Decroix a „koťátka“ na kandidátkách. Blíží se MDŽ, ale feminismus se nenosí

Exministryně Eva Decroix popsala, jaké to je, když se jako žena chcete prosadit v „mužském světě“ politiky. Politička strany, která se tradičně zaštiťuje konzervatismem a jež se nikdy neidentifikovala jako feministka, nakonec realita každodenního fungování donutila přiznat překvapivou věc: „…když si to spočtu celé, jsem feministka!“

Na povrchu se zdá být všechno v pořádku. Na papíře mají ženy stejné možnosti. V politice, stejně jako v jakékoliv jiné profesi. Tu druhou zkušenost popsala právě Decroix. Jako ženu vás sejme první sebejistý „mačo“, na kterého narazíte. Pokud to nebude on, udělá to jeho kolega. Pokud se nevzdáte, zjistíte, že „kluci se dohodli u piva bez vás“. Urvat si kariéru však nakonec můžete, jen to vyžaduje násobně více úsilí. A když politický mandát získáte, „každý druhý strejda si o vás bude otírat hubu,“ píše Decroix.

Současná poslankyně se v politickém prostředí od kolegů setkala také s infantilním označením „koťátko, sluníčko, beruška, kočička“. Nebo byla hysterkou jen proto, že s něčím nesouhlasila a podložila svůj názor fakty. Neměla smysl pro humor a nadsázku, když se ohradila proti hloupým vtipům o jejím ženskosti. Byla ale „ozdobou kandidátky“ a „vizuálně dobrá“ pro záběry veřejných vystoupení. A její kolegové okamžitě došli k závěru, že měla své dny, a proto byla „protivná“. To ve chvíli, kdy chtěla něco prosadit, zatímco „veličenstvu“ se zrovna nechtělo.

Celý život můžete tvrdit, že feministkou nejste. Třeba proto, že je to v českém prostředí stigma a k feminismu se pojí řada předsudků. Třeba o hysterkách, které bojují proti mužům nebo o ošklivkám, které se jim chtějí mstít.

Nebo si zkrátka celkem dlouho můžete myslet, že boj o ženská práva skončil ve chvíli, kdy ženy získaly volební právo a možnost studovat a teď už je to jen na nás a našich schopnostech. Jednoho dne ale přijde srážka s realitou. V politice stejně jako v jakékoliv jiné profesi.

Když se vám přeci jen podaří prorazit „skleněný strop“ a vy vstoupíte do „velké politiky“, nastoupí hejtři „viditelných“ žen. To se stalo Evě Decroix poté, kdy loni nastoupila do funkce ministryně spravedlnosti. Záhy čelila na sociálních sítích nenávistným komentářům, ve kterých se mohla dočíst, jak vypadá její postava v plavkách nebo její oblečení nebo čelit nadávkám do uklízeček a prostitutek.

Pokud na rovných podmínkách a rovném zacházení trváte i nadále, jednoho dne si pravděpodobně přiznáte - ano, jsem feministka.

To, co Decroix zažila, je běžná zkušenost milionů žen. I v silně feminizovaných profesích se do vedoucích pozic dostávají spíše muži. Příkladem je školství: učitele základních škol tvoří ze 17 % muži, řediteli je však 37 % z nich. Feminizace některých oborů často znamená i jejich nízký status a nižší plat. To se běžně týká zdravotnictví, sociální práce nebo většiny kulturních profesí.

V Česku ženy v průměru vydělávají o 18 % méně než muži, v některých vyšších profesích je to ale ještě více. Další bariéry zahrnují dlouhou péči o děti, nedostatek zkrácených úvazků a neochotu zaměstnavatelů umožnit skloubení práce a rodiny. Část žen proto po rodičovské nastupuje do méně kvalifikovaných profesí, jiné kvůli nedostatku příležitostí volí malé podnikání – i to však stát v současnosti komplikuje vysokými odvody.

Kdyby bylo v rozhodujících funkcích více žen, pravděpodobně by se změnil úhel pohledu na pracovní podmínky, hodnocení profesí nebo odvody pro malé podnikatele. Jenže v zemi, kde ženy často zůstávají „ozdobou kandidátky“, lze něco takového očekávat jen těžko.

Nevadí. V neděli opět slavíme MDŽ, a tak se zase můžeme vyfotit s květinou a vyslechnout si dojemná slova o tom, jak si nás všichni váží. A vlastně je docela symbolické, že se spokojíme právě s ní. Upozorňovat na to, že při současném rozdílu v odměňování žen a mužů, který v Česku činí zhruba 18 %, ženy dohánějí roční příjem mužů až kolem 8. března následujícího roku, by totiž mohlo působit poněkud hystericky. A někdo by si ještě mohl pomyslet, že jsme feministky.