Článek
Přináší především jednu jedinou, nadevše ceněnou komoditu: Pohodlí. A to, prosím pěkně, ve všech svých degenerativních formách. Kdysi to byla módní záležitost, občasný ústupek estetice. Dnes? Dnes je to náboženství. A jeho největší přikázání zní: „Nechť je ti volno, když na tebe nikdo nekouká!“
Už je to dávno, co jsem řešil, jestli mi košile správně ladí s kravatou, nebo jestli mi kalhoty nedělají moc velký zadek. Dneska je hlavní, aby nikde nic netáhlo, neškrtilo a především – aby se to dalo prát na šedesát, protože na ruční praní nemám sílu ani trpělivost. A to je jen začátek.
Rána začínají v duchu optimalizace energetických výdajů. Proč se trápit s knoflíky, když existuje strečový pas? Proč se rvát do džínsů, když tepláky s vytaženými koleny nabízejí komfort olympijského sportovce v důchodu? Domácí „outfit“ je kapitola sama pro sebe. Jedná se o pečlivě vybranou kombinaci nejméně atraktivních, zato nejpohodlnějších kousků oblečení, které se za normálních okolností nesmějí objevit na veřejnosti. Staré vytahané tričko, trenky od partnera (nebo naopak, pokud už je partner taky v pokročilém stádiu pohodlí), a v zimě samozřejmě vlněné ponožky s dírou na patě. To je uniforma svobody.
Když se pak objeví nečekaná návštěva – nedej bože někdo z mladších rodinných příslušníků – nastává blesková operace „Kamufláž“. Během deseti vteřin se vytahané relikvie mění za „přijatelné“ tepláky (čisté!), a na hlavě se objevuje čepice, aby zakryla ranní chaos. Ale ruku na srdce, je to jen naoko. Vždyť víme, že jakmile se dveře zavřou, vracíme se do stavu beztíže a nekompromisního pohodlí.
A nejde jen o oblečení. Pohodlí se projevuje v každé sféře života. Místo tvrdých, designových židlí – polstrované křeslo, ze kterého se vstává s lehkým stenem, ale sedí se v něm jako v bavlnce. Konec výletů do hor, když sedačková lanovka a výhled z restaurace nabízejí stejný zážitek s minimem námahy. Proč jíst zdravě, když smažený sýr s tatarkou je tak… uklidňující? Pravda, pak bolí žlučník, ale to už je oběť na oltář hedonismu.
Tato mantra pohodlí je možná výsledkem let zkušeností. Léta, kdy jsme se honili za úspěchem, za dokonalostí, za uznáním. Teď, když už nikoho nemusíme ohromit, když už neusilujeme o povýšení a randění je dávno za námi, nastává čas, kdy je nám to jednoduše… jedno. Svět ať si běží dál, ať si mladí lámou hlavu s tím, co je zrovna „cool“. My už máme odcoolováno.
Je to hořké? Možná trochu. Vždyť kdo by nechtěl mít pořád třicet a pružné klouby? Ale v té nerudnosti a pohodlí je i jistá krása. Je to krása rezignace, krása autenticity. Když už mě nikdo nevidí, mohu být skutečně sám sebou. Bez pretentu, bez masky, v maximálně vytahaném svetru a s nohama nahoře. A v tom je, přiznejme si, jisté osvobození. A vlastně i dost legrace. Pro nás. A pro ty, co nás občas vidí a snaží se předstírat, že nás nevidí.
