnou část mého pubertálního období formovala normalizace. Kromě řezníků a zelinářů jsme si byli všichni více méně rovni. Kdo nebyl zrovna v opozici, měl se relativně dobře. Zpravidla měl kde bydlet, měl zaměstnání, někteří rodinu, vůz a víkendový příbytek. Revoluce v roce 89 mě zastihla na počátku dospělého věku. Měl jsem práci, kterou jsem si sám vybral, která mě bavila, stavěl jsem si družstevní byt. Ve straně jsem nebyl.
Svůj první milion jsem získal, když jsem se rozhodl svůj pracně o víkendech budovaný byt prodat. Bylo krátce po revoluci. Práci jsem měl slušnou, s ní i nadprůměrný příjem. Rozdíly mezi profesemi ještě nebyly až tak markantní a sociální nespravedlnost byla pouze na počátku. Nastěhoval jsem se do bytu rodičů, ve kterém jsem vyrůstal, zatímco rodiče, jakožto penzisté, se přemístili na svůj, již dříve zmiňovaný, víkendový příbytek. Všichni jsme byli spokojeni. Nejvíce nepohodlí jsem zažíval já, který se musel starat o svěřený byt 3+1, udržovat ho v provozuschopném stavu a platit výdaje. Tou dobou jsem měl i vlastní vůz, peníze z prodeje bytu jsem výhodně investoval do podílových fondů. Ve volném čase jsem cestoval po světě, o založení rodiny jsem nepřemýšlel, užíval jsem si svobody. Tou dobou padlo rozhodnutí, že rodiče natrvalo přesídlí na víkendový dům, který byl ostatně za tím účelem budovaný, do Prahy budou jezdit pouze na „návštěvu“ a do té doby jejich byt, který jsem dočasně obýval, přepíší na mě. Stal jsem se majitelem svého druhého bytu s veškerými právy, jak s ním nakládat.
Jak již jsem zmiňoval, byt 3+1 byl pro samotného člověka příliš velký, vzhledem k potřebám a nárokům na údržbu a provoz. Pohled na mé portfolio podílových fondů, ve kterých jsem měl uloženy peníze z prodeje prvního bytu mě naplňoval optimismem. Přivykl jsem svobodě, životu s minimem povinností a závazků a rozhodl se byt prodat. Sváděl jsem sice před tímto závažným rozhodnutím, vnitřní boj, ale jak čas později ukázal, bylo to rozhodnutí výhodné. Převážnou většinu utržených prostředků jsem opět investoval a malou část si ponechal v hotovosti na osobní potřebu. Přestěhoval jsem se do podnájmu. Dále jsem cestoval po světě, užíval si svobody, ještě doposud relativního mládí a myšlenky na založení rodiny mě naplňovaly úzkostí. Na svém životě jsem nehodlal nic měnit. Byl jsem spokojený. Měl jsem vůz, pravidelný příjem a již poměrně dost volných prostředků, které se mi zhodnocovaly a bydlel v PODNÁJMU. Dědice jsem neměl, ale do budoucna jsem to již tak striktně nezavrhoval. Přece jenom…
Jednoho večera, při další spanilé jízdě za zábavou, jsem zavítal do jednoho ze známých pražských divadel. Vůz jsem nevyužil. Ostatně vlastnictví vozu v Praze je přinejmenším sporné. Ostatně jakékoliv vlastnictví vozu. Problémy s parkováním, pojistky, kontroly, známky a bůhví co všechno ještě, co vás stojí pouze nervy a peníze. MHD je v Praze jednoznačně výhodnější. Po všech stránkách. Hustá síť, pravidelný a laciný provoz. Naučil jsem se myslet ekologicky.
Po skončení představení jsem se v pozdních večerních hodinách musel dopravit domů. Vyrazil jsem tedy k nejbližší zastávce tramvaje a vyčkával příjezd spoje. Stál jsem na okraji vozovky, mezi mnou a refýží projížděla nějaká auta. Opodál byly zrovna semafory, takže co chvíli se provoz přede mnou zastavil. Při jedné takové „červené“ na křižovatce zastavilo právě přede mnou ostře žluté, nablýskané Ferrari. V něm samotný mladý muž přibližně v letech, kdy já jsem udělal první rozhodnutí s prodejem svého bytu. Tělem mi proběhla ostrá závist. Nebylo by lepší sedět teď ve vyhřátém, nablýskaném Ferrari, než se třást zimou při čekání na tramvaj? Neudělal jsem přeci jen v minulosti nějaké špatné rozhodnutí? Neměl jsem více „tlačit na pilu“. Vždyť co by mi vlastnictví takového Ferrari přineslo za benefity? Jistě vyšší společenskou prestiž, jistě i přízeň těch nejkrásnějších dam a já stojím na refýži? Ale pak jsem si uvědomil všechny problémy spojené s vlastnictvím takového vozu, všechny problémy s dopravními zácpami a stáním v kolonách a na červené, které se nevyhýbá ani Ferrari, ani laciným vozům a závist opadla. Ne, viděl jsem kus světa, zažil spoustu zábavy, založení rodiny se už nebráním, peníze mám.
Jsem SPOKOJENÝ!
