Článek
Od smrti Václava Havla uplynulo neuvěřitelných třináct let. Za tu dobu se Česká republika i svět výrazně proměnily. V prosinci 2011 jsme v Evropě většinou ještě žili relativním optimismem spojeným s demokratickým směřováním. Jenže společenský konsenzus, který se tehdy zdál pevný, se postupně drolí. Dnes se nacházíme ve společnosti, ve které roste skepticismus vůči demokracii, stále více lidí přestává věřit institucím a zdá se, že jsme také čím dál méně solidární.
Jak by se asi Václav Havel díval na současnou společnost, která je vystavena neustálému proudu dezinformací, jež ovlivňují veřejné mínění? Co by si pomyslel o veřejnosti rozštěpené do několika nesmiřitelných názorových táborů, které nejsou ochotné vést mezi sebou dialog? Jak by vnímal proměnu politického stylu, kdy stále častěji úspěch slaví osobnosti, které sázejí na posilování strachu, podporují sobectví, využívají emocionálně vypjatá témata a uchylují se k antisystémové rétorice?
Mnohé lze snadno odhadnout. Václav Havel vždy zdůrazňoval hodnotu pravdy, odpovědnosti, které dnes ztrácejí na váze a čelí častému zpochybňování či dokonce zesměšňování. Nepochybně by byl hlasitým kritikem těchto tendencí, protože ohrožují základní principy demokracie.
Dezinformace a důraz na pravdu
Zaplevelení veřejného prostoru dezinformacemi a jejich zneužívání některými politiky by někdejší prezident nepochybně vnímal jako alarmující. Havel celý život zdůrazňoval význam pravdy a odmítal lež bez ohledu na to, kdo ji šíří. Tomuto tématu se věnoval například v eseji Moc bezmocných, kde popisuje, jak systém manipulace dokáže ovládnout celou společnost, pokud lidé přijmou život ve lži. Ačkoliv je naše současnost od té normalizační doby odlišná, problematika „lži“ a „manipulace“ je bohužel opět aktuální. Snaha zpochybnit fakta, ať už šlo o pandemii, klimatickou změnu nebo válku na Ukrajině, nás od života v pravdě zásadně vzdaluje.
Pro Václava Havla by dnes nebylo žádné jiné východisko než opět hájit fakta proti lži. Jistě by byl hlasitým kritikem lži a lhářů, kteří se pokoušejí zamlžit pravdu a ovládnout veřejné mínění.
Populismus a absence vize
Politiku, která staví na okamžitých přáních nebo příslibech bez odpovědnosti a dlouhodobé vize – tedy populismus – by Havel pravděpodobně kritizoval. Současná přitažlivost populistických stran, které se zaměřují na krátkodobá řešení, jako je odmítání ekologických opatření či podpora spalovacích motorů, nebo sliby, které jsou v podstatě „podstrojováním“ voličům (například neustálý růst penzí a odmítání zvýšení důchodového věku), by pro něj představovala selhání politické kultury.
Kritiku by zaměřil jak na politiky, kteří hledají snadná řešení, aby naplnili své ambice, tak voliče, pro něž je důležitější plnění vlastních přání než demokracie sama o sobě. Mimochodem, už v proslovu k Evropskému parlamentu v roce 2000 Havel varoval před tím, že demokracie bez morálního základu se stává jen formální fasádou bez obsahu.
Egoismus nebo solidarita?
Solidarita a odpovědnost vůči slabším a méně privilegovaným byla pro Havla častým tématem, a to dlouho před rokem 1989. V 90. letech, kdy Česká republika procházela ekonomickou transformací, se Havel svým postojem dostával do opozice vůči některým tehdejším politikům, kteří stavěli na neoliberálních ekonomických teoriích zdůrazňujících individualismus. Tento rozpor byl nejvíce vyplynul na povrch v prosinci 1997, kdy Havel pronesl slavný „Rudolfinský projev“, v němž ostře kritizoval tehdejší politiku. „Pod hávem liberalismu bez přívlastků, pro nějž bylo kdeco zločinně levicové, se paradoxně skrývala marxistická poučka o základně a nadstavbě. Morálka, slušnost, pokora před řádem přírody, solidarita, myšlenka na ty, kteří přijdou po nás, úcta k právu, kultura vztahů mezi lidmi. To všechno a mnohé další věci byly posláno do nadstavby jakožto lehce posmívané sféry takzvaného koření života, aby posléze ukázalo, že už není co kořenit. Základna je protunelována,“ řekl tehdy mimo jiné.
V dnešní době, kdy se individualismus a egoismus stávají normou a požadavek solidarity vnímáme jako odchylku od ní, by pravděpodobně reagoval s obavami. Proměna společnosti, která se v mnohých ohledech vyznačuje touhou po osobním prospěchu na úkor kolektivního dobra, by pro něj představovala nebezpečný posun. Příkladem může být i vztah k válce na Ukrajině. Uzavíráme se do vlastního „světa“ a nejsme ochotni přijmout zodpovědnost za to, co se děje mimo naši „malou zemičku“. Havel by pravděpodobně vnímal politiku těch, kteří místo podpory Ukrajiny staví do popředí naše pohodlí, jako odklon od klíčových hodnot demokracie.
Pochopení by nejspíš neměl ani pro tzv. „chcimíry“, část společnosti, která volá po „míru za každou cenu“, i za cenu kapitulace Ukrajiny před Ruskem. I přesto by se ale nejspíše snažil o smíření a dialog s těmi, kteří tuto pozici zastávají. Ze své pozice by ale neustoupil, protože takový názor by vnímal jako sobecký a nepřijatelný. Mír dosažený na úkor svobody, důstojnosti nebo integrity národa by bez pochyb považoval za nebezpečný a v rozporu s hodnotami, na kterých stojí skutečná spravedlnost.
Až bude nejblběji
Jak se na nás tedy Václav Havel z nebe v současnosti dívá a co v souvislosti s událostmi, kterým v poslední době čelíme, prožívá? I když nás už sleduje s nadhledem, nejspíš má trochu obavy. Během jeho pozemského života mu mimořádně záleželo na pravdě, svobodě a lidské důstojnosti, a vidět, jak snadno tyto hodnoty ustupují manipulacím, strachu či cynismu, musí být hluboce znepokojivé. Možná cítí smutek nad tím, jak křehká je víra v demokracii, kterou si on i jeho generace tak těžce vybojovali.
V nebi ale nesjpíš není prostor pro beznaděj. Havel vždy věřil v sílu člověka, a tak má naději, že právě z nejtěžších krizí se může narodit nový smysl pro odpovědnost, pravdu a odvahu. Možná má i důvěru, že v nás stále přežívá ta jiskra, kterou vkládal do svého pojetí „života v pravdě“. Ta, která nás dříve či později přiměje zvednout znovu hlavu a postavit se lžím a deziluzi.
Ostatně v jednom z rozhovorů, který vznikl krátce před smrtí, řekl toto: „Prohlubuje se taková jakási propast mezi politikou a veřejností. To není dobré. Nicméně to se, jsem přesvědčen, časem změní. Jsou to takové výkyvy, které jsou známy a popsány ve všech demokraciích. A až to bude nejblbější, tak najedou se to začne obracet k lepšímu.“ Nepochybuji, že si svůj optimismus uchoval i na druhém břehu.
Zdroje:
https://www.youtube.com/watch?v=CgB-aKSuQGo
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/havel-az-bude-nejblbeji-zacne-se-to-obracet-k-lepsimu.A111005_201255_domaci_hv
Havel V.: Moc bezmocných, Host 1989
