Článek
To jsem se vám jednou takhle rozhodl, že půjdu do kina. Jako penzista mám slevu, proč ne? I přes hafo povinností, které dnešní penzista má, mám čas na zábavu. Té mám vyhrazeno odpoledne. Vybral jsem si titul, shodou okolností trhák, a zakoupil vstupenku přes web na dobu kolem druhé hodiny odpolední. Všední den. Zvolil jsem nedaleké multikino a protože jsem vstupenku kupoval v předstihu, čekal jsem na den „D“. Mezitím jsem dělal spoustu jiných věcí, které dnešní penzista má na starosti. Nakupoval, vařil, pral, uklízel a také, světe div se, odpočíval. Nastal den „D“.
Krátce po poledni jsem se vydal na metro. Po čtyřech zastávkách přeplněným metrem jsem dorazil na místo. Výstup z metra ústí přímo do vestibulu nákupního centra. Překvapily mne davy lidí, proudících oběma směry. Davy všech možných profesí, věkových struktur a pohlaví. Poněvadž jsem zde již delší dobu nebyl, a cestu zapomněl, rozhodl jsem se důvěřovat informačním tabulím a směrovým šipkám, ukazujícím cestu k multikinu. Po asi deseti minutách svižné chůze a překonání několika podlaží, jsem dorazil na místo, před prostorem multikina. Patro, které je vyhrazeno vstupu do multikina, několika restauracím a nemnoha obchodům. Davy lidí zde už byly poměrně husté. Navyklý klidu periferie, jsem se jen těžko orientoval. Vyrazil jsem z domova poměrně dost brzy, a tak mám dost času se najíst. Volím McDonald´s. Aplikace pro objednávky zde z neznámého důvodu nefunguje, proto přistupuji ke kiosku (interaktivní obrazovka pro zadávání objednávek – pozn.autora). Po odbavení slečny přede mnou se dostávám na řadu. Vzhledem k tomu, že s tímto druhem objednávky nemám téměř žádné zkušenosti, podaří se mi požadavek zadat do systému až na několikátý pokus. Zvláště s placením kartou mám problém. Vzhledem k tomu, že je zde těchto kiosků povícero, naštěstí se na mne nikdo netlačí.
Odtrhávám číslo objednávky a sleduji obrazovku nad výdejním pultem, až se objeví moje číslo, abych si mohl jídlo vyzvednout. To jde poměrně rychle, prodral jsem se davem a pokrm si na tácu odnáším. Teď ještě vybrat místo k sezení. Všude je plno lidí a většina stolků je obsazená. Vzadu jedno nacházím. Usedám na barovou stoličku a tác s jídlem stavím před sebe na úzký pultík. Výhled není kdovíjaký. Před sebou pohled do hlubin nákupního centra, vzadu davy, vlevo davy a vpravo? Taky davy. Všude dav. Je tu neskutečný chaos. Batoh ukládám na volné místo na pultíku vpravo ode mne. Po chvíli přichází mladý pár a hledá místo k sezení. Vlastně jim svým batohem jedno místo upírám. Mám si ho dát na záda? Nebo pod nohy? Nezcizí mi ho někdo, když ho nebudu mít v dosahu? Jistě bych si zadělal na problémy. Dávám ho tedy pod nohy. Podaří se mi najíst. Už ani nehledám, kam se prázdné tácy odnášejí a opouštím místo. On to někdo uklidí…
Nezlomen dosavadním průběhem „zábavného“ odpoledne, dostávám chuť na zákusek. Vybírám si cukrárnu opodál a stavím se do fronty. Jednou jsem tu již nakupoval, a tak si v duchu vybírám karamelový pohár. „Máme 1+1 zdarma, dáte si?“, ptá se mě slečna, když se dostanu na řadu. Jindy bych takovouto nabídku neodmítl, je přece výhodná, ale dnes odmítám. Odnáším si karamelový pohár a opět hledám místo k sezení. Místa u cukrárny jsou z velké části obsazená a útulno tu rozhodně není. Všude chaos a neskutečný hluk. Musím obdivovat slečny, co tu dokáží pracovat. Mě by po jedné směně odvezli. Vybírám si jeden stůl. Vlevo fronta, vpravo koridor, kudy chodí návštěvníci, přede mnou další obsazené stolky a co je za mnou, se raději neohlížím. Po chvilce se opodál uvolní místo k sezení, které je poněkud stranou. Vyrážím, aby mi ho někdo neobsadil. Podařilo se a já s nedojedenou zmrzlinou usedám. Konečně aspoň trochu klidu!
Vyklidněn, navazuji oční kontakt se slečnou opodál. První příjemný okamžik dnešního odpoledne. Slečna po chvilce odchází a mně zbývá ještě trochu času. Rozhodnu se jít do sálu o něco dříve.
Kinosál je ještě prázdný, mám místo v poslední řadě u uličky. Škrábu se nahoru do poslední řady nahoru a značně se při tom zadýchávám. Problémy se srdcem. Ještěže je prázdno a já se mohu zhluboka a nahlas vydýchat. Po chvilce se kinosál začíná zaplňovat lidmi obtěžkanými kyblíky s popcornem a kelímky s colou. Strašný zvyk! Navyklí z kanape od televize. Protože sedím na kraji řady a sál se již začíná plnit, musím se co chvíli zvedat, abych uvolnil cestu divákům, sedícím dále za mnou. Jako poslední přichází pár středního věku, sedící bezprostředně vedle mě, vybavený kyblíkem s lupínky a kečupem. Světla zhasínají, představení začíná. Nejdříve čtvrthodinový blok reklam a upoutávek na nové filmy. Vybral bych si. Zdá se mi, že česká kinematografie má někdy i vzestupnou tendenci.
Reklamní blok skončil, po krátké pauze film začíná. Jako na povel se pár vedle mne dává do jídla. Namáčí lupínky do kečupu a žvýkají. Musím se trochu předklonit a ještě zakrýt oči, abych je ani periferně nemohl vnímat a nebyl rušen při filmu. Asi po čtvrthodině dojídají a já se mohu pohodlně usadit a v klidu dokoukat film… Po skončení filmu se návštěvníci houfně zvedají, a aniž by vyčkali na závěrečné titulky, hromadně opouštějí sál a já se musím pokaždé zvedat podruhé.
Zajímavý film to byl. Dá se říci i napínavý, nebýt přežvykujících diváků. Nicméně příště si počkám na Netflix. Spěšně odcházím z kinosálu a po paměti se vydávám k metru. Nikdy více!
NAPROSTÝ NEŘÁD.
