Článek
Do centra Prahy se po letech vrátily odborářské demonstrace. Tento „politický žánr“, který svůj zlatý věk prožíval především v době ekonomické krize po roce 2008, má svá formální pravidla. Demonstranti do Prahy dorazí ráno autobusy a postupně se pěšky přemisťují po metropoli. Požadavky, které pak přednesou odboroví předáci, doprovází souhlasné troubení frkaček, vuvuzel, řehtaček či bubnů. Stejným způsobem pak odboráři vyjadřují odpor. Odborářská „slavnost“ tak bývá nejen vidět, ale hlavně dobře slyšet.
Středeční demonstrace žádala především změnu (zatím neexistující) důchodové reformy. Vadí především pozdější odchod do penze, stejně tak odboráři kritizují absenci možnosti odejít do důchodu dříve, pokud člověk zastává náročnou profesi. Vyzvali proto vládu k sociálnímu dialogu, přijetí „spravedlivé“ daňové reformy a hájení zájmů domácího průmyslu v Evropské unii.
Politiků jako na orloji
Zajímavá tentokrát byla volba řečníků. Před odboráři promluvil Radim Fiala (SPD), Kateřina Konečná (KSČM), Michal Šmarda (ČSSD) a Andrej Babiš (ANO). Poslední jmenovaný pak čelí kritice za své vystoupení. Nikoliv za své vystoupení, ale zato, že si na něj oblékl bundu značky Prada údajně v hodnotě 130 tisíc korun.
Smí politik, který prosazuje levicové zájmy a staví za chudší spoluobčany oblékat drahé oblečení? Je potom vůbec autentický? Takovou diskusi v Česku nevedeme poprvé. Kupříkladu v roce 2012 si tehdejší odborový předák Bohumír Dufek vzal hodinky značky Breitling, jejichž hodnota měla být 120 tisíc korun. A podobný problém se řeší i v zahraničí, o čemž svědčí zavedené pojmy jako „champagne communist“ či „gauche caviar“. Oba termíny označují lidi, kteří si dopřávají luxusní způsob života, zároveň se ale snaží zlepšit podmínky pro chudé a méně privilegované vrstvy společnosti. Označení má kritický podtext a upozorňuje na jistou dávku pokrytectví, kdy se dotyčný snaží zviditelnit sám sebe a získat skrze svou aktivitu jistý prospěch.
Středula na trní
Pocházet z „lepších“ poměrů a pohybovat se se svými příjmy i konexemi hodně vysoko ale nemusí být nutně diskvalifikující pro autentickou levicovou politiku. Lidi neovlivňuje jen původ, ale i vzdělání, výchova k sociální citlivosti či osobní zkušenosti, které mohou vést ke skutečnému zájmu o chudší, trpící a neprivilegované.
Jak autentický a uvěřitelný byl ale Babišův projev pronesený v péřové bundě v ceně téměř roční čisté mzdy dělníka v jeho podniku Vodňanské kuře? Věří mu jeho příznivci, že za ně bije a rozumí jejich požadavkům, jako jsou daňové změny či vyšší důchody? Zjevně ano. Svědčí o tom příspěvky na sociálních sítích, kde ho lidé za projev chválí. Pokud kdokoliv předpokládal něco jiného, je nesmírně naivní. Historie zbohatnutí miliardáře Babiše i způsoby, jakými se snažil své jmění rozmnožovat, jsou dostatečně známy. Politický marketing, pod kterým je podepsaný ještě Marek Prchal, část z nás přivedl k neochvějnému přesvědčení, že i tak zůstal jedním z nás, obyčejných lidí. K tomu patří následující atributy: nad nikým se nevyvyšuje, rozumí nám a dokáže se za nás do krve bít, když je toho třeba.
Na rozdíl od věrných příznivců, kteří jsou již o Babišově čistých úmyslech dávno přesvědčeni, mohli se ve středu politiky cítit zneužiti někteří odboroví předáci. Poněkud neklidný musel být Josef Středula, který stál při Babišově projevu v jeho těsné blízkosti. Svůj názor na expremiéra totiž veřejně vyjádřil v lednu, kdy se vzdal prezidentské kandidatury. Zatímco mu vadila Babišova minulost, podpořil Danušu Nerudou, které skutečně věří její sociální cítění.
Odboráři ale o přítomnosti opozičních politiků věděli předem, nebránili se jí, a pokud je známo, žádný z předáků svou přítomnost nezrušil. Inu, možná je to tak, že někdy se člověk musí „spojit se i ďáblem“ aby dosáhl svého. A to i v případě, kdy ďábel nosí Pradu…
