Článek
Bylo nebylo, dávno tomu. Studoval jsem na gymnáziu. Mezi jeden z hlavních zájmů, který nás, vrstevníky, spojoval, patřila hudba. Poslouchali jsme kde, co. Nejčastěji Rádio Luxembourg, Ö3, desky západní provenience, kupované na burze, nebo přivezené těmi šťastnějšími ze Západu.
Často jsme si je půjčovali, a tím rozšiřovali okruh svých přátel a sympatizantů se Západní, převážně rockovou, hudbou. Alespoň se poznalo, „kdo je kdo“. Hlavně už neposlouchat to, co šlo v rádiu a televizi. Už žádní Gottové, Vondráčkové, Zagorové a jejich naivní, ideologicky zbarvené častušky. Pink Floyd, Genesis, The Beatles, Yes! To byla naše volba!
Scházeli jsme se u toho, kdo měl lepší aparaturu a zrovna volný byt. Jeden si ji zbastlil ze stavebnice z Hi-Fi klubu, druhý (ten šťastnější) si ji přivezl ze Západu. Třetí musel vzít za vděk domácí proveniencí.
Chlastali jsme pivo a spřádali plány. Byla to doba i nepočetných výletů do přírody. S kytarou, jak jinak. Ale! Žádné táborové ohně, žádná Dajána a Bedna od whisky. Wish You Were Here! Rovnou natvrdo.
Musím podotknout, že v útlém mládí, právě pod dojmem nemnohých setkání u táborového ohně na pionýrských táborech, jsem nějaké lekce hry na kytaru absolvoval. Základy jsem tedy měl. Ale kdo by chtěl vybrnkávat Maláta? Já jsem chtěl hoblovat a balit holky!
Nu což, naučil jsem se aspoň znát noty, základy teorie a jak se drží kytara. Zbytek, akordy, jsem se naučil od kamaráda. A mohli jsme hrát!
Nutno rovněž podotknout, že ten, kdo určoval repertoár našeho hraní, byl kamarád. Byl to téměř profesionál. Učil se na housle a amatérsky hrál ve folklórní kapele. Byl všestranně hudebně nadaný. Dnes by se řeklo multiinstrumentalista. To on zajišťoval přepis všech hudebních perel do not a jejich následné secvičení. Jednoduše mi to „natloukl do hlavy“. Rozhodně jsem neměl takový hudební talent, jako on a byl v našem hudebním tělese spíše jen závislý hráč. Žádná hudební kreativita se u mě nekonala. Můj um spočíval v něčem úplně jiném.
Secvičili jsme repertoár, který trval asi hodinu. Občas jsme se scházeli u něj, secvičovali nové písně a hráli staré. Jen tak, pro radost. Život v temném komunismu nebyl snadný, tu a tam jsme potřebovali trochu rozptýlit a pozvednout náladu skomírajícího ducha tím, že jsme si zahráli písničky ideologicky nezabarvené. Trampské písně nás nebraly. Byli jsme fanatici. Co taky jiného? Každý, kdo zažil dobu komunismu a uvědomoval si všechny jeho nedostatky, vám to určitě potvrdí.
Při jedné takové jam-session, kdy jsme hráli, pili pivo a spřádali plány na šťastnější život, došlo k tomu, že kamarád, říkejme mu Petr, pod dojmem náhlého vyplavení hormonů (spíše piva) začal hrát zcela novou píseň. Píseň, kterou ještě nikdo nikdy neslyšel, kterou nikdo nikdy nehrál. Píseň krásnou, až sluch přecházel. Píseň která zahrnovala všechny naše tehdejší zkušenosti. Píseň o lásce, píseň o svobodě, píseň o zradě. Asi v polovině písně, která ještě neměla slova, na mě Petr zavrčel: „Přidej se, dřevo!“.
Píseň o lásce, píseň o svobodě… Co já s tím? Se svým C, D, G a jedním rytmem? Nezkazím to? A tak jsem to zkusil. Nesměle, ale zkusil! Píseň o svobodě, a ono to sedělo! Bytem se rozezněla píseň svobody, touhy, nenávisti a zrady. Bylo v ní všechno.
Po několika dnech jsme k ní vymysleli společnými silami slova. Stala se naší nejoblíbenější a vždycky jsme si ji nezapomněli zahrát. Byla to píseň, která ztvrzovala naše přátelství, sny a touhy. Píseň bratrství.
Naše cesty se rozdělily. Je to už spoustu let, uteklo v řekách mnoho vody, ale hraju si ji dodnes. Zvlášť, když je mi teskno, cítím se sám a padá na mne všechna tíha světa. Dodává mi sílu, nechá myšlenky plynout a umožní jít zase dál. I když jsem ji nesložil a byl jsem jen doprovod. Mám rodinu, děti, spokojený život, ale na tuto hymnu mládí nikdy nezapomenu. Je to můj svatý grál. Každému přeji ze srdce, aby si takový našel. Aby v těch těžkých chvílích našel důvod proč jít dál. A začalo to tak hloupě. Jen jako doprovod někoho schopnějšího…
A tak, až od někoho kdo vás převyšuje zaslechnete „Přidej se, dřevo!“, přidejte se. Přece nebudete za brzdu.
