Článek
Nedá mi to, abych se nevyjádřila k článku, který se objevil na Seznam Médiu a který by sám o sobě za vyjádření dost možná ani nestál, kdyby neilustroval pohled mnohých moderních rodičů (převážně matek) a laické veřejnosti na téma „výchova dětí versus předešlé generace“. A je to pohled velice nehezký a bohužel také nebezpečný, protože by se dal víceméně shrnout do věty: „Dřív dělali všichni všechno blbě, pojďme to dělat jinak a ideálně přesně opačně!“ A nebo možná ještě hůře, do věty plné afektovaného, takřka až pubertálního vzdoru: „Pojďme to dělat jinak než dřív, ať se odlišíme a ukážeme jim, že my jsme lepší a chytřejší, protože jsme moderní!“ A i když se snažím věřit, že větší části těch, kteří si na rady předešlých generací stěžují, tak činí z čistších pohnutek, než je vlastní přebujelé ego a pocit, že já to umím líp, protože jsem to četl na instáči, nic to nemění na tom, že jde o zcela zbytečný extrém, který dětem v konečném důsledku daleko více ubližuje, než pomáhá. A jejich rodičům taky, protože je akorát zdrojem zbytečného stresu, napětí a konfliktů v rodinách, které mohou v krajním případě vést až k omezení, či dokonce přerušení kontaktu s některými jejich členy, od nichž se toho můžeme občas i hodně naučit. A to je fakt škoda.
Vymezovat se striktně proti všemu, co při výchově dětí dělaly předešlé generace, je zkrátka značně krátkozraké a snažit se prezentovat výchovné metody našich předků jen a pouze v tom nejhorším světle může s čistým svědomím (a hlavou) snad jen někdo, pro koho je svět černobílý a kdo si libuje v extrémech. A takové lidi bychom zrovna při výchově dětí poslouchat neměli. A už vůbec bychom neměli poslouchat lidi, kteří mají o výchovných metodách našich babiček tak zkreslenou představu jako právě třeba autorka zmiňovaného článku (o tom, že si ještě k tomu zjevně silně idealizuje výchovné metody současné generace rodičů, nemluvě). A ne, tímto odstavcem opravdu nechci říct, že předešlé generace dělaly při výchově vše správně a my bychom měli nekriticky přijmout všechny jejich rady, inspirovat se jimi a postavit jejich rodičovské metody „sakum prdum“ na piedestal. To fakt ne. To je totiž zase druhý extrém, který by nám a našim dětem také nic hezkého nepřinesl.
Světe div se, zlatá je opět (tak jako téměř vždy) ta stará známá střední cesta. Ta, která nemá problém přiznat předešlým generacím rodičů (nemalé) výchovné zásluhy, ale současně se nebojí hovořit ani o jejich chybách a o tom, jak důležité je neopakovat je s našimi vlastními potomky. Ideálním příkladem takových chyb je přitom násilné posazování dětí v brzkém věku, nechávání miminek vyplakat kvůli „posílení plic“ nebo vláčení batolat za ruku dříve, než to bylo vhodné pro přirozený vývoj jejich chůze. Nic z toho samozřejmě v pořádku není a nikdy nebylo (a pokud si to pořád někteří dříve narození lidé myslí, je zcela na místě jejich výchovné rady ignorovat). ALE řeknu vám tajemství… Ony zrovna tyto tři chyby ve výchově o celkovém přístupu našich babiček k rodičovství zas tak moc nevypovídají. Nebo alespoň ne tolik, jak by se dalo vydedukovat z faktu, že jde o nejčastější argumenty všech jejich kritiků, na kterých je postavená většina článků o tom, že naše babičky to s dětmi prostě neuměly, byly chladné, nevšímavé, nevzdělané a jako matky totálně propadly.
No vážně, schválně se podívejte na jakýkoliv článek nebo diskuzi, kde se téma „výchovné metody minulé versus současné generace“ řeší, a garantuju vám, že zrovna tyhle tři oblasti se přetřásají snad úplně pokaždé a úplně všude. Jako by naše babičky se svými dětmi ani nic jiného nedělaly a celá jejich výchova stála jen a pouze na těchto pilířích, díky čemuž samozřejmě byla špatná, nevědecká a škodlivá a prostě fuj! Jinými slovy, naše babičky strkaly své děti moc brzo do chodítek, takže máte plné právo je ignorovat, až vám budou radit, že je lepší dítěti před spaním přečíst pohádku než pustit video na YouTube. Nezlobte se na mě, ale to je takový alibismus, až to bouchá dveřmi. Ano, tyhle věci byly špatně. Stejně jako bylo třeba špatně to, že se tehdejší sunar propagoval jako stejně kvalitní, nebo dokonce kvalitnější forma výživy kojenců, než je mateřské mléko. Ale to opravdu neznamená, že byly naše babičky špatné a necitlivé matky, kterým na jejich dětech nezáleželo a které se jim nevěnovaly. Naopak. Vesměs šlo o ve své době „nejmodernější trendy“ ve výchově, které jim odporučovali na slovo vzatí odborníci, takže o jejich vlastním přístupu k dětem to téměř nic nevypovídá. Snad jen to, že se o své potomky opravdu zajímaly.
A to se zajímaly! A každý, kdo se snaží tvrdit opak, by si měl dát pořádnou facku a probrat se. Předešlé generace rodičů se svým dětem totiž v mnoha ohledech věnovaly daleko více a přirozeněji podporovaly zdravý rozvoj jejich těla i osobnosti, než je tomu u rodičů dnešních (některých samozřejmě, ne všech). A to není výtka ani honění ega… to je prostě fakt a hlavně důvod, proč by možná bylo dobré jejich radám občas naslouchat i dnes (a když už nic jiného, tak je alespoň automaticky nepovažovat za kritiku či stařeckou povýšenost). Oni většinou vědí, o čem mluví, a chtějí nám pomoct a poradit, protože si ještě moc dobře pamatují, jak jim radili jejich vlastní rodiče a jak rádi za ty jejich rady byli, když nevěděli kudy kam a sami v tom plavali (tenkrát totiž dát na radu starších ještě nebylo tak straně nemoderní, trapné a dehonestující jako dnes - už jen proto, že bez internetu ty rady nebylo kde jinde brát). A jestli tomu pořád nevěříte, tak si položte prostou otázku… Proč věřit tomu, že se minulé generace rodičů věnovaly svým dětem daleko více a i v takových situacích a případech, kdy to my dnes neděláme? Správně, protože to jinak nešlo. Oni prostě často ani neměli na výběr, a pokud se nechtěli ze svých řvoucích dětí zbláznit, věnovat se jim prostě museli.
Naše babičky totiž neměly mobily a tablety, které by děckám šouply a měly klid. A neměly ani většinu moderních přístrojů, které by se za ně postaraly o domácnost, takže do jejího chodu musely zapojit své děti už prakticky od kolébky. Takže ne, to, že s vámi vaše malé dítě uklízí, vaří nebo pleje zahrádku (často svým vlastním dětským „nádobíčkem“), opravdu není vynález moderních pokrokových životních koučů. To dělaly matky už ve středověku. A to je pořád jen špička ledovce, o který by se Titanic moderního rodičovství mnohých dnešních matek roztřískal napadrť. Tihle „prehistoričtí“ rodiče, kteří mají podle dnešních mladých jen kupu řečí a rad, o které se je nikdo neprosil, totiž neměli např. ani televizi, kterou by dětem mohli kdykoliv zapnout, když už jim přerůstají přes hlavu. A teď nemluvím o éře před jejím vynalezením nebo masovým rozšířením. Cha, kdepak! Mluvím ještě i o svém vlastním dětství (jsem ročník 89), protože tehdy jsme sice televizi měli, ale hádejte co? Nebyly v ní streamovací služby, ve které stačí dvakrát kliknout a vyskočí vám desítky hodin obsahu přímo pro děti. Byli v ní tři programy (dříve ještě méně), na kterých běžely pořady vhodné (a hlavně zajímavé) pro nás prcky jen občas a bylo třeba ty časy hlídat, protože batoleti těžko můžete pustit operu nebo besedu o zemědělství a čekat, že ho to zaměstná jen proto, že vy už melete z posledního. Musíte mlet dál, dokud zase nebudou dávat večerníčka. Vyzrál na to maximálně ten, kdo měl doma videopřehrávač, ale opět, ani v něm se ty pořady neobjevily samy. I tam bylo třeba kazety sehnat nebo vlastnoručně nahrát.
Jak maminky objevují Ameriku
A co teprve takové pohádky před spaním nebo ukolébavky a písničky pro děti. Ty nebyly dostupné na internetu ani je neměla nahrané v paměti každá druhé elektronická hračka z hračkárny (mimochodem ty taky nebyly, hrálo se pěkně ručně a s většinou hraček musel děti naučit zacházet zase jedině rodič, protože to ty líné krámy neuměly samy a nestačilo jen zmáčknout knoflík a čučet). Kdepak, ty musely maminky samy poctivě zpívat, vyprávět a číst. A když šly s dětmi ven, neměly na každém rohu herničku nebo dětské centrum. Měly jen sebe, svou vlastní pusu a fantazii, a tak se s dětmi už od kočárku povídalo, ukazoval se jim svět kolem, hrály se slovní hry a tahaly se tašky hraček, pastelek a bloků, aby se ti mrňaví lumpové při čekání někde na úřadě nebo při jízdě MDH zabavili. A když se šlo hrát ven, tak to opravdu nebylo na krásně bezpečném, načančaném a dokonale vybaveném dětském hřišti, které nenechává téměř žádný prostor pro fantazii a volnou spontánní hru. Hrálo se v lese, na sídlišti, na ulici, na chodníku (ano, světe div se i s obrubníkem). Prostě kde se dalo a taky s čím se dalo. To se panečku rozvíjela motorika.
A takhle bych mohla pokračovat celé hodiny, ale nemyslím si, že to má smysl. Stejně mi na to spousta lidí řekne, že tohle většina rodičů stejně nedělala. A i kdyby uznali, že dělala (musela), tak ono mi jde o něco trochu jiného… Jde mi o to, že když si tohle všechno v hlavě sesumíruju, tak se mi tak trochu otevírá kudla v kapse (jak by řekla právě moje babička), když čtu ve zmiňovaném článku (nebo v nějakém podobném), jak je třeba starší generaci a jejich výchovné rady ignorovat, protože jsou (skoro) všechny na pytel. Nebo ještě líp, jak dnešní maminky objevují Ameriku a začínají se svými dětmi (navzdory opačným radám jejich babiček a prababiček) podnikat tak přelomové aktivity, jako je povídání a zapojování do každodenních činností. A některé supermatky s pláštíkem a tangy na legínách jdou dokonce ještě dál. Ony svým dětem dokonce čtou a zpívají a při výchově na ně kladou určité nároky a venku je nechávají si hrát s míčem a chodit po obrubníku! No páni, to je teda terno! To fakt naše babičky nedělaly a jsou striktně proti tomu… Ach jo. Takhle lhát, že vás pusy nebolí. Nebo alespoň prsty na klávesnici.
