Článek
Nedělní večer 15 .listopadu 2025 na ČT1 patřil dlouho očekávanému televiznímu dramatu „Máma“. Shlédnout je ho možné i v iVysílání. Autorem scénáře byl Marek Epstein, režisérem Jiří Strach. Oba patří k plodným tvůrcům, kteří ve veřejnoprávní televizi dostávají velký prostor. Ke společným dílům z posledních let patří například inscenace Klec nebo Svatá.
Maximová zahrála skvěle
Ve zmíněných případech Strach sáhl po Jiřině Bohdalové, která v inscenacích excelovala a zajistila jim vysokou sledovanost. Tentokrát si do hlavních rolí vybral Elizavetu Maximovou, mladou, začínající herečku Sophii Šporclovou a v dětské roli Valentýnu Bečkovou. Nebyla to špatná volba – zejména Maximová mentálně postiženou a traumatizovanou ženu zahrála výborně.
Přesto inscenace trpěla značnými nedostatky, které byly nepochybně spojeny jak se scénářem, tak s režijním vedením. Scény působily příliš doslovně, režisér zjevně upřednostnil zobrazování utrpení matky a méně zkoumal vnitřní svět a traumata obou hlavních hrdinek.
Některé části příběhu byly těžko uvěřitelné, například situace, kdy se matka s dcerou ocitnou na útěku a snaží se přežít v přírodě. Stejně nepravděpodobně působí moment, kdy dívka uteče z dětského domova do psychiatrické nemocnice, kde pobývá její matka. Primářka oddělení nejen odmítne informovat policii, ale navíc ji na čas ubytuje na sesterském pokoji. V dobové realitě by oba útěky pravděpodobně byly krátké a neúspěšné.
Co jí vlastně chybělo?
Příběh ale především nabízel možnost zmapovat jedno téma, kterému ve veřejném prostoru stále nevěnujeme dost pozornosti. Tím je citová vazba a tragické důsledky jejího narušení, zejména u dětí. Chybí rovněž pohled na to, jaký dopad mohla mít pro devítiletou dívku role, v níž se de facto stala „matkou své matky“.
Nevíme, co se odehrávalo ve chvíli, kdy systém dívku násilně odstřihl od matky – ženy, která pro ni byla zároveň bezpečnou jistotou i osobou, za niž cítila zodpovědnost. Jaký dopad měla na dívku ztráta rodiny, kterou nahradily střídající se vychovatelky? Tak, jak byla situace zobrazená, by se nejeden divák mohl ptát, co jí v ústavu vlastně chybělo – měla postel, jídlo, vrstevníky i pravidelný režim. Ústav ji navíc podporoval ve vzdělání, když po základní škole nastoupila na gymnázium. Přesto takto možná dodnes řada dosud nepoučených lidí vnímá dětské domovy a „útěkaře“ nebo „problémové“ děti často vidí v nejlepším případě jako málo vděčné, v horším pak jako „geneticky zatížené“. Pokud měla inscenace ambici upozornit na tento stereotyp, obávám se, že se jí to nepodařilo.
Co ústav dětem nemůže dát
Téma poruchy citové vazby a komplexního vývojového traumatu, které se týká prakticky všech dětí odložených, týraných nebo zanedbávaných, by stálo za hlubší zpracování. Tyto často pradávné zážitky si hluboko v sobě pamatuje nejen mozek, ale i tělo. Situace, kdy dítě neodchází do rodiny, ale zůstává v ústavu, často vede k různým obranným strategiím, jako jsou zamrznutí, vzdor nebo silný pocit studu za sebe a další projevy. Reakce nervového systému pak bývají mylně zaměňovány za „zlé a rizikové chování“ a utvrzují dítě v hlubokém přesvědčení, že je skutečně špatné.
Ústav zkrátka nenahradí citovou vazbu k blízkému dospělému, který je pro dítě bezpečným přístavem. Pečovatelé se u nich střídají a upnout se na kohokoliv z nich dítě vnímá jako riziko a hazard. V 80. letech, kdy byla tato zařízení navíc vedena velmi přísně, často odosobněně a s důrazem na disciplínu, byly následky ještě tragičtější než dnes.
Jen v případě, že by se Strachova inscenace dokázala skutečně ponořit do duše hlavních hrdinů, mohli bychom lépe pochopit, proč jednají tak, jak jednají, a v čem spočívá jejich největší zranění. Strach sám takovou ambici možná měl, ale těmto motivům nevěnoval dostatek péče. Namísto toho se až příliš věnoval dramatickému zobrazení utrpení matky hospitalizované v psychiatrické léčebně. Výsledkem byl „doják“ bez hloubky a porozumění.
