Článek
Kdo by si nepřál mít chytré dítě! To má přece mnohem větší šanci uspět v životě a poradit si s problémy, které ho mohou potkat. Jak ale podpořit dítě v tom, aby svůj potenciál rozvinulo naplno? Ve škole se to obvykle nedozvíme a spoléhat na zkušenosti a rady starších se ve světle současného poznání v oblasti vývojové psychologie nejeví rozumným.
Genetika není nejdůležitější
O tom, že mozek dítěte se nejvíce rozvíjí ve věku do tří let a dynamický vývoj pak pokračuje až do dvanáctého roku věku, jsem se dočetla v článku „Správné aktivity mohou zvýšit IQ vašeho dítěte. Co s ním dělat a čemu se raději vyhnout?“, který nedávno vyšel na portále Ihned.cz. Překvapivě se v něm odborníci shodují, že to není z největší části genetika, která ovlivňuje inteligenci dětí. Zásadní je prostředí, ve kterém děti vyrůstají a podněty, se kterými se setkávají. Vědci tvrdí, že dědičnost může mít u malého dítěte ve skutečnosti „na svědomí“ jen 0,3 procenta jejich IQ. To znamená, že když má malé dítě s nižším vrozeným potenciálem dost podnětů, může se jeho IQ zvýšit. A platí to samozřejmě i naopak. Tolik možností ovlivnit jeho výši v útlém věku a ovlivnit tak pozitivně jeho život!
Jenže, jak na to? Jaké podněty dítěti poskytnout, aby maximálně využilo svého potenciálu? Především vězte, že je tak možné činit už od narození. Stimulovat je možné především zrakem, kterým přijímáme nejvíce informací. „Nejde jen o pár zavěšených medvídků nad postýlkou, lepší je věšet černobílé a červené pruhované obrázky na kolíčky, takže můžete věci měnit,“ řekla Ihned.cz speciální pedagožka a členka CAPARD (České asociace pro aktivní rozvoj dětí) Ivana Vlková. Důležité je ale také zpívání, které rozvíjí celou neuronovou síť v mozku. „Hudba působí velmi pozitivně na psychiku, podporuje fantazii a emoční vývoj dítěte, rozvíjí paměť, motoriku i logické myšlení,“ uvádí se v textu.
Žádná chodítka a hopsadla
Zároveň ale zdůrazňuje, že stejně důležitá je i hrubá motorika. To je možné dělat mnoha způsoby - cvičením na míči, plaváním, lezením po opičích drahách, ježděním na odrážedle nebo obyčejnou chůzí po obrubníku. Zajímavostí je, že házení si s míčem má do budoucna pozitivní vliv na čtení. Velmi důležité je ale do přirozeného motorického vývoje nezasahovat. Tedy, žádná chodítka, hopsadla nebo předčasné posazování či dokonce vodění samostatně nechodícího dítěte za ruce.
Důležitá je i jemná motorika, která má vliv na kooperaci ruky a oka a je důležitá pro obratnost ruky. V batolecím věku jde rozhodně o hraní si s kostkami, stavebnice s vkládání různých tvarů, třídění materiálů podle rozličných kritérií, práce s jedlou modelínou nebo dětmi tolik milované přelévání vody z kelímku do kelímku.
Děti pak také mohou napodobovat různé činnosti, čímž jim do budoucna usnadníme učení. Kupříkladu tak, že rodič udělá nějakou činnost jako je srovnávání míčků podle barev nebo je umístí do nějaké krabice a vyzve dítě, aby následně udělalo to samé. Od tří do pěti let se pak rozvíjí matematické a logické schopnosti, proto je možné předměty nejen třídit podle různých kritérií, ale také je porovnávat. To znamená například popisovat, zda je jich hodně či málo a pracovat s pravolevou orientací, tedy mluvit o tom, co je první, prostřední, poslední a později ještě dějovou posloupnost a využití nadřazených pojmů. To lze využít například při popisu jednotlivých dnů v týdnu či měsících v roce apod. V předškolním věku lze pracovat i s abstraktními pojmy.
Počítání od kojeneckého věku
Důležité je vždy respektovat konkrétní dítě v jeho vývoji, protože příliš časné nucení do aktivit, na které ještě není připraveno, ničí dětskou motivaci učit se. Že toho děti ale dokáží zvládnout více, než si obecně myslíme, potvrzují například autoři blogu o cestování a výchově dětí s názvem Saša jede. Ti zmiňují čtyřletou Zaru, která počítá od šesti měsíců věku. „Ano, čtete správně! Od cca půl roku je možné učit děti na prstech první počty. Zvládne je stejně stará opice, pes i kočka - tak proč ne člověk? Nejdůležitější je nutné říci, že Zara není ani geniální ani nadaná! Žijeme v Asii a takto počítají všechny děti. Zara je naprosto průměrná!“ píší autoři blogu.
„Výuka“ od kojeneckého věku probíhá tak, že nemluvňátkům na prstech ukazujete počty a dáváte jim na výběr. Dítě vám záhy dokáže odpovídat, kolik konkrétních věcí (třeba jahod) chce. „Velmi rychle se naučí do čtyř, pěti. Mnohem důležitější ale je, že mozek pochopí číselnou řadu, tím se mu otevírají dveře k pochopení časoprostoru a uvědomění si sama sebe. Mozek totiž může v řadě ukládat vzpomínky a také plánovat, začne dříve rozlišovat množství, velikosti a snadněji se orientuje v prostoru,“ píší autoři blogu, kteří v takovém učení hrou vidí jen samá pozitiva. Nicméně to nelze říct o diskutujících pod postem, kde tuto informaci zveřejnili. Lidé jsou k těmto informacím nedůvěřiví, a to zejména starší generace. „Ono je super vytahovat se dětmi, co umí, ale pak to ve škole je dost o ničem- nezájem o vyučování atd. Rozdíly mezi dětmi a jejich znalostmi nejsou ani pro učitele zrovna procházka, malé dítě se má učit návykům, chování v rodině a hrát si s kamarády a podobně. I tak je to na ně velký nápor,“ nesouhlasí s tímto přístupem jedna z diskutujících.
Rozvíjet děti jinak, než se to obvykle dělá, zkrátka nejsme zvyklí. Máme strach, že „vypadnutí“ z průměru je poškodí a přinese jim více potíží, než toho dobrého. Nevěříme, že děti toho dokáží mnohem více, když mají správné podněty a učení berou jako hru, nikoliv povinnost.
Výchova v době patriarchátu
Mnoho ze způsobů, které dnes odborníci nabízejí, je navíc v rozporu s radami, které dnešní generace často dostává od svých vlastních rodičů a prarodičů. Péče o děti byla před mnoha desítkami let docela jiná. Lidé tehdy nepovažovali za důležité děti od kojeneckého věku rozvíjet, měli zato, že děti toho mnoho nevnímají. Tehdejší rodiče tak měli spíše obavy, aby své děti příliš nerozmazlili. Doporučováno bylo je příliš nechovat a reagovat jen na fyziologické potřeby dětí jako hlad či potřeba mít suchou plenku. Svou roli hrálo i přísné rozdělení rolí v patriarchální společnosti a zároveň fakt, že lidé tehdy mnohem častěji začali žít v nukleárních rodinách a matkám tak neměl kdo pomoci s náročnou péčí. Ženy pečovaly o dítě samy, muži je zastoupit nedokázali a nechtěli. Úkolem matky v domácnosti tak bylo především zajistit teplé jídlo a uklizenou domácnost pro „živitele“ rodiny, což bylo samozřejmě těžké skloubit s péčí o malé dítě nebo děti. Ty tak často trávily většinu dne v postýlkách a o samotě. V té době navíc byla bohužel běžná určitá „soutěživost“ mezi rodinami o to, čí dítě je schopnější - kdo je dříve bez plenek či začne chodit. Děti tak byly nuceny k posazování či chůzi předčasně, na nočníky byly posazovány v době, kdy ještě nedokázaly samostatně a bez opory sedět a běžnou součástí výbavy byla například chodítka a hopsadla. Při náročné péči o domácnost a manžela samozřejmě nebylo času nazbyt, proto si jen stěží představit, že by batole mohlo matku zdržovat tím, že by cestou z obchodu šlo po obrubníku a cvičilo tak svou hrubou motoriku. Děti samozřejmě trávily více času venku se svými kamarády při volné hře, nikoliv ale ve věku, který je zmíněn na začátku tohoto textu.
Rady nechat dítě vyplakat, nechovat jej a nevěnovat mu pozornost nebo ho naopak rozchodit či předčasně posazovat, tak vyrůstají ze zkušeností předchozích generací. Ty mají přirozeně dojem, že právě tak to bylo správně, což někdy podporuje i představa, že to zvládaly lépe než „dnešní“ matky. Je vcelku pochopitelné, že to tak vnímají. Nicméně dnes už rozumíme tomu, proč to fungovalo právě takto a také máme dost informací k tomu, abychom některé věci dělali jinak. Už víme, proč ortopedům a fyzioterapeutům vadí předčasný tlak na motorický vývoj i proč není dobré nechat děti vyplakat a nevěnovat jim pozornost a nyní máme dost informací k tomu, abychom pochopili, že tento přístup má negativní vliv i na vývoj inteligence u dětí. Máme tedy dost důvodů proto, abychom časté „babičkovské“ rady odmítli a dali spíše na současné poznání. Ostatně, přirozená rodičovská intuice je s ním obvykle v souladu, co myslíte?
