Článek
Klasika. V 6 ráno vstávám. Sotva otevřu oči, dostanu chuť na cigáro. Už jsem 6 hodin nekouřil. Zapaluji si. Zároveň otvírám okno, abych vyvětral, i když už je zima. Po několika šlucích se dostavuje známý pocit, že je všechno v pořádku. Ještě káva. Postavím vodu na sporák a zapínám počítač. Voda se uvařila a zalévám kávu. Vracím se k počítači, přelétnu zprávy, nahlédnu do několika facebookových skupin, jejichž jsem členem a prolétnu maily. Zase tolik hnusu! To zas bude den! Po několika nezbytných každodenních procedurách, které se na půdě mého 1+kk odehrávají každý den a zaberou mi zhruba 3 hodiny, je čas na povinnosti. Prolétnu kalendář, abych se podíval, co dneska MUSÍM. Není toho moc. Bude mi stačit dopoledne. Vydávám se za potravou. Narychlo se obléknu, sbalím zavazadlo, láhev s pitím a vydávám se k nedaleké zastávce autobusu. Po několika minutách čekání autobus přijíždí. Vyhráno! Oblíbená sedačka je neobsazená. Usedám sám na sklopnou sedačku před prostorem vyhrazeném pro invalidní vozíky a kočárky. Je to výhodné, nemusím se nikam štrachat a pokud je autobus prázdný jako teď, mám i dost místa pro nohy. Přestože je autobus poloprázdný, nasazuji neutrální výraz a sklápím mírně hlavu, aby mi přes kšilt čepice nebylo vidět do očí. Snažím se, abych v nikom nevzbudil nějaké nežádoucí emoce. Dívám se z okna a pokouším se na nic nemyslet. Cestu důvěrně znám, jezdím tudy pravidelně a mění se toho den po dni velice málo. K místu, kde hodlám vystoupit, to mám sedm stanic. Asi na třetí stanici přistupuje mladá maminka s kočárkem. Dítě! Vděčné téma cestujícího důchodce v autobuse. Jak by každý se mnou rád teď měnil! I mne pohled na nevinného tvora v kočárku poněkud vyvádí z míry a tak, abych zmírnil poněkud jeho i svůj stres z cestování autobusem, zahajuji hru s obličeji. Párkrát se na něj usměju a uskutečníme krátký dialog usmívajících se xichtíků. Děcko se rozesměje. Podá mi hračku, kterou do té doby drželo v rukou a já krátce zavrtím hlavou. Maminka se zasměje, hra skončila, dále už si jdeme každý po svých. Ještě čtyři stanice! Věnuji se svému pohledu z okna a myšlenkám na nic. Blíží se cílová stanice. Stačím zaregistrovat, že děcko trochu znervóznělo. Zamává mi na pozdrav. Roztáhnu svou velkou dlaň a rozloučím se s ním. Všichni vystupují. Děcko mizí, odcházím na rehabilitaci…
